úterý 16. 1. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Americká média si obsáhle připomínají odkaz Martina Luthera Kinga, jehož výročí narození připadlo na pondělí. Magazín Time při té příležitosti prozkoumal jednu méně známou fotografii – King je na ní zachycen ve schoulené poloze, bezmála v pokleku, s hlavou skloněnou k zemi. Příběh fotografie připomíná méně známou část Kingova veřejného působení a boje za rovné postavení černých Američanů.

Nezachycuje totiž situaci z amerického Jihu, jak by čtenář bezmála automaticky předpokládal, ale naopak ze Severu. A nepochází z velmi vyhrocené doby konce padesátých a začátku šedesátých let, kdy boj za občanská práva na Jihu vrcholil a často nabíral velmi násilnou podobu - ale z druhé poloviny šedesátých let, tedy dobu, o níž by mohl mít běžně informovaný konzument americké historie pocit, že už bylo vše de facto vybojováno.

Reklama
Reklama

Ve druhé polovině šedesátých let se Kingova pozornost přesunula z Jihu právě na Sever k „jemnějším“ formám diskriminace, než zažívali černoši na Jihu. V severních částech USA čelili nerovnému zacházení třeba na realitním trhu, kde pro ně platila jiná pravidla než pro bílé, například jiné podmínky pro pronájem bytů. Afroameričané také platili vyšší nájem za menší prostory. King sám se tedy přestěhoval do šváby a krysami zamořeného bytu v západní části Chicaga, aby tuto zkušenost poznal z první ruky, a zahájil kampaň požadující „konec slumů“, kde většina „bratrů a sester“ v důsledku toho žila.

Co ale mimořádně zajímavé, a tím se dostáváme k příběhu fotografie. Někteří bílí obyvatelé Chicaga tuto aktivitu nelibě nesli a protestovali pro ní ještě urputněji než lidé na Jihu. Dva protestní pochody, které King uspořádal v létě 1966, se setkaly s velkým odporem; a zejména na ten druhý, srpnový, se dostavilo zhruba sedm set bílých protestujících, kteří na účastníky pochodu házeli cihly, kameny a láhve. Jeden z kamenů zasáhl Kinga do hlavy a rána jej srazila k zemi. Jak reportovaly noviny, zůstal pak několik sekund na kolenou, než se vzpamatoval.

Po útoku řekl King přítomným novinářům, že nikde na Jihu – ani v Alabamě či Mississippi – nezažil dav tak nepřátelský a nenávistný. Celou věc později zajímavě vysvětloval ve své autobiografii. A toto vysvětlení může mít mimochodem univerzálnější platnost, než se na první pohled zdá. Dokud se souboj o práva černochů odehrával na Jihu, mohli si bílí Američané ze severu říkat, jak hrozní lidé za Jihu jsou a celou věc pozorovat z pohodlné dálky.

Jenže najednou zjistili, že problém se týká také jich - a tento tlak vyvolal jejich vlastní předsudky.  A přestože měl být vyřešen o dva roky později federálním zákonem zakazujícím diskriminaci tohoto typu, Time upozorňuje, že hnutí za odstranění slumů de facto skončilo neúspěchem.

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Gideon Rachman začíná svůj sloupek skutečně temně: “Polsko je místo, kde začala 2. světová válka a kde se začalo hroutit sovětské impérium. Teď může znovu sehrát klíčovou roli v dějinách Evropy. Boj mezi Evropskou komisí a polskou vládou se proměňuje existenční zkouškou Evropské unie.”

Jde samozřejmě o to, že Evropské komise v prosinci zahájila formální proceduru, na jejímž konci může Polsku odejmout hlasovací právo v rámci EU. Důvodem je odklon země od demokracie, nebo slovy Komise od “základních principů EU” - demokracie, rovnosti, právního státu a respektování lidských práv. V praxi jde o proměnu veřejnoprávních médií v propagandistický nástroj vlády a hlavně reformu soudnictví, která narušuje jeho nezávislost a umožňuje politikům zasahovat do jmenování soudců.

Reklama
Reklama

Komentátor Financial Times má za to, že střet mezi EU a populistickou polskou vládou ukáže, nakolik je dnešní mezinárodní společenství vlastně schopné své základní principy vymáhat. Trumpovské Spojené státy v tomto ohledu vyklidily pole, žádný nátlak z americké ambasády nepřichází. Brusel musí jednat sám.

Komise to nemá jednoduché. Když nedělá nic, čelí kritice, že nečinně přihlíží, jak se jedna z členských zemí proměňuje v autoritářský režim. A může existovat EU jinak než jako spolek demokratických států? Z opačné strany nicméně tlačí jiný argument. Pokud se Brusel do Varšavy napře, populisté to využijí ve svůj prospěch v domácí propagandistické válce. Cizáci se snaží podrývat vůli lidu! - a tak nějak podobně. Brusel navíc není tak úplně pevný v kramflecích, Kaczynského vláda má své spojence, především Maďarsko Viktora Orbána.

Maďarsko je podle Rachmana zajímavé, protože Poláci si skutečně mohou stěžovat, že je k nim Komise nespravedlivá. Orbán naleptal demokratické instituce více než Kaczynski, jenže Brusel za prvé zaspal - a za druhé je Orbán je dost chytrý na to, aby svou stranu nechal fungovat v jednom z hlavních uskupení v Evropském parlamentu, a udržoval si tak mocné spojence. Polská vláda tak může tvrdit, že si na ni Brusel “zasedl”třeba z ideologických důvodů - je kulturně konzervativní, navíc otevřeně EU kritizuje. Situace se tím nepříjemně rozmazává. Dalším argumentem prý může být, že Španělsko poslalo do vazby několik katalánských separatistů a taky ho nikdo za nic netrestá. To ale autorovi menu přijde celkem mimo: Španělsko jedná podle ústavy, na rozdíl od obviněných politiků, kteří svými činy ignorovali výslovná varování ústavního soudu.

Rachman tak očekává nejasný kompromis. Polsko přeskupilo vládu a odstranilo z ní několik lidí, které Brusel obzvlášť nemusel. První jednání mezi Varšavou a Komisí se nesla v civilním a věcném tónu. V Polsku se prý mluví o kosmetických ústupcích požadavkům Bruselu. A právě před tím Rachman varuje. “Otázky, které před EU klade Polsko a Maďarsko, jsou důležitější než Brexit,” píše s tím, že ohrožují vlastně celý evropský projekt v jeho hodnotových základech. “Pokud se teď EU problému Polska vyhne, bude ji to později strašit ve snech,” varuje komentátor Financial Times.