Nejsme jen sobci. Ekonomové zneužívají Darwina

Proč je Brusel tak málo sexy? Matador evropské žurnalistiky, Američan Stephen Castle, který píše o Bruselu léta a je korespondentem The New York Times, vysvětluje, proč je pro novináře tak těžké psát o Evropské unii. Například pro televizní reportéry je to čiré zoufalství, protože jediný záběr, který se dá k nějakému summitu či setkání ministrů udělat, je politik středního věku (převážně muž) vysedající z auta a kráčející do budovy. O několik hodin později naopak do tohoto auta nasedá.

Ale i pro novináře, kteří píší, je to těžké, protože většina politiků a úředníků v Bruselu je pro jejich domácí veřejnost naprosto neznámá; proto se sotva kdy dostanou vůbec na první stranu novin.

Klíčový problém je však ještě hlubší, a je jím komplikovaný proces toho, jak se v Bruselu rozhoduje. Kdy má vlastně vůbec smysl o nějakém problému psát? Když Evropská komise něco navrhne? Ten návrh sice může být zajímavý, ale v praxi to nic neznamená, protože bude ještě mnohokrát změněn. Na rozdíl od návrhu národní vlády, která má zpravidla v parlamentě většinu - takže když něco navrhne, fakticky to už znamená, že to bude uvedeno do života.

Jenže návrh Evropské komise musí nejdříve projít legislativní mašinerií a schvalovacím procesem na úrovní ministrů EU a pak jejich premiérů, přičemž ani pak ještě nemusí být hotovo, protože poslední slovo může mít Evropský parlament. Editoři se tedy často ptají novinářů, kdy vlastně je už nějaký důležitý návrh v takové podobě, aby mělo smysl o něm psát, a odpověď často zní: „Ještě ne.“ Tak se pak o tom raději nepíše nikdy.

Španělský soud poprvé od pádu Francovy diktatury rozhodl, že příbuzní můžou exhumovat těla svých blízkých příbuzných pohřbených ve slavném Údolí padlých, kde jsou ostatky tisíců obětí občanské války z třicátých let. V tomto údolí, či spíš vysoko na jeho úbočí, dal Franco postavit obrovský kříž (vysoký 150 metrů) a do skály vyhloubit jeskyni (stavba trvala od roku 1940 do roku 1958), kde je uloženo na 30 tisíc obětí z obou bojujících stran - a je tam od roku 1975 pochován v roce i sám Franco.

Pro jeho odpůrce je však tento monument spíše symbolem fašismu a na výročí Francovy smrti se tam také pravidelné scházejí pouze jeho příznivci. Po pádu Francova režimu španělské soudy zamítaly každou žádost příbuzných o exhumaci obětí, aby je mohli řádně pochovat. Argument byl stále tentýž: minulost se má nechat být.

Minulý týden však poprvé jeden soud rozhodl o žádosti Marie Lapene, vnučky Manuela Lapena Altabase, že tělo jejího dědečka (a také prastrýce Antonia) může být ze společného hrobu vyzvednuto a řádně pochováno. Oba muži patřili k anarchistům bojujícím proti Francovi.

Manžel vnučky, Miguel Angel Capape, který je členem skupiny Arico, jež se usiluje o identifikaci těl v masových hrobech, prohlásil, že za výrokem soudu byla „léta práce, kdy jsme chodili od jednoho soudu k druhému, až se jednou konečně otevřely dveře a teď se můžeme vydat na cestu“.

Biolog a primatolog Frans de Waal napsal polemický text o tom,jak špatně pochopená věda zabíjí ekonomiku. Esej začíná příběhem Jeffreyho Skillinga, šéfa gigantické energetické společnosti Enron odsouzeného za zpronevěru a rozsáhlé falšování dat o hospodaření firmy, který vzal doslovně knihu Richarda Dawkinse Sobecký gen a uplatňoval ji na své okolí. Těm, kteří se u něj hlásili o práci, dával známky (jako ve škole) - a toho, komu dal pětku, pak nejenže nepřijal, ale zostudil ho na webu. Věřil, že tímto způsobem přinutí lidi sobecky bojovat a navzájem se vykořisťovat – ve prospěch firmy.

Dawkins by s takovým výkladem nesouhlasil, jeho metafora o sobeckém genu se nevztahovala na živočichy, ale výlučně na geny coby součástky DNA. Podnikatelé i ekonomové však velmi rádi projektují svoje představy o lidech jako sobeckých a racionálních tvorech bojujících o přežití nejen podle Dawkinse, ale zejména podle Charlese Darwina. A to zejména konzervativci a neoliberálové, přestože – a to je opravdu komický paradox – většina z nich z náboženských důvodů nevěří na evoluci.

Vyhovuje jim však ideologie sociálního darwinismu, podle které je „člověk člověku vlkem“ a empatie a solidarita nemají v našich životech co dělat, respektive jsou na překážku. Autor textu na mnoha příkladech ze živočišné říše dokazuje, jak mylně chápeme přírodu i Darwina - a dlouho jsme nic pořádně nevěděli ani o vlcích, kteří se ve svých smečkách chovají velmi altruisticky.

Uvádí také pozorování šimpanzů, kteří by nám často mohli být vzorem v empatii. Mají silný sklon utěšovat členy své tlupy, pokud se jim něco stalo nebo mají bolesti; také bylo pozorováno, že tlupa se v džungli pohybuje podle nejpomalejšího člena. Cituje i ruskou vědkyni Nadiu Kohts, která už před sto lety vychovávala šimpanzí mládě - a jediný způsob, jak ho dostat třeba ze střechy domu, nebyla nabídka jídla, ale to, že si sedla na bobek a začala předstírat pláč. Mladý šimpanz okamžitě slezl ze střechy a začal ji objímat a utěšovat.

Mnohá pozorování ukazují, že ekonomická racionalita, za kterou je považována touha po osobním prospěchu na úkor druhých, je vlastně v menšině. Mnoho pokusů ukázalo, že jeden šimpanz pomáhá dosáhnout na potravu druhému například i tehdy, když k ní sám nemá přístup a ze svého altruismu nevytěží nic kromě dobrého pocitu.

Jiné výzkumy ukázaly, proč máme takový odpor k nerovnosti. Když jednu skupinu šimpanzů ošetřovatelé odměnili okurkami, byli spokojeni jen do té doby, co neviděli, že druhá skupina šimpanzů dostala chutnější pomeranče – a začali stávkovat. „Na tuto reakci jsem myslel často, když jsem slyšel kritiku na bonusy bankéřů z Wall Street,“ píše autor.

Ti, kteří hledají odpovědi na otázky o povaze člověka v biologii, by si měli položit otázku, proč přirozený výběr vložil do našich mozků schopnost vciťování se do jiných lidských bytostí v jejich strastech i radostech. „Kdyby vykořisťování druhých bylo vše, na čem záleží, evoluce by nás nikdy nevedla k empatii. Jenže to udělala - a politické i ekonomické elity by to měly vzít co nejdřív v úvahu,“ píše autor v závěru.

Kolekce oblečení Ivy Park, kterou vytvořila popová diva Beyoncé, láká zákaznice na poselství o ženské síle. „To je podstata naší značky, oslavovat ženskost a ženskou touhu být stále lepší a lepší,“ řekla slavná zpěvačka nedávno magazínu Elle. Jenže podle britského bulvárního deníku The Sun šijí minimálně část proslulé kolekce ženy za mzdu, které stačí sotva na přežití, a pracují v naprosto otřesných podmínkách.

Představitelé Ivy Park zatím obvinění nepopřeli, ale tvrdí, že oblečení vzniká na základě přísného etického obchodního programu. Podle listu vznikají šaty v továrně ve městě Katunayake na Srí Lance - což je země nechvalně známá právě kvůli špatným pracovním podmínkám v oděvním byznysu, na kterou se už nějaký čas soustřeďují diskuze o zneužívání zaměstnanců.

Ženy, se kterými The Sun mluvil, žijí na přeplněných ubytovnách a pracují zhruba 60 hodin týdně za průměrnou denní mzdu ve výši 6,19 dolaru. Výjimkou nejsou práce v soboty a dlouhé přesčasy. Ženy nemají nárok na nemocenskou a na měsíc jim musí stačit 126 dolarů. Dvaadvacetiletá šička Sunu řekla, že pracuje asi 10 hodin denně s 30minutovou přestávkou na oběd. Do města se přestěhovala z 200 mil vzdálené vesnice společně se svou sestrou, protože jejich otec už je nemohl živit.

Obě sdílí maličký pokoj na ubytovně, kde majitel nechal teprve nedávno nainstalovat sprchu a za tento nadstandard (o sprchu se obě sestry dělí s dalšími zhruba 100 nájemníky) zvýšil nájem. Než byla sprcha v domě, museli se obyvatelé domu mýt u veřejné studny. „Jediné co děláme je spánek, práce a zase spánek,“ cituje dívku server Quartz, který o zjištění britského bulváru přinesl vlastní zprávu.

Další zaměstnankyně, žena kolem čtyřicítky, která v továrně pracuje už 11 let, má stejné pracovní podmínky a vydělává si jen o trošku víc - přijde si asi na 143 dolarů měsíčně. Nic z popsaného není technicky vzato nezákonné. Zaměstnanci koneckonců vydělávají o trochu víc peněz, než je srílanský minimální plat. Jenže na Srí Lance mají zaměstnanci jednu z nejnižších minimálních mezd vůbec a zaměstnanci v oděvním průmyslu berou – podle údajů Mezinárodní organizace práce - ještě méně než lidé v proslule levném Bangladéši.

Zatím není jasné, jestli Beyoncé vůbec ví, za jakých podmínek kolekce vznikla. Při její tvorbě se diva spojila s Philipem Greenem, jehož společnost vlastní firmu Arcadia Group a další módní řetězce. A Green je spojovaný s problémy ohledně výplat docela často. Je to jen pár dnů, co demonstranti zablokovali dopravu v centru Londýna a požadovali, aby společnosti vyplácela svým uklízečkám mzdu alespoň ve výši životního minima.

Arcadia zatím k věci uvedla jen to, že prosazuje přísný výrobní kodex. „Když naši zákazníci kupují naše zboží, musí si být jistí, že bylo vyrobeno za přijatelných podmínek, to znamená, že nevyužíváme lidi, kteří ho vyrábějí,“ uvedla firma. Bližší informace a jasnější kroky se očekávají v nejbližších dnech.

Na podobný problém skandálně nízkých mezd ve svém podnikání právě teď narazila i jiná celebrita současnosti, technologický guru Elon Musk. Vizionář vyvíjející auta budoucnosti a plánující velmi brzkou misi na Mars se omluvil dělníkům, kteří za práci pro jeho firmu Tesla dostávali velmi nízkou mzdu.

Nešlo o Bangladéš, ale o super bohatou Kalifornii, kde dělníci z „východní Evropy“ - jak jejich zemi původu popsal The Guardian, ve skutečnosti šlo o Slovince a Chorvaty - stavěli pro Muska halu pro high-tech výrobu. Pro práci je najala německá firma Eisenmann; a jak vyšlo najevo, platila jim hodinovou mzdu pět dolarů, přičemž domácí dělníci berou v Kalifornii za stejnou práci více než desetkrát tolik (52 USD za hodinu).  K obrovskému rozdílu se zaměstnavatel dostal tak, že zahraniční dělníci pracovali sedm dní v týdnu deset hodin denně, ale proplácelo se jim pouze 40 hodin týdně.

O kauze přinesl informace zpravodaj Bay Area News Group. Na všechno upozornil až osud slovinského elektrikáře Gregora Lesnika, který při stavbě zmíněné haly spadl z vysokého lešení a těžce se zranil. Několik dní po incidentu navštívili Lesnika v nemocnici lidé z agentury, která ho najala, a lhali lékařům, že zraněný Slovinec chce na revers odejít z nemocnice a odletět domů, protože tam má zajištěnou prvotřídní péči.

Lesnikovi přitom jiní zaměstnanci agentury vyhrožovali, že pokud na odchod nekývne, bude si muset sám zaplatit účty za špitál a bude mít velké problémy s úřady. Zranění ale byla tak vážná, že Lesnik prostě odejít nemohl; dnes se s ostatními dělníky soudí se zaměstnavatelem o miliony dolarů neprávem upřené mzdy.

Když článek Bay Area News Group toto pondělí vyšel, Elon Musk okamžitě napsal reakci na Twitteru: „Dozvěděl jsem se to až teď. Vypadá to, že na hodně místech došlo k zásadně špatným věcem. Vyšetřím to a zjednám nápravu.“ V pozdějším stanovisku firmy uvedla, že její odpovědnost v Lesnikově kauze není právní, nýbrž morální, ale přesto se svých závazků nezříká. „Vytvořit novou automobilku je nesmírně těžký a riskantní úkol, nicméně my nikdy nebudeme firmou, která dovolí, aby se děly nesprávné věci jen proto, abychom ušetřili peníze,“ napsala Tesla.

Video: Bublinový cirkus

Kulturní tip: Scott Pilgrim proti zbytku světa. Prima Cool 18.5.2016  22:40