úterý 6. 2. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Pro všechny, kdo jsou unaveni debatou o sexuálním násilí a obtěžování, je tu špatná zprávu. Tahle agenda hned tak neskončí. Jak v českém kontextu, tak světovém. V tom českém se do věci vložila sexuoložka Hana Fifková, která v textu zveřejněném na serveru Novinky.cz opakuje řadu klišé a nepřesností. Kupříkladu píše, že se nerozlišuje mezi závažnými a méně závažnými případy (až na výjimky se rozlišuje, byť je samozřejmě na debatu, zda mělo být pod jednu střechu zahrnuto násilí i obtěžování) nebo že obvinění lidé nemají možnost se bránit.

Vynechme teď virální podobu MeToo, kam spadá většina „běžných“ žen a kde obvykle konkrétní jména nezaznívají. Ale ve většině známých případů, kdy přišla řeč na konkrétní muže, dostali v příslušných novinových textech prostor, aby se k věci vyjádřili. Řada z nich se brání dalšími prostředky, třeba soudní cestou. Je legitimní debata o tom, jak přesně by se měly případy sexuálního násilí či obtěžování řešit  - a jednoduché, přesněji žádné odpovědi nenabízejí ani kritici  MeToo. Zároveň se však stále hromadí se případy, které jasně ukazují, proč bylo potřeba toto téma veřejně otevřít. A proč je nutné je řešit jinak, než tomu bylo doposud zvykem.

Reklama
Reklama

Vlna MeToo se nevzedmula proto, že „progresivistům došla témata“, jak píše nesmyslně Fifková, ale proto, že obětem podobného jednání došla trpělivost s tím, že je nikdo neposlouchá a že doporučované způsoby, jak situaci řešit, k ničemu nevedly. Jasně to ukazuje text v americkém listu The New York Times, který se vrací ke sledované kauze lékaře gymnastického týmu Larryho Nassara, který během desítek let sexuálně zneužil desítky (aktuální číslo se pohybuje kolem 265) svých svěřenkyň, přičemž nejmladším bylo devět let.

V tomto případu, stejně jako v mnoha dalších, neplatí, že oběti o tom nemluvily nebo že to nehlásily – řada z dívek o tom řekla rodičům, trenérům, policii. Přesto to dlouho k ničemu nevedlo. Stížnosti byly ignorovány, bagatelizovány či odmávnuty jako nepochopení lékařských procedur. A když už věc konečně začali vyšetřovat agenti FBI, zrovna se nepřetrhli, aby ve věci něco udělali.

Harvey Weinstein
Harvey Weinstein • Autor: REUTERS

Vyšetřování začalo až poté, co se na úřad obrátila skupina žen - mezi nimi tři špičkové gymnastky, dvě z toho olympijské medailistky. Přesto trvalo téměř rok, než agenti některé mladé ženy vůbec vyslechli, a jiné nezkontaktovali vůbec. Oběti i jejich rodiny v textu popisují opakované pokusy zkontaktovat úřad s otázkami, jak vyšetřování pokročilo, a frustraci z toho, že se jim nedostalo uspokojivé odpovědi.

Až když se do věci vložili funkcionáři gymnastické federace a zejména poté, co o případu napsaly lokální noviny (The Indianapolis Star), posunulo se vyšetřování dopředu. Od prvního upozornění na chování lékaře k prvnímu rozhovoru agentů FBI s jednou z gymnastek uplynulo 294 dní.

FBI na seznam konkrétních otázek neodpověděla, poskytla NYT pouze obecné vyjádření o tom, že zneužívání dětí je odporný zločin a že vyšetření takových zločinů je úřad nejvyšší prioritou. Jenže během doby, kdy FBI měla podezření vyšetřovat, Nassar podle informací NYT zneužil dalších minimálně čtyřicet dívek. Tedy během doby, kdy byla důsledně ctěna presumpce neviny, po níž tolik kritiků MeToo volá - jakkoliv je zároveň nutné zdůraznit, že samozřejmě existuje riziko obvinění, která se ukážou jako falešná.

Jak píše list, mohlo se to stát mimo jiné i proto, že funkcionáři gymnastické organizace tvrdí, že na počátku vyšetřování dostali od FBI doporučení, aby s nikým o věci nemluvili. Takže neučinili příslušné kroky a k Nassarovi chodily mladé sportovkyně dál. Přitom samozřejmě platí, že podobné kauzy jsou nesmírně citlivé na vyšetření i na celkové „zvládnutí“.

Toto je nicméně skutečný důvod, proč se téma přelilo do novin a na sociální sítě s takovou silou – protože nejen v tomto případě měly oběti pocit, že je prostě nikdo neposlouchá. Podobě v případě Harveyho Weinsteina desítky jeho obětí o obtěžování mluvily celé léta s jeho spolupracovníky, kolegy, s policií – a k ničemu to nevedlo. Není náhoda, že celá vlna začala právě Weinsteinovým případem.

MeToo nespustila nuda „progresivistů“, ale nadále neudržitelná skutečnost, že ani velmi vážným případům, jako je zneužívání dětí, se prostě nevěnovala dostatečná pozornost.

 

https://m.novinky.cz/articleDetails?aId=462098&sId&mId

 

 

 

 

 

 

 

 

 

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Ekonomický růst je nejvýraznější za posledních deset let, francouzský prezident Emmanuel Macron porazil Národní frontu v čele s Marie Le Pen, úspěšně transformuje Francii a snaží se o totéž v evropském měřítku. Ačkoliv Evropské unii důvěřuje jen 41 procent občanů členských států, je to pořád více než důvěra národním vládám. Přesto není populismus poražen, píše The Economist - a dodává, že po minulém týdnu se ocitli populisti v čele státu nejen v Polsku, Maďarsku a Rakousku, ale s výhrou Miloše Zemana zůstávají na vrcholu i v České republice.

Ale než jen uznat prohru a vrátit se zpět ke své tradiční agendě a způsobům, je třeba se od populistů začít učit, naznačuje cestu ven týdeník The Economist.  Tedy ne vše. Pokud chtějí „ostatní“ politici znovu vyhrávat volby, musí si osvojit to nejlepší, čím populisté disponují - a zároveň tvrdě odmítnout vše neslučitelné s hodnotami liberální demokracie.  A že je co odmítat. Populisté se především vyznačují nepřátelstvím vůči konkurentům. Společnost zjednodušeně prezentují jako rozdělenou na dvě části – na prosté občany a na elity, které občany zaprodala. Mluví o tom, že důležité je přímé spojení mezi politikem a občanem, což značně zmenšuje prostor pro budování nezávislého soudnictví nebo fungování svobodného tisku, protože politik za ně „vše zařídí“.

Reklama
Reklama

I když mezi populisty řadíme spíše demagogy a podvodníky, občas se mezi nimi najdou i reformátoři a demokrati, poznamenává také Economist.  Například evropští revolucionáři, kteří dali impuls k vytvoření opozice vůči absolutní monarchii v roce 1848, státníci z konce 19. a počátku 20. století, již položili základy západních sociálních států - a také představitelé protikomunistických hnutí v zemích za železnou oponou, jako byla například polská Solidarita.

Co se od populistů tedy učit? Populističtí politici umí brilantně popisovat a připomínat voličům jejich každodenní nespokojenost. Populismus se živí i z pocitu neférového jednání části politického spektra, které se „náhodou“ dostalo po skončení kariéry k lukrativním postům v soukromém podnikání. Nedávná historie je také plná příkladů, kdy politici nedokázali čelit citlivým otázkám veřejnosti. Buď se před odpověďmi skrývají - nebo používají technokratické argumenty s tím, že v dané situaci neexistuje „jiná alternativa“.

Právě komunikace je oblast, které by se politici měli od populistů učit. Komunikace je totiž vyprázdněná a pro voliče nic neříkající, pokud nezohledňuje jejich obavy. V případě, kdy je tento strach opodstatněný, zaslouží si pozornost politiků - a nejlépe i s návrhy řešení. Velká podpora populistů je dnes spojená především s důsledky globalizace, rychlými změnami průmyslu a přistěhovalectvím. A ignorování těchto obav jen zvyšuje jejich významnost.

Proto je na čase přehodnotit dosavadní náhled na populismus. Ano, populisté jsou nebezpeční, ale jejich vzestup musí ostatní politici brát jako výzvu k obrodě.  Kvůli rozdělené a polarizované společnosti je pravděpodobné, že obliba populistických politiků nebude ani v nadcházejících letech klesat. The Economist tak na závěr dodává, že důsledky populismu lze omezit jedině za situace, kdy současné rozložení sil začnou brát tradiční politici coby impuls pro změnu.

Reklama
Reklama