středa 9. 5. 2018

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Nikol Pašinijan je od úterý arménským premiérem. Bývalý novinář, politický vězeň, donedávna samozvaný – ale záhy všemi uznaný - předák opozice dokončil svůj nepravděpodobný vzestup. Nejsilnější arménská strana odstoupivšího premiéra (a předtím dlouholetého prezidenta) Serže Sarkisjana splnila slib. Protože se Pašinijanovi podařilo na svou stranu získat zbytek parlamentní opozice, “dali” mu Republikáni jedenáct ze svých osmapadesáti hlasů. Něžná revoluce je tak dokonána; tedy zčásti.

Pašinijan teď musí do dvaceti dnů představit svůj kabinet a program a přesvědčit parlament, aby dostal důvěru. To není samozřejmé. Pašinijan je v teorii i praxi menšinovým předsedou vlády. Republikáni mají ve stopětičlenném parlamentu nadpoloviční většinu od loňských voleb, které nikdo nezpochybňuje. Jejich jedenáct hlasů, které umožnily vznik nové vlády, nejsou přeběhlíci, nýbrž splněný politický slib. Zda tedy nová Pašinijanova vláda dostane důvěru, záleží pouze na nich.  Pokud budou za dvacet dní opět hlasovat pro opozičního premiéra, bude moci vláda pracovat a navrhovat zákony.

Reklama
Reklama

Vládní krize v Arménii vypukla v polovině dubna, kdy začaly protesty proti snaze dlouholetého prezidenta Sargsjana uchovat si moc. Sargsjan byl hlavou státu deset let a před přestupem do premiérského křesla nechal změnit ústavu, aby výkonnou moc přenesl z rukou šéfa státu na šéfa vlády. Premiérem byl zvolen 17. dubna, ale o šest dní později rezignoval.

Ruský prezident Putin gratuloval novému arménskému premiérovi hned v den zvolení. Pašinijan obavy Moskvy z “nestability” v regionu uklidnil prohlášením, že vojenská i jiná spolupráce s Ruskem je základem arménské bezpečnosti a nebude se na ní nic měnit. Rusko má v Arménii obklopené nepřátelskými či chladnými sousedy vojenskou základnu.

Zároveň Pašinijan hodlá pokračovat, respektive umocnit politiku svého předchůdce Sarkisjana, který se snažil kultivovat vztahy se Západem a dalšími regionálními i globálními mocnostmi - Íránem, Indií či Čínou. Pašinijan také slíbil, že kdokoliv mu v politické minulosti ukřivdil, může být v klidu. Pomsta politickým oponentům prý v jeho vládním programu nebude.

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Vlnu hippie idealismu vystřídaly násilné protesty, výtržnosti i střelba. Ve Francii se šplhalo na barikády, Prahu zavalily sovětské tanky, v Americe byl zastřelen Martin Luther King a válku ve Vietnamu čekala horká fáze. Britský Guardian se v textu, na němž se podílelo několik autorů, ohlíží za ikonickými uměleckými díly, která zachycují různé podoby, nálady a přelomové momenty revolučního roku 1968.

A nezačíná ničím jiným než fotografiemi Josefa Koudelky, které Guardian řadí k nejvýznamnějším fotožurnalistickým počinům dvacátého století. Koudelka v sérii Invaze fotil příjezd sovětských tanků i emoce a vzdor Pražanů. Jeho nejznámější fotografie z Václavského náměstí s hodinkami na zápěstí „zachycuje podivnou atmosféru města a celé země bezmocně ztrácející sama sebe“ - jak píše Guardian.

Reklama
Reklama

Idealismus květinových dětí zároveň v roce 1968 pomalu střídala jiná etapa – nikdo však ještě pořádně nevěděl jaká. Nejistota zaznívá i v písni The House at Pooneil Cornerns od americké skupiny Jefferson Airplaine. V závěru sice kapela zpívá o „odchodu všech idiotů“ a utopii s „bučícími hrdličkami a cvrlikajícími krávami“, ale kytary dál neúprosně skřípou. Svým způsobem jde o výstižnou reflexi roku 1968, píše hudební kritik Guardianu Alexis Petridis, neboť píseň nikoho neutěšuje, že všechno bude v pořádku, ale naopak se přiznává k šoku a zmatení, které ve všech události onoho roku zanechaly.

https://www.youtube.com/watch?v=9s_oAV9LtJE

Už v listopadu 1966 americký seriál Star Trek poprvé v hlavním vysílacím čase odvysílal mezirasový polibek - na krátký okamžik v něm kapitán Kirk (William Shatner) políbil Afroameričanku Nichelle Nichols alias důstojnici Nyotu Uhuru. Jakkoli krátká tahle scéna byla, kulminovala v ní desetiletí postupně měnícího se rasového soužití v USA. Právě 60. léta přinesla ve většině oblastí definitivní zákaz rasové diskriminace po právní stránce - včetně rozsudku Nejvyššího soudu z roku 1967 rušícího zákaz mezirasových manželství. Rok 1968 tak ukončil jednu etapu boje za rovná občanská práva - a začínala se druhá, dodnes trvající, v níž se měla právní rovnost přenést i do reálného života.

Z dalších uměleckých oblastí pak list vybírá tanec (choreografové Merce Cunningham a  Yvonne Rainer), divadlo (londýnská premiéra muzikálu Hair) a film, kde coby přelomové dílo zvolil  dokument Jean-Luca Godarda o Rolling Stones nazvaný One Plus One. V něm režisér – sám jeden z uměleckých symbolů tehdejšího kvasu –  zachytil v hudebníky dlouhých a neučesaných záběrech. “Před poslední scénou Godard ukáže známý revoluční slogan Beneath the stones, the beach, aby tak jasně naznačil, že Rolling Stones v sobě měli ducha roku 1968. Ale záběry hnutí Černých panterů, které ve filmu používá, zároveň můžeme číst jako kritiku toho, jak kapela využívala černou hudbu,” píše Guardian.  Za symbolické považuje list i to, co se odehrálo mimo plátno. Godard dal pěstí producentovi po londýnské premiéře druhé, komerčněji sestříhané verze filmu nazvané Sympathy for The Devil, která se mu nelíbila.

https://www.youtube.com/watch?v=D8K6SUFt9Vs

 

 

 

 

Reklama
Reklama