Náš názor nezmění ani fakta. Kořeny je třeba hledat už v tlupě v africké savaně

Jsou články, které délkou a záběrem přesahují možnosti rubriky denní menu, ale autor by byl přesto rád, kdyby si je přečetlo co nejvíce lidí. Patří mezi ně i pozoruhodný text od Elisabeth Kolbert, který napsala pro časopis New Yorker. Pokouší se v něm odpovědět na otázku, proč ani zcela zjevná fakta nedokážou změnit naše názory na jakékoli téma; ať už se jedná o uprchlíky nebo o vysvětlení, jak funguje splachovací záchod. Autorka vychází ze tří knih, jejichž autory jsou většinou psychologové: The Enigma of Reason, The Knowledge Illusion a Denying to the Grave jsou plné důkazů o tom, že lidé neopustí svůj názor, ani když vidí racionální argumenty.

Kolbert začíná článek příkladem z roku 1975. Badatelé na Stanfordské univerzitě tehdy pozvali skupinu studentů, aby se zúčastnili výzkumu o sebevraždě. Každému účastníkovi byly předloženy dvojice vzkazů sepsaných sebevrahy. V každém z páru těchto dopisů na rozloučenou byl vždy jeden pravý a jeden falešný - a studenti měli za úkol rozhodnout, který je který. Někteří zjistili, že pro určování pravosti mají talent: z pětadvaceti párů ve 24 případech rozpoznali pravý vzkaz sebevraha. Jiní naopak zjistili, že jsou neschopní – podařilo se jim poznat pravdu jen v deseti případech.

Jak už to u psychologických testů bývá, celý test byl léčka. Ačkoli polovinu dopisů skutečně dodala márnice z Los Angeles, výsledky testu byly zmanipulované dohlížejícími badateli. Studenti, kteří dostali vynikající hodnocení, se ve svých odpovědích ve skutečnosti příliš nelišili od těch, kteří dostali hodnocení špatné. V druhé fázi výzkumu byla léčka odhalena – studenti se dozvěděli, že cílem experimentu bylo přesvědčit je, aby si mysleli, že měli pravdu, anebo že se mýlili (jak se později mělo ukázat, i toto byla jen další léčka).

Na závěr testu se měli studenti pokusit odhadnout, kolik vzkazů tedy označili správně a kolik špatně. A v tu chvíli se stalo něco zvláštního. Studenti, kteří během zmanipulované fáze na začátku testu získali vynikající výsledky, měli tendenci hodnotit své skutečné výsledky lépe, špatně hodnocení naopak měl tendenci se podceňovat. Všichni přitom věděli, že celé hodnocení bylo úplně vymyšlené. „Jakmile se dojmy vytvoří, jsou pozoruhodně trvanlivé,“ konstatovali suše vědci.

V obsáhlém textu Elisabeth Kolbert cituje i novější výzkumy, které prokazují totéž. Tedy že my, lidé, máme tendenci věřit faktům, která se nám hodí, a potlačovat ty, které náš přijatý názor zpochybňují. Chováme se iracionálně, potvrzuje autorka. A zkoumá, kde se to v nás vzalo. Rozumné uvažování je schopnost, která se u člověka vyvinula postupně, podobně jako chůze po dvou nohách nebo rozlišování tříbarevného spektra. Kořeny toho, jak dnes pracujeme s fakty, je proto třeba hledat až na travnatých afrických savanách, kde se homo sapiens zrodil.

Hugo Mercier a Dan Sperber v citované knize The Enigma of Reason tvrdí, že lidskou hlavní výhodou oproti ostatním druhům byla schopnost kooperovat. Spolupráci je ovšem těžké vytvořit - a skoro stejně těžké je ji potom udržet. Rozum se tedy nevyvinul proto, abychom mohli řešit složité a abstraktní otázky, ale abychom dokázali zvládnout problémy, které přináší soužití v tlupě, argumentují autoři knihy.

Způsoby uvažování, které se mohou z intelektuálních pozic jevit jako zcela hloupé a směšné, působí ze sociálně-interaktivního pohledu naopak velmi chytře. Naši předkové žili v malých skupinách lovců a sběračů. V tlupě bylo velice důležité, jakou měl který člen pozici. Vyhrát spor bylo mnohem důležitější než jasně a logicky argumentovat, tvrdí novinářka spolu s autory knih. Naše uvažování o problémech má tak kořeny v naší tendenci žít ve skupinách, ve společenskosti.

 V dalších příkladech pak autorka přesvědčivě popisuje, jak náš druh doslova fyzicky uspokojuje, když si potvrzujeme svůj názor, a jak se naopak ztěžuje naše rozhodování o problému, když máme příliš mnoho informací a problému začínáme rozumět v jeho složitosti. Výsledkem je vlastně nepříliš překvapující zjištění, že racionálně uvažující a vzdělaný člověk je pochybující a umírněný, zatímco ten, kdo o věci ví málo, svůj názor brání často mnohem vehementněji a zaslepeně.

 Vyznění textu tedy není příliš optimistické. Přináší však naději, lépe řečeno radu. Pokud všichni budeme méně prosazovat své názory a více zkoumat, co náš nebo protivníkův názor přináší a kam vede, zjistíme, že vše je složitější. A pak ve svých názorech budeme všichni umírněnější.