Moderní evropské státy navykly své občany na luxus bezpečí

Proč se tak bojíme teroristů? Yuval Noah Harari - autor slavné, i do češtiny přeložené knihy Sapiens: Stručná historie lidstva - napsal velmi zajímavý text, v němž se znalostí historika říká, že Evropanům se podařilo prakticky dokonale vymýtit politické násilí ve svých státech. Tento úžasný úspěch je však zároveň činí velmi zranitelné vůči tomu, co by bylo kdykoli v historii považováno za banalitu – tedy pár desítek, či dokonce i stovek zabitých lidí.

Harari je mistr paralel. A tak připomíná, že jen v jedné bitvě na Sommě za první světové války bylo v červnu 1916 zabito 300 tisíc lidí. A přitom toto šílené číslo prakticky nijak „nezměnilo politickou rovnováhu v Evropě“. Bylo třeba dalších dvou let a milionu dalších mrtvých.  Harari spočítal, že ve srovnání s bitvou na Sommě dokázali palestinští teroristé při vší snaze zabít v roce 2002 v Izraeli „jen“ 551 lidí (ve stejném roce tam zemřelo při autonehodách 542 lidí). A když pak spočítáme všechny oběti terorismu (tedy mrtvé i raněné) v Evropě od roku 1945, přičemž atentátníky tu byla pestrá směs politických i náboženských fanatiků, bude to pořád menší číslo než ztráty ve většině jednotlivých bitev za první světové války.

Teroristé dosáhli s relativně malým počtem obětí mnohem větších výsledků než jiní válečníci. Počítají totiž s reakcí nepřítele, jehož vojenská síla je nesrovnatelná s jejich. Počítají s tím, že nepřítel se díky své síle zničí sám. „Teroristé bojují jako mistři tai-či: jejich cílem je porazit nepřítele jeho vlastní silou,“ píše Harari a jako příklad uvádí Francii v Alžírsku v 50. letech minulého století. Francie nebyla poražena alžírskou Frontou národního osvobození FLN , ale vlastní chybnou reakcí na terorismus FLN.  I americký debakl v Iráku a Afghánistánu má tutéž příčinu: chybné použití ohromné vojenské síly.

Taktika teroristů spočívá v tom, že relativně malými zásahy v týlu nepřítele vyvolají bouři, při níž se stanou věci, které předem nelze předvídat: „Protože vědí, že nemůžou vyhrát válku, dělají namísto toho divadelní představení.“ Každý si dodnes pamatuje, jak se hroutí výškové budovy WTC, ale málokdo si už vzpomene, že jedno letadlo zasáhlo nízkou budovu Pentagonu, která by jinak byla logickým cílem každého „standardního útočníka“.

Proč jsme tak citliví na provokace teroristů? Protože legitimita moderního státu spočívá v jeho schopnosti zbavit veřejný prostor politického násilí. Je příznačné, že když ve 14. století zabil mor zhruba třetinu evropské populace, neotřáslo to vládou jediného krále. Z jednoduchého důvodu: nikdo tehdy neuvažoval tak, že král je odpovědný za ochranu poddaných před morem.

Stejně tak dnes vládami neotřese domácí násilí. Například když je právě ve Francii ročně hlášeno na tisíc znásilnění (a mnohem víc jich nahlášeno nebylo) – protože domácí ani sexuální násilí není považováno za něco, před čím nás má stát chránit. To ale neplatí o násilí na veřejnosti.  Moderní evropské státy naučily své občany luxusu bezpečí, oni si na něj rychle navykli - a teroristé toho využívají.

Harari se dívá také do budoucnosti a svůj text končí poznámkou, že teroristé možná budou mít v budoucnu jaderné či biologické zbraně. „Pokud bude svět v roce 2050 plný jaderných či biologických teroristů, budou oběti jejich útoků pohlížet na dnešní západní svět s údivem: Jak je možné, že při takové míře bezpečí se cítili lidé tak ohroženi?“

Síla, horor a lež - aneb Paříž v textu technologického dopisovatele BBC ze Spojených států Davida Lee. Podle něj pařížské útoky znovu mimo jiné připomněly, jak internet, nebo přesněji sociální sítě, proměňují naše informace o velké katastrofě i vyrovnávání se s ní.

Mohlo by se to zdát zbytečné zabývat se teď sociálními sítěmi a dávat jim velký význam, píše Lee. Vždyť v běžných, šťastnějších chvílích je to prostor, kde se pod selfíčky a fotkami z prázdnin rozumuje o banálních věcech nebo sděluje něco v rozsahu 140 písmen. Jenže během krize se sociální sítě stávají vlastně nejdůležitějším místem pro šíření nejnovějších zpráv, očitých svědectví i oficiálních stanovisek. A samozřejmě – tytéž kanály šíří dezinformace, mylné zprávy a předsudky, které rozviřují strach a nevědomost.

Zároveň sociální sítě můžou být velmi mocným nástrojem pro ty, kdo se snaží situaci zvládnout. Právě to jsme viděli bezprostředně po pařížských útocích. Chvíli po tom, co se do světa začaly šířit informace o teroru ve francouzské metropoli, začal Facebook nabízet uživatelům funkci Safety Check  - sloužila hlavně pro Pařížany, kteří se během jednoho kliknutí dozvěděli, jestli jsou jejich blízcí v pořádku.

Systém, který Facebook použil poprvé letos během zemětřesení v Nepálu, dává uživatelům nacházejícím se poblíž místa tragédie možnost, aby dali na vědomí, že se jim nic nestalo - a je to efektivní cesta, jak informovat všechny své přátele najednou. Během podobných situací dost často kolabují mobilní sítě, protože vystresování lidé volají svým blízkým a každému zvlášť; Safety Check je jednou z cest, jak se podobným kolapsům vyhnout. Na Twitteru zase koloval hashtag #Porteouverte – otevřené dveře – a skrze tuhle kouzelnou formuli mohli lidé v Paříži nabízet místo na přespání nebo k odpočinku pro ty, kterých se tragédie bezprostředně dotkla.

Oproti tomu předávat dál informace sdílené na sítích může být samozřejmě ošemetné a média – televize, tisk i nové platformy – také reportovaly z těchto zdrojů velmi opatrně. Francie má čerstvou zkušenost. Když v lednu zaútočili teroristé po redakci časopisu Charlie Hebdo i na košer lahůdkářství, některé mediální společnosti byly posléze obviněny z ohrožení života rukojmích, protože zveřejnily informace o přesném místě jejich úkrytu, které našly právě na sociálních sítích.

To má i jiné rozměry. Během nynějšího útoku reportoval přes Facebook jistý uživatel o dění přímo v sále klubu Bataclan: popisoval, jak střelci zabíjejí jednoho člověka po druhém. Ten popis naprosto přesně odpovídal tomu, co ve stejnou chvíli zažili lidé, kterým se z koncertu podařilo utéct. David Lee v této souvislosti píše, se sociální média „přinášejí tyto obrazy krutosti a nenávisti blíže k nám všem“. Obrazy, které by se v minulosti na veřejnost vůbec nedostaly, dnes na nás okamžitě vyskočí na monitoru.

Autor upozorňuje ještě na další věci. První jsou vyložené lži. Když začalo hořet v uprchlickém táboře v Calais,  tweetovali lidé o „pomstě“, přestože se brzy ukázalo, že požár zavinila závada na elektrických rozvodech.  Taková reakce sice není nic nového, ale internet jí dává jiný rozměr. A pak jsou tu i "nečekané souvislosti“.

Donald Trump, který by si příští rok rád vybaloval kufry v Bílém domě, tweetoval o pařížském útoku: „Modlím se za oběti a rukojmí hrůzostrašných pařížských útoků. Kéž je Bůh s vámi.“ Ale tenhle tweet lidi nesdíleli. Místo něj koloval po Twitteru jeho komentář z ledna, kdy Trump reagoval na střelbu v Charlie Hebdo povzdechem, že francouzské zákony přísně omezují právo lidí být ozbrojeni. Tweety mají samozřejmě datum, ale i tak se starý Trumpův post šířil neuvěřitelnou rychlostí a lidé prezidentského kandidáta bombardovali výčitkami, že využívá incident k politickému zviditelnění.

Používat otisk prstu k odkódování mobilu je riskantní - mnohem riskantnější, než když používáte heslo. Jistě, heslo se dá uhodnout, zejména když je to datum vašeho narození, ale když se budete snažit vymyslet lepší, máte velkou šanci mobil ubránit. Otisk prstu ho neuchrání, dá se totiž relativně lehce zkopírovat.

Německý hacker Jan Krissler  začal slintat rozkoší hned, když na trh dorazil iPhone 5, který se dá odemknout otiskem prstu - a záhy demonstroval tuto slabinu zástupu lidí před obchodem firmy Apple.  Jeden iPhone si koupil, pak zkopíroval otisk prstu (může být sejmut ze sklenky do vína, z obalu knihy nebo čehokoli podobného), vyleptal jeho obrysy do mědi, postříkal grafitovým sprejem, zalil směsí lepidla na dřevo - a když vše uschlo, měděnou formu sňal. Trvalo mu to necelé dva dny a stálo to zhruba pět dolarů.  Mission Impossible v praxi.

Ale nejde jen o jeden mobil. Americký úřad pro osobní údaje (OPM) má v databázi 5,6 milionu otisků prstů státních zaměstnanců - a metoda používání prstu k odkódování vstupu do bezpečných prostor je v amerických úřadech poměrně rozšířená. Takže když všechny tyto otisky nedávno někdo hacknul, nastal velký problém.

Elliot Williams ve svém textu důkladně rozebírá rizika otisku prstu coby bezpečnostního kódu a kdo má zájem, může si o tom zevrubněji přečíst. V každém případě závěr zní: Heslo je mnohem bezpečnější. Stačí, když to není jméno vaší kočky.

Video:  Herec Charlie Sheen oznámil, že je HIV pozitivní.

Kulturní tip: Okamžik zlomu. Nova 18.11.2015  23:00.