McCain v Mnichově: Putin chce oslabit Evropu migrační krizí

Bezpečí na bezpečnostní konferenci v Mnichově hlídalo 5700 policistů, pořadatelé pro hosty zablokovali pět hotelů s tisícovkou lůžek a akreditovalo se zde 700 novinářů. V neděli zásadní setkání politiků, diplomatů a šéfů tajných služeb skončilo a zde si můžete přečíst slíbené třetí „bavorské menu“ - tedy shrnutí toho nejpodstatnějšího a nejzajímavějšího z tamních debat o stavu světa.

Zastavme se na chvilku u hostitelů z Německa, jehož lídři na bezpečnostní konferenci často prezentují berlínský pohled světovou politiku. Před dvěma lety právě zde prezident Joachim Gauck a ministr zahraničí Frank-Walter Steinmeier spustili debatu o nové, větší roli Německa ve světě. Sami nečekali, že jejich připravenost tak brzy otestuje ukrajinská a pak uprchlická krize.  Steinmeier (SPD) to letos uznal: „Tehdy ta debata působila velmi abstraktně, jakoby se vznášela v oblacích.“ Po uprchlické krizi je ale otázka po větší mezinárodní odpovědnosti Německa naprosto konkrétní: „S uprchlíky totiž světové krize přišly do našich školních učeben a tělocvičen.“

Krize podle německého ministra nemůže být výmluvou k izolaci, ale naopak důvodem k většímu angažmá daleko od německých hranic a k hledání odpovědí na naléhavé zahraničněpolitické otázky: Jak můžeme jít ke kořenům toho, proč lidé ze svých zemí prchají? Jak můžeme přispět k řešení těchto problémů? Pokud to totiž neuděláme, budeme v Evropě stále jen řešit symptomy těchto krizí.

Steinmeier také shrnul principy současné německé zahraniční politiky: „Skutečnou sílu zemí musíme měřit podle toho, jestli jsou ochotné a schopné přebírat odpovědnost nejen za vlastní bezpečnost, ale také odpovědnost mimo vlastní hranice a region. A protože jsou rozdíly v národních zájmech tak obrovské, musí cesta odpovědnosti vést před vyjednávací stůl… Vyzývám k realistickému pohledu na svět. Určitě jsme se nevrátili do časů studené války, potýkáme se však s novými strukturami konfliktů. Rozpadají se státní a regionální pořádky, přibývají konflikty mezi nestátními aktéry a státy, konflikty mají několik vrstev… Stále častěji jsme v situacích, které nejsou černo-bílé, kde není jasné, komu dát vinu a odpovědnost za rozpoutání a eskalaci konfliktu a kde přesto potřebujeme najít řešení… To zklame všechny, kdo čekají rychlá řešení. Ale svět je takový a musíme si s jeho protiklady poradit. Musíme překročit příkopy, sblížit protikladné zájmy, spojit zdánlivě nespojitelné. To je něco, o čem německá zahraniční politika nejen mluví, ale také se o to snažíme. Pracujeme na tom, aby svět nezůstal takový (špatný, pozn. T.L.), jaký je.“

Německý pohled na svět v Mnichově představil také Peter Altmeier (CDU), dlouholetý důvěrník Angely Merkelové, který je nyní hlavním koordinátorem při řešení uprchlické krize. V debatě s tureckým ministrem zahraničí vysvětlil ještě jednou loňskou motivaci Německa v uprchlické krizi: Němci prý měli na výběr mezi zavřením hranic, čímž by hájili jen svůj národní zájem, a hledáním mezinárodního řešení problému, který zjevně má mezinárodní příčiny a souvislosti. Vsadili na to druhé, mnohem složitější řešení: “V propojené Evropské unii nedosáhnete trvalého a udržitelného řešení, pokud hledíte jen na vlastní omezený národní zájem,” řekl Altmeier. Čas na jeho nalezení se však krátí a kromě německé vlády mu už mnoho jiných evropských státníků nevěří (v nedělním mnichovském menu jsem zmínil, že s ním nesouhlasí ani francouzský premiér Valls ).

Altmeier v debatě chválil Turecko a vůbec s ministrem zahraničí Mevlütem Çavuşoğlu na podiu působili harmonicky a přátelsky – jakkoli jednání mezi oběma vládami je těžké a plné berlínské frustrace z malé ochoty Turků zmenšit počty uprchlíků a migrantů plujících do Evropy. “Turecko dalo přístřešek 2,5 milionům syrských uprchlíků. V této krizi prokázalo, že lpí na humanitárních hodnotách více než řada evropských států,” chválil však Altmeier. Z jeho pohledu je Turecko pro uprchlíky bezpečnou zemí. Je tedy možné, pokud budou podepsané příslušné dohody, aby do něj Evropa vracela běžence, kteří doplují k řeckým břehům. Řada lidsko-právních organizací s tím ale nesouhlasí, považují to za protiprávní.

Třetím, kdo v Mnichově představil německý pohled na svět, byl v neděli Norbert Röttgen (CDU), šéf zahraničněpolitického výboru Bundestagu. Hovořil o Sýrii, a to na německého politika nezvykle přímo a ostře.  Podle Röttgena má Rusko nyní na Blízkém východě navrch, protože využilo vojenskou sílu. To je historická novinka. „Vytváří na bojišti fakta“ - a až se mu to bude hodit, pak teprve Západ vyzve k diplomatickým jednáním. A také při nich bude mít navrch, neboť drží v ruce všechny karty.  Podle Röttgena si Západ musí ze současné zkušenosti vzít čtyři lekce:

Röttgen debatoval na pódiu společně s ministrem zahraničí Kataru Sheikhem Mohammedem bin Abdulrahmanem Al Thani, republikánským senátorem Johnem McCainem a s Abdullatifem bin Rashidem Al Zayanim, generálním sekretářem organizace, jež sdružuje ropné státy Perského zálivu. Zajímavá byla debata v bodě, kdy padl z publika dotaz, co která domovská země řečníků v syrské krizi udělala špatně.

McCain i Röttgen spustili výčet sebekritiky – například, že německé vláda dlouho považovala tamní válku za vzdálený problém a nevnímala úzkou propojenost Evropy a Blízkého východu. Oba blízkovýchodní politici, spojenci v Západu v regionu, naopak neprojevili schopnost sebereflexe. Katar na otázku po vlastních chybách odpověděl výčtem všeho skvělého, co jeho země v Sýrii udělala a dál udělá. Al Zayani  z Bahrainu pak odpověděl, tím, že hlavní chybou v syrské válce bylo to, že v roce 2005 region (a celý svět) nevyslyšel jistý nápad tehdejšího vůdce Saúdské Arábie.

Kuchař mnichovského menu se obává, že také právě takový nedostatek sebereflexe vede k tomu, že na Blízkém východě bude rozvrat dále pokračovat.

Nyní je čas na krátký výlet do Číny. Peking podle Mnichovské bezpečnostní zprávy vytváří paralelní struktury a instituce k dnešnímu mezinárodnímu řádu. Hraje v nich pochopitelně dominantní roli, a neplní se tak optimistické scénáře, podle nichž se Čína stane garantem současného mezinárodního řádu, který ji umožnil vzestup.V následující tabulce je přehled paralelních institucí k současnému mezinárodnímu řádu, který Čína vytváří:

A na této mapě uvidíte velké mezinárodní infrastrukturní projekty čínského vedení:

Pozitivní jsou však slova Fu Ying z pekingského ministerstva zahraniční, které Mnichovská bezpečnostní zpráva cituje: „Čína se nesnaží vytvářet alianci z Ruskem, žádný antiamerický nebo antizápadní blok.“

Když už jsem zmínil Johna McCaina. Američtí senátoři nepřijali pozvání na státní večeři u bavorského zemského premiéra Horsta Seehofera. Byl to jejich diplomatický protest proti jeho nedávné návštěvě Moskvy, kde volal po urovnání vztahů s Ruskem (jakkoli Rusko nenaplňuje dohody z Minsku).

McCain je vždy vděčný řečník, mluví zpříma a ostře, a to i v neděli, kdy řekl, že čerstvá, v Mnichově minulý týden podepsaná dohoda o příměří v Sýrii ne bude fungovat “kvůli povaze našeho nepřítele“. „Když Rusko nebo Asad poruší pravidla dohody, jaké budou důsledky? Já žádné nevidím… Putin nechce být naším partnerem, chce ze syrské provincie Latakia vytvořit předmostí k šíření ruského vlivu v regionu, podobně jako z Kaliningradu anebo Krymu. A chce migrační krizi použít jako zbraň k rozdělení euroatlantické aliance a k oslabení Evropy. Putinův apetit s jídlem stoupá… A jeho strategie funguje to, protože mu ji dovolíme.”

McCain pak řekl, že USA „nemají strategii, jak porazit ISIS“. John Kerry však o den dříve nesouhlasil: ISIS se prý pomalu daří oslabit, nedávno musel prý škrtnout žoldy bojovníků na polovinu a už se do jeho řad nepřidává tolik zahraničních džihádistů.

K ISIS několik údajů z Mnichovské bezpečnostní zprávy. Jak Putinovi strategie v Sýrii vychází, si můžete přečíst například v BBC.  O náladách obyvatel Rusy bombardovaného Aleppa pak pojednává v Guardianu text Martina Chulova, který dlouhodobě patří k nejlepší zpravodajům ze syrské války.

Posledním nedělním tématem byla bezpečnost Afriky, která se na Mnichovské konferenci řešila vůbec poprvé. Úvodní slovo pronesl Kofi Annan: „Africe se ve skutečnosti daří mnohem lépe, než je její obraz. Hlavně proto, že skončily konflikty, které vypukly v tolika zemích na konci studené války. Pro většinu obyvatel Afriky dnes dopravní nehody představují mnohem větší riziko než ozbrojené boje.“

Přesto trvá několik zdánlivě nevyřešitelných válek (na východě Konga, v Somálsku), objevila se jedna nová (Jižní Súdán) a na další se zadělává (Burundi). Africké státy však za svůj osud přebírají větší díl odpovědnosti než v minulosti. Jde to vidět v grafu, který ukazuje rostoucí podíl afrických vojáků na misích OSN na vlastním kontinentě:

„Celkově jde kontinent správným směrem,“ prohlásil někdejší generální tajemník OSN Annan, „ale nemůžeme přehlížet, že se vlajka džihádu v pásmu zemí na jih od Sahary objevuje všude od západní Mauretánii až po východní Somálsko.“ Boko Haram vloni zabili více civilistů než Daeš/Islámský stát. Teroristické skupiny se přes hranice států spojují a podporují.

Džihádistický teror v Africe má přitom společné vlastnosti s jinými skupinami rebelů: je zároveň odporem mladých nezaměstnaných mužů proti zkorumpované elitě, je projevem slabých států, v nichž vzniká mocenské vakuum, je reakcí na velmi násilnické státní ozbrojené složky.

Tyhle kořeny problému je tedy třeba primárně řešit – nestačí vojenský „boj proti teroru“. „Ten by byl dokonce kontraproduktivní,“ říká Annan. Jeho projev byl naléhavou výzvou za spravedlivěji rozdělený hospodářský růst, za větší starost o vytváření pracovních míst pro desítky milionů mladých Afričanů a za dodržování základních pravidel demokracie a vlády práva.

Protože jinak může nastat výbušná situace. Afrika je v rychlém pohybu a na postupném vzestupu – jenže právě v měnících se společnostech v dějinách obvykle nastávají třenice, napětí, nové a nenaplněné ambice, bouře a revoluce. Nikoli ve stagnujících zemích. Tomu je třeba preventivně předejít - a bohužel právě v prevenci konfliktů svět v minulých letech selhával.

Shrnutí prvního dne konference: Svět nebyl od konce studené války tak nebezpečný, zní z mnichovské konference

Shrnutí druhého dne:  Neohrožují nás uprchlíci, ale způsob, jak na ně Evropa reaguje

Video: Jak by se měla britská věda vypořádat se sexismem.

Kulturní tip:  Rodinný film. V kinech od čtvrtka. „Snímek sice vypráví o rodině, ale Omerzu (spolu s Nebojšou Pop-Tasićem je i autorem scénáře) se vyhýbá žánrovým klišé. Chybí tu generační konflikt, emoce i dramata spojovaná s rodinným filmem podává nezúčastněně, bez melodramatického lkaní. Nenabízí morální poučení ani návod na řešení manželské krize. Divák se ocitá v pozici, kdy sleduje „přírodopisný film“ ze života rodiny. Věci se dějí, události ubíhají, postavy se proměňují stejně jako vztahy mezi nimi, ale Omerzu je nechá vyznít do ztracena jako nevyhnutelnost životního cyklu. Nechává diváka, aby si odnesl cosi svého. V jistém smyslu experimentuje i na něm: jde proti jeho očekáváním, nenabízí identifikaci s postavami, nikdo není ani hrdina, ani padouch,“ napsala Jindřiška Bláhová v recenzi, kterou najdete v novém Respektu.