Masajové vstupovali do dospělosti soubojem se lvem

Následující menu bude o Masajích, slavných válečnících i pastevcích dobytka z východoafrické savany. Ve vánočním dvojčísle Respektu, které se na stáncích objeví v pondělí, najdete reportáž z jižní Keni, která vypráví o mých masajských vrstevnících, partě kluků ve věku kolem třiceti, kteří sami sebe považují za „moderní reformované válečníky“. Jejich generace je první, která chodila ve větším měřítku do škol západního typu, a přinášejí tak do své kultury a společnosti rychlou a velkou změnu.

Najdete tu pár příběhů a zajímavostí, které se do článku nevešly a nevejdou se ani do „Dopisu z Keni“, který v tištěném Respektu vyjde na přelomu ledna a února a bude vyprávět o tom, zda mají Masajové v dnešní době nějaký prospěch z ochrany divočiny a z příchodu turistů do Národního parku Masai Mara založeném kdysi na jejich půdě kolonialisty.

Začněme novým videoklipem. L-Jay Maasai v něm ukáže, že masajská kultura plodí i své vlastní popové hvězdy. Tady jeho hit Maa Leji:

Nyní krátký úvod. Keňa má 40 milionů obyvatel a Masajové z nich tvoří necelý milion. Patří k asi deseti dvanácti kmenům, které mají rozhlas vysílaný ve svém jazyce, vznikají i masajské blogy a weby. Milion Masajů žije také v sousední Tanzanii, hned za hranicemi, které skrze jejich pastviny narýsovali britští kolonialisté. Hranice mezi oběma státy je však pro Masaje bez problémů prostupná. Když je v Keni sucho, svá stáda jednoduše vedou za travou do Tanzanie. Ani Masajové ale nejsou jednolitou společností: dělí se na dvanáctku mírně odlišných skupin s odlišnými dialekty a zvyky.

Masajská kultura je mezi cizinci atraktivní; málokterý africký národ je v Evropě tak populární. Může za to jistě fakt, že Masajové žijí v okolí Serengeti a Masai Mary, zřejmě nejznámějších afrických národních parků, v těsném sousedství lvů, slonů a nosorožců, díky čemuž jsou známí z mnoha dokumentárních filmů. K jejich slávě přispěla jistě kniha a film Bílá Masajka. Vyznačují se mimořádně konzervativní, tedy změnám odolnou kulturou, takže na rozdíl od jiných etnik dodnes mnohem častěji nosí typické korále a šaty nezápadního střihu. Mnozí Evropané si do nich proto projektují své mnohdy romantické představy o nezkažených divoších.

To je pro Masaje samozřejmě dobrá obchodní příležitost - kterou jim ale často kradou jiní Keňané. V Nairobi je takzvaný Maasai market, častý cíl západních turistů, kde však dle slov samotných Masajů lidé z jejich kmene prakticky neprodávají. Vydělávají tam příslušníci jiných, obchodně zdatnějších kmenů, kteří se pouze jako Masajové oblékají.

Ani tradiční masajské suvenýry prodávané na letištích nebo v drahých hotelích údajně nevyrábějí sami Masajové – i ty prodávají jiné kmeny, které je dokážou levněji a dokonaleji vyhotovit, a především mají dobré kontakty na provozovatele oněch obchodů a hotelů.

Jak vlastně Masajové určují, kdo je bohatý a kdo chudý? V dnešní mladé generaci se to mění, ale po stovky let se bohatství určovalo podle počtu dětí a počtu kusů dobytka. V masajské kultuře byl přitom přítomný i princip, kterému je dnes módní říkat „work-life balance“, tedy rovnováha mezi kariérou a rodinou. Kdo měl hodně dobytka, ale málo dětí, nebo naopak, v očích druhých platil za chudého.

Masajové také neznali trest smrti – trestalo se právě odebráním dobytka. V masajštině se mimochodem pro dobytek a pro člověka užívá stejné slovo – nejdokonalejší ukázka významu zvířat pro jejich život. Masajští přátelé mi během návštěvy Keni vyprávěli, jak jejich babičky uklidňovaly neklidné krávy během dojení speciálním zpěvem. Stačilo naladit správnou notu a zdivočelé krávy zůstaly v klidu a pohodě stát.

Rituálem při vstupu do dospělosti býval pro Masaje po staletí přímý souboj se lvem. Podle samotných Masajů lev v soubojích zvítězil málokdy. Buď to dopadlo nerozhodně, lev tedy utekl, anebo ho muži s kopím a nožem zabili. Je sice velice pravděpodobné, že se z generace na generaci předávají spíše příběhy vítězného hrdinství než příběhy porážky a smrti, přesto populace lvů v oblasti dlouhodobě klesá. Problém v tom kromě ochránců divočiny vidí i mnozí masajští politici, úředníci a náčelníci.

Zabránit zabíjení lvů mají zákonné zákazy i menší, vzdělávací projekty. Jedním z těch zvlášť překvapivých je zřízení jakési „masajské olympiády“, tedy soutěži, v nichž mohou mladí masajští válečníci měřit síly ve svých zásadních dovednostech (např. přesnosti v hodu kopím) i jinak než soubojem se šelmou.

Fotogalerii z tohoto neobvyklého klání najdete v The New York Times. Krátké video pak zde:

V doprovodném textu k videu uvidíte, že někteří Masajové zřídili nevládní organizace „ochránců lvů“ před pytláky. Tady je můžete na Facebooku sledovat.

Zde lev ulovil krávu patřící masajské rodině. Na nahrávce parta Masajů jednoduše lva zažene do savany a vezme si své zvíře, bohužel již mrtvé, zpátky.

Už jsem zmiňoval, že Masajové žijí nejen na jihu Keni, ale i za hranicí v Tanzanii. O jejich nakonec úspěšném souboji s vládou, která jim hrozila vyhnáním z půdy, jež měla připadnout zahraničním investorům, si můžete přečíst na The Guardian.

V Tanzanii a Keni však panuje velmi odlišná politická kultura. Zatímco první prezident nezávislé Tanzanie Julius Nyerere dokázal smířit desítky etnik hovořících různými jazyky a vytvořit silnou tanzanskou identitu, elity nezávislé Keni vsadily na tribalismus. Tedy na zvýhodňování svých etnik na úkor druhých. Tento přístup přetrvává dodnes a každá předvolební kampaň hrozí výbuchem etnického násilí: Kikujové volí kikujského kandidáta, Luové volí kandidáta ze svých řad, Kalenjinové volí Kalenjina…

„Když tady vyrůstáš, odmalička víš, kdo je tvůj nepřítel. Pro nás jsou to Kikujové,“ říká třeba jedna z obyvatelek Naroku, čtyřicetitisícového města na jihu Keni. Narok je největší město v kraji Masajů, většinu obyvatel tu ale tvoří právě Kikujové, obecně nejbohatší keňský kmen. „Masajové jsou dnes sebevědomější. Říkají Kikujům, že sem nepatří a že Masaje podvedly o půdu v časech, kdy byli ještě nevzdělaní,“ dodává. Po volbách v roce 2007 zder tak probíhaly etnické masakry, teď je klid. „Ale jen jsme si nasadili masku. Nezapomněli jsme na to,“ popisuje neviditelný neklid citovaná obyvatelka Naroku, sama z malého kmene Ogieků.

Během návštěvy Keni jsme mohli tento tribalismus mezi masajskými přáteli pozorovat zblízka. V sousední Tanzanii právě probíhaly prezidentské volby a opozici v nich reprezentoval Edward Lowassa, tanzanský Masaj. Keňští masajové mu fandili, aniž o jeho předchozí kariéře cokoli věděli – vlastně je to nezajímalo. Stačilo, že je „jedním z nich“.

Byli překvapení, když od náš slyšeli zprávy o korupčních skandálech, do nichž byl Lowassa zapleten. A předpokládali, že může prohrát jedině kvůli volebním podvodům. Skutečnost byla jiná: Lowassa prohrál ve férových volbách a jeho porážka byla i kvůli jeho populistické kampani pro tanzanskou demokracii prospěšná.

Slyšíme i dost bizarní historky. Miliony Keňanů podle nich doufaly, že jejich zemi po výhře Baracka Obamy v prezidentských volbách čekají skvělé časy. Obamův otec byl Luo – a spoustu Keňanů podporovalo svého politika z kmene Luo Railu Dingu kvůli tomu, že doufali v kmenovou spolupráci obou politiků. Obama však nakonec dal jasný signál, že na tribalismus nevěří. Když odjel na první cestu do Afriky, Keňu vůbec nenavštívil. Vybral si jiné, politicky stabilnější státy.

Teď další klip od L-Jay Maasaie, tentokrát křesťanský gospel:

https://www.youtube.com/watch?v=OChWNV0C1SI

Tahle píseň nás dovádí k rozhovoru s masajským evangelickým pastorem Davidem z Naroku. Otázka zní, zda rychlé šíření křesťanství v minulých pěti deseti letech nezničí kulturu Masajů?

„Křesťanství ve svém skutečném významu přeci není západní, jen k nám bylo původně šířeno v západní podobě. Africké církve se z toho nyní vzpamatovávají a osvobozují, chceme afrikanizovat, masajizovat kázání. Tak, aby navazovalo na naši kulturu.

Některé složky křesťanství se tu šíří velmi snadno, třeba že Ježíš člověku odpouští jeho hříchy. Masajové touží po odpuštění a rituály odpuštění jsou součástí naší kultury. Křesťanství tedy naši kulturu nezničí – může z ní zachránit to nejlepší včetně silné komunity, respektu ke starším, pohostinnosti.

Co ale naši kulturu podle mého názoru zničí, to je westernizace, pozápadnění. Obávám se, že v příštích padesáti letech západní kultura tu masajskou úplně zatlačí. Už to vidíme: vzdělané masajské děti už nemají čas a zájem poslouchat a učit se staré příběhy Masajů. Mluví raději anglicky a svahilsky a oblékají se do západních kalhot a košilí. Tradice zůstanou jen v okolí parku Maasai Mara, pro turisty. Aspoň díky tomu tu část kultury zůstane.“

Masajský kraj trpí suchem. Slyšíme o řekách, kde dříve po celý rok tekla voda – a teď v nich teče jen během některých ročních období. „Slyšel jsem, že se tomu říká globální oteplování,“ říká k tomu jeden mladý masajský válečník při setkání.

Nyní reklama. Na nový web mladého masajského muže s mimořádně silnou vůlí. Narodil se jako nejstarší z 28 sourozenců v hliněné chýši a díky své píli dokázal vystudovat střední školu i univerzitu v Nairobi. Teď zakládá turistickou agenturu, jeho příběh najdete ve větším detailu ve zmíněné reportáži v tištěném Respektu. Pokud se někdy budete chystat do Keni, na jeho web se podívejte, u Josepha budete v dobrých rukách.

A ještě dva knižní tipy, které odborníci na masajskou kulturu vychvalují. Tady je první a tady druhé. Ke koupi je ovšem strašně drahá, nabízí se spíše meziknihovní výpůjčka. Je to historie vyhnání Masajů z části původní půdy, kterou britští kolonialisté počátkem 20. století předali bělošským farmářům anebo ji později vyčlenili na ochranu divokých zvířat.