Liberálové musí za svou vizi bojovat se stejným nasazením jako populisté

Optimistům se může zdát, že vlna pravicového populismu dosáhla svého vrcholu a začíná se lámat. Rok 2016 působil děsivě; nejdříve Brexit a potom Trump. Od té doby už ale přicházejí spíše lepší zprávy. V Rakousku i napodruhé prohrál v prezidentských volbách nacionalista Norbert Hofer. V Nizozemí neuspěl - nebo uspěl hůře, než se čekalo - islamofob a euroskeptik Geert Wilders. A ve Francii všechny průzkumy tvrdí, že o víkendu prohraje Marine Le Pen, zřejmě nejnebezpečnější žena dnešní Evropy.

The New York Times ovšem přicházejí s komentářem, který tenhle popis událostí lehce zpochybňuje. Charlotte McDonald-Gibson v něm upozorňuje, že tohle všechno je sice hezké, ale spíš než na bod obratu to zatím vypadá jen na pomalejší vzestup. Radikálové stále zaznamenávají nebývalé úspěchy. Le Pen získala v prvním kole o 1,2 milionu hlasů více než v roce 2012 - a nezapomeňme, že další várku spolykal její levicový zrcadlový obraz Mélenchon.

Wilders sice nevyhrál volby, má ale v parlamentu 20 poslanců, zatímco v předchozích volbách získal jenom pět. Hofer získal 46% hlasů proti 15%, které získal kandidát jeho strany v roce 2010. Kromě toho se část ultrapravicové agendy přesunula do běžného života. Autorka připomíná posílení extrémního jazyka i rasově motivovaných útoků. Německo hlásí v roce 2016 deset takových ataků denně.

Zároveň se ukazuje, že proti zanícenému populismu možná existuje recept: stejně zanícený liberalismus a proevropanský idealismus. Komentář si totiž všímá, že největší zisky proti populistům nezaznamenali ti, kteří jejich rétoriku v umírněnější formě kopírovali, ale ti, který šli tvrdě proti nim. Nejjasnějším příkladem je v těchto dnech samozřejmě Emmanuel Macron, který proti euroskepsi a protipřistěhovalecké rétorice Marine Le Pen staví otevřeně proevropskou a multikulturní vizi společnosti. Žádné chození okolo horké kaše. Musíme se rozhodnout, zda chceme společnost otevřenou, nebo zavinutou do sebe - a Macron nabízí to první. Zatím to funguje.

Něco podobného se stalo i v Nizozemí. Premiér Rutte se pokoušel Wilderse napodobovat a zaznamenal oproti předchozím volbám propad. Největší vzestup si naopak zapsala strana Zelené levice, jež “se otevřeně přihlásila k nizozemské tradici tolerance a rozmanitosti se stejnou vervou, s jakou Wilders uplatňoval nenávist k muslimům”.

McDonald-Gibson pak upozorňuje, že právě podobné zanícení a vášeň zcela chyběla v kampani britských stoupenců setrvání v Unii, kteří občas vlastně působili jako umírnění brexitáři. A dodejme, že Hillary Clinton také zrovna nepřetékala zápalem.

Politika se tak vlastně po jistém přeskupení zase vrací ke dvěma srozumitelným pólům. Nikoliv ovšem levice versus pravice, ale otevřenost versus uzavřenost. A pokud chtějí liberálové vyhrávat, musí za svou vizi světa bojovat se stejným nasazením a stejně jednoznačně jako dnešní reakcionáři.