pátek 14. 10. 2016

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Britové zjišťují, že teď, když jsou vystaveni osamoceni tvrdému globálnímu světu - zatím tedy neformálně, Británie pořád je členem Unie, ale ochota ostatních členů se za ni brát znatelně poklesla - jen se svou librou v kapse, je život tvrdý.

Protože se stále jasněji ukazuje, že pobrexitová vláda nemá žádný plán; respektive jich má řadu, ovšem musí je rychle opouštět v momentě, kdy se ukážou jako nereálné. Libra tak klesá a Britům zdražuje zboží v obchodech. Velká Británie je velká - ale velké potravinové firmy jsou ještě větší, jak vidno.

Což Britové vidí na příkladu kvasnicové pomazánky Marmite (čti mermajt). Pokud její výrobce, anglo-holandský potravinářský gigant Unilever, chtěl udeřit na citlivém místě, nemohl vybrat lépe. Marmite chutná divně, většina cizinců se tváří zdvořile kysele, proto jsou na ni Britové pyšní a je součástí jejich identity. Teď ale má v Tescu zdražit z dosavadních zhruba šedesáti korun o deset procent. Tedy nakonec i v jiných obchodech, ale jaký jiný obchod si v tažení za britským ponížením měl Unilever vybrat, takže možná na konspiračních teoriích britského bulváru něco bude…

Unilever to Tescu oznámil a jako důvod uvedl zvyšující se náklady (rozumějme spíš snižující se výnosy z nákupů v klesající britské měně). Tesco se v rámci boje za britský národní klenot razantně postavilo proti - a Unilever méně hlasitě, ale o to neústupněji Tescu oznámil, že také žádný Marmite nemusí být. A taky že není. Regály jsou prázdné. Británie Unilever potřebuje, nikdo jiný Marmite nemá. Unilever tolik nepotřebuje Británii - ostrov činí jen pět procent byznysu potravinářské firmy.

Vyjednávání o kvasnicové pomazánce zuřila celý týden. Mezitím Britové nabízeli na internetových aukcích jednu skleničku za tisíc liber, zatím jen ironicky, ale bůhví, co jednou bude. V pátek nakonec dospěla jednání ke zdárnému konci a dodávky byly obnoveny. Ani jedna strana nechtěla podmínky dohody přibližovat.

Co bude v jiných odvětvích, už se pomalu ukazuje také: dovážená elektronika zdražila rovněž o deset procent. Banky opouštějí Londýn a citlivá oddělení už pracují jinde, stejně tak automobilky. Jak Brity varuje deník The Guardian: snížení životní úrovně není strašák, ale nevyhnutelná realita.

https://www.youtube.com/watch?v=xV5Z6BhiRoU

Reklama
Reklama
Reklama
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Japonci a Miloš Zeman mají pravdu. Stromy prospívají zdraví. Už pohled na ně nebo jen pobyt v jejich přítomnosti. Pravděpodobně i objímání. Jak na to posledně zmíněné naopak reagují samy stromy, to se poptejte na Vysočině.

Nicméně tahle tisíciletí podvědomě tušená moudrost je konečně vědecky podepřená. Chodit mezi stromy - pozor, pouze chodit, jen tak chodit, případně i posedávat a polehávat, nikoliv se honit kolem stromů ve funkčním oblečení a čehokoliv dosahovat - je blahodárné.

Stromy se totiž proti škůdcům brání vylučováním zvláštních olejů a dýchání lesního vzduchu, prosyceného korovými protiškůdcovými oleji, posiluje lidský imunitní systém. Není to tedy zázrak new age, ale fytoncidy.

Japonsko nečekalo na potvrzení vědeckými studiemi a ekoterapii (neboli “lesní lázeň”) zahrnulo už v roce 1982 do státního programu veřejného zdraví. Nebylo to těžké, piknikování pod korunami stromů je japonské národní hobby, takže se nápad rychle ujal a lesní koupele se provozují ve velkém. Panuje tak naděje, že někdo z lázeňských hostů konečně rozřeší věčnou zenovou otázku: “Když spadne v lese strom a nikdo to neslyší, je to slyšet?”

Reklama
Reklama