Joschka Fischer: Uškodily snad vlny cizinců nějak Německu?

Vyznáte se ještě v tom, co se to ve světě děje? Třeba v tom, že syrští Kurdové na východě svého nevelkého území s podporou amerických bomb bojují s Islámským státem a na západě ve stejnou dobu s pomocí Ruska bojují proti rebelům placeným Američany? Uzel zájmů a aliancí se těžko rozplétá a spoustu lidí dovádí k víře v nejrůznější konspirační teorie, které komplikovanou realitu zjednoduší do přehledného příběhu s atmosférou televizního thrilleru.

Proto jsou zase v poptávce články a rozhovory, které zkouší chaos světa z většího nadhledu interpretovat a dát mu význam. Taková byla také ambice dlouhého rozhovoru s Joschkou Fischerem, bývalým úspěšným šéfem německé diplomacie, v minulém vydání týdeníku Die Zeit. Titulek zněl Teď budeme mluvit o všem - a skutečně přišla řeč na Sýrii, EU, uprchlíky, Rusko, Ameriku a jak tohle vše souvisí. Rozhovor není zatím dostupný online, dá se zřejmě koupit na tomto webu. Je natolik zajímavý, že z něj cituji více pasáží než obvykle. Tu nejzajímavější - tedy závěr - si schovávám do článku, který najdete v příštím vydání tištěného Respektu. Zatím tedy takto:

Die Zeit: Německo v minulosti nabídlo Rusku partnerství při modernizaci země.

Fischer: Ano a to bylo zjevně odmítnuto a nahrazeno neoimperiální politikou. Cílem je dostat “blízké sousedství” zase pod ruskou kontrolu. A nyní s úžasem pozorujeme, že hlavním soupeřem není NATO, ale EU, především kvůli jejím hodnotám. Putin je posedlý představou barevné revoluce ukrajinského nebo arabského typu. Myslím, že při jeho nástupu do prezidentské funkce padlo rozhodnutí, že přidanou hodnotu z prodeje ropy a plynu nevloží do modernizace země, čili nepřerozdělí ji ve prospěch širokých vrstev obyvatelstva, ale místo toho udrží ekonomiku založenou na těžbě a surovinách a s ní spojenou mocenskou strukturu/hierarchii v zemi. To vedlo ke ztroskotání modernizačního partnerství s Ruskem - bohužel si to části evropské politické a ekonomické elity pořád neuvědomují a žijí v iluzích.

…

Die Zeit: Rusko se nyní nabízí jako konzervativní alternativa k Západu: chráníme rodinu, vlast, tradice, křesťanství…

Fischer: …ano, konzervativní revoluce. Dlouho jsem tohle nepochopil. Stojí za tím jasná strategie, ale nebude to fungovat.

Die Zeit: Proč ne?

Fischer: Protože to pro většinu Evropanů není přitažlivé. Naše společnosti jsou už přespříliš modernizované. Neměli bychom se dělat menšími a slabšími než jsme, ve všech těchto hodnotových otázkách bych se střetu vůbec nebál. Většina mladých Evropanů nechce jít do Ruska - ale naopak většina mladých Rusů by do Evropy šla ráda.

Die Zeit: V mnoha západních společnostech ale pozorujeme velkou nejistotu. EU je odmítaná, vrací se důraz na národní stát, otázky národní nebo etnické identity se stávají důležitějšími.

Fischer: To je jádro věci. Politika identity se vrací a demokraté k tomu mlčí. Německo vždycky zažívalo imigraci a pomalu vyvíjelo svou národní povahu. Začalo to příchodem poválečných vyhnanců z východní Evropy, pokračovalo gastarbeitery z jihu Evropy a Turecka, uprchlickými vlnami z východní Evropy. Moje matka byla dvoujazyčná a byli jsme uprchlíci, pováleční vyhnanci z Maďarska.  Pak v roce 1956 dobrovolně pomáhala s tlumočením, když k nám po neúspěšně vzpouře proti komunistům v Maďarsku přišli další uprchlíci. Brala mě tam s sebou, pořád mám před očima obrazy z tehdejší registrace Maďarů u nás u Stuttgartu. Uškodily snad tyhle vlny cizinců nějak Německu? Tvrdit, že je naše identita v ohrožení, je známkou uboze slabého obrazu o naší zemi a kultuře. Nicméně tahle debata musí být braná vážně, demokraté se jí nevyhnou. Putin zkouší právě tady s tímhle tématem pracovat.

Fischer podporuje přístup Angely Merkelové, ale nevěří, že se letos podaří prosadit evropské řešení uprchlické krize. Počítá s ním nejdříve 2017 a do té doby předpokládá hodně improvizace, utahování menších šroubů, které zbrzdí počet příchozích uprchlíků - třeba rozšiřování seznamu bezpečných zemí, jejichž obyvatelé nemají na azyl nárok, důslednější deportace odmítnutých žadatelů, zintenzivnění vztahů s Erdoganovým Tureckem.

Novináři se pak Fischera také ptají, zda Putinovým cílem v Sýrii nemůže být i zvýšení počtu uprchlíků, následné posílení protievropských stran v EU (které Rusko finančně a propagandou podporuje) a oslabení Merkelové v Evropě. “To je - myslím - přehnané,” odpovídá Fischer, ale příliš to nerozvádí. Putinovým cílem je podle něj především podpora spřízněného režimu a diktátora Asada - a také odlákání pozornosti od Ukrajiny, kde své cíle příliš úspěšně nesplnil.

V debatě o příčinách uprchlické krize přijde řeč i na americkou invazi do Iráku, kterou tehdejší ministr Fischer k nespokojenosti amerických partnerů otevřeně kritizoval:  “Irácká intervence znamenala smrtelnou ránu státnímu zřízení, které na blízkém Východě po první světové válce zřídili Evropané. To jsme tehdy předvídali a v mnoha hovorech prosili americkou stranu, aby si invazi rozmyslela. Zanechala chaos. IS vznikl ve věznicích Iráku po americké intervenci a spojily se v něm dvě síly, které se předtím na život a na smrt nenáviděly: islámský fundamentalismus a arabský nacionalismus. Jejich spojení, ISIS, je výsledkem americké intervence, která nepřímo vedla i k vzestupu Iránu. Nyní v regionu není žádná vnější síla, která by mu dokázala vtisknout nějaký řád, USA to už nechtějí a nedokážou… Evropané jsou daleko od toho, aby do této problémové zóny mohli vůbec zasáhnout. Jsme příliš slabí na to, abychom mohli jednat, a přitom jako regionální sousedé neseme důsledky. Nevidím, jak by tam Evropané mohli mít větší vliv. Západní společnosti nejsou ochotné pro takový druh vlivu obětovat životy svých vojáků.”

A v této chvíli začíná být rozhovor skoro až fatalistický:

Die Zeit: A jak by ve střednědobém horizontu mohl nový řád na Blízkém Východě vypadat?

Fischer: Podle mého soudu se budou muset nově uspořádat sami, to potrvá sto let a bude to pekelně nebezpečné.

Die Zeit: Sto let?

Fischer: Ano… arabské jaro pro mě bylo srovnatelné s rokem 1848, s demokratickým probuzením národů v Evropě. To vedlo ke sto rokům velkých válek… Sjednoceného a demokratického Německa jsme se dočkali až v roce 1989.

Na další články a videa už upoutám pouze v krátkosti. Pokud budete mít čas přečíst si v cizím jazyce jen jeden článek o dění v Sýrii, doporučuji vynikající text z německého týdeníku Der Spiegel.

Pokud chcete vidět, jak vypadá evropská politická debata, pak je tu Hart aber Fair z minulého týdne v německé televizi ARD. Téma debaty je “Kam s uprchlíky - nechává nás Evropa napospas?” Hosty jsou rakouská ministryně vnitra, šéfredaktorka předních řeckých (levicových) novin, velvyslanec Maďarska, přední politik německé vládní CDU, šéf bruselské redakce ARD. V Česku evropský rozměr debat velmi chybí, proto opravdu vřele doporučuji.

Není jen Hollywood a Bollywood. Na velkém vzestupu je také Nollywood, nigerijský filmový průmysl. V Česku se o něm málo ví, ale pro mnoho Afričanů i mimo přináší Nigérii lacině a rychle natočené filmy fascinující příběhy. Více v textu The New York Times.

Co by pro Evropu znamenal konec Schengenu, který kvůli chybějící evropské dohodě v uprchlické krizi reálně hrozí? To počítá a analyzuje studie Nadace Bertelsmann.

Video: Změní Lego auto náš pohled na vynálezectví a inovace v informačním věku?

Kulturní tip: Insider: Muž, který věděl příliš mnoho. Nova Cinema 25.2.2016  21:50.  Špičkový reportér a producent populární televizní show 60 minut Lowell Bergman (Al Pacino) získá důkazy, že zástupci velkých tabákových koncernů křivě přísahali před soudem. Naprosto důvěryhodným zdrojem informací ze zákulisí tabákového průmyslu je Jeffrey Wigand (Russell Crowe), který se ve zlém rozešel se svým zaměstnavatelem.