Většinu evropských dějin provázely války. Americký historik Robert Kagan sice před třinácti lety napsal, že k boji ochotní Američané jsou z Marsu a pacifističtí Evropané z Venuše. „Ovšem byla to Evropa, která byla po staletí domovem římského boha války, a nikoli bohyně lásky,“ píše na úvod svého komentáře Joschka Fischer, někdejší úspěšný ministr zahraniční, který je v Německu uznávaným komentátorem aktuálního mezinárodního dění.
Venuše v Evropě převážila až po druhé světové válce, kdy vzniklo mnoho institucí světové správy (OSN, MMF, Světová banka) a kdy evropské státy na desítky let ztratily suverenitu a patřily buď do západního, nebo východního bloku. Po konci studené války se kontrola obou supervelmocí rozplynula a místo starého, roztříštěného evropského státního systému nastoupila Evropská unie se svým slibem věčného míru. Ten však po dramatických událostech posledních tří let – války na Ukrajině, vzestupu ISIS a terorismu v Evropě, rozkladu Sýrie a dalších arabských států, plus nestability v Turecku – jeví jako naivní sen z 90. let.
„Člověk by si myslel, že tenhle svazek problémů Evropany povede k posílení jednotné EU, která by umožnila dostat situaci více pod kontrolu a snížit rostoucí rizika,“ píše Fischer. Mnoho Evropanů naopak následuje populistická hesla o národní suverenitě a vrací se zpět k nacionalismu; věří, že je možné se od světových problémů chránit uzavřením hranic a oslabením EU. „ To pro Evropu nepřináší nic dobrého. Odklánět se ve 21. století od mezinárodní spolupráce a integrace je stejné jako když pštros strká hlavu do písku a doufá, že se tím vyhne blížícímu se nebezpečí.“ Návrat xenofobie, ostrá, až agresivní slova a nevraživost uvnitř evropských zemí podle něj oslabují sociální soudržnost, kterou budeme při řešení problémů příští let potřebovat.
Přečtěte si více k tématu
Čtěte také: Die Zeit: měli jsme pocit, že nás nezavalili uprchlíci, ale naši fanoušci
„Jak jsme se do této situace dostali?“ ptá se Joschka Fischer. S rozpadem Sovětského svazu ztratil Západ existenčního nepřítele, rivala, proti kterému mohl deklarovat morální převahu. Začaly nové výzvy, v nichž Západ musí prokázat životaschopnost. Roky 1989–1991 byly začátkem historického přechodu z bipolárního světa studené války k novému globalizovanému světu, kterému ještě plně nerozumíme. Jedna věc je jasná: politická ekonomická moc se přesouvá z Atlantiku do Pacifiku, pryč od Evropy. Bude tento přechod mírový? Jaké nové instituce globální správy vzniknou? A co se stane se starou Evropou?
„Evropa má nyní možná poslední šanci na sjednocení,“ končí Fischer svůj naléhavý text. „Historické okno příležitosti, které se otevřelo během jasné převahy západního liberalismu, se rychle zavírá. Pokud Evropa tuto příležitost propásne, pak – a to není přehánění – ji čeká katastrofa.“
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
Mohlo by vás zajímat
