Jarosław Kaczyński se pasuje na náčelníka státu

Viktor Orbán byl na návštěvě v Polsku. V Niedžici, malebné vesnici s mohutným hradem, dnes v polském teritoriu, ale na území historické Spiše, která v minulosti patřila uherskému státu. Až dotud uctivé gesto polské diplomacie, stejně jako pstruh a žurek, který si spolu Jarosławem Kaczyńským na pětihodinovém setkání státníků maďarský premiér dal.

Pokud vám tam něco chybí, nejste sami.

Respektive někdo. Chybí tam totiž polská premiérka Beata Szydło, která by na takové návštěvě podle protokolu měla být. Alespoň chvíli, respektive tři čtvrtě hodinu, aby bylo diplomatickým zvyklostem učiněno zadost. Viktor Orbán má plné právo se s Kaczyńským sejít, ale protože šéf vládnoucí strany PiS (Právo a spravedlnost) nemá žádnou státní funkci, je pouze poslancem, z absence premiérky se stává zvláštní - a dosud neviděný - precedens.

Není to vlastně příliš překvapivé, Jarosław Kaczyński je lídrem strany bez konkurence a modelem, v němž on rozhoduje a prezident Duda a premiérka Szydło jsou mu podřízení, se strana před volbami ani netajila. Nedodržování formálních pravidel (respektive jejich upravování) je dalším krokem tímhle směrem. Nezávislá média se ptají, kdy přijde moment, kdy se politici ostatních zemí začnou automaticky obracet na Kaczyńského a premiérku (případně i prezidenta) opomíjet.

Padá přitom termín “náčelník státu” a je to termín v polských dějinách známý. Kaczyński to prostě s polskými tradicemi myslí opravdu vážně. Stejně jako on, i meziválečný polský náčelník Józef Piłsudski byl premiérem, ale daleko víc mu vyhovovalo řídit stát zpovzdálí, z funkce generálního inspektora ozbrojených sil. Dodnes je Piłsudski v Polsku svéráznou ikonou, uvidíme, jak se povede Kaczyńskému. Svérázný je dost.

Že se mu moc dobře nepovede a model šedé eminence se PiS brzy zají

, na to spoléhá Ryszard Petru. Třiačtyřicetiletý ekonom vede středovou Moderní stranu (v polštině Nowoczesna), a ačkoliv to není nejsilnější opoziční strana,

mluví se o něm jako o lídrovi polské opozice

a jako o jediné postavě, která se spanilé jízdě PiS krajem i ústavními pořádky může postavit. Byť zatím pro něj mluví především jeho charisma a také to, že není ani z PiS, ani z PO (Občanské platformy, která vládla předchozích osm let).

I když jak se to vezme - současné Polsko vůbec oplývá podobnostmi. V roce 2001 se v Polsku také objevil charismatický, energický a mladý politik. Jmenoval se Donald Tusk a stál v čele čerstvě založené Občanské platformy, která se odloupla od klopýtající strany Unie svobody, která tehdy vládla. Petru se od tehdy už klopýtající Občanské platformy odloupl v květnu minulého roku, také v posledním roce její vlády.

Tuskovi trvalo šest let, než v mimořádných volbách zvítězil a stal se premiérem na příštích sedm let, než se stal předsedou Evropské rady. Petru je zatím na začátku celého “Tuskova triku” a je samozřejmě otázka, zda se mu ho podaří zopakovat. Pro mladého politika mluví to, že na něj nasazují jak PiS a PO, protože v něm oba vidí nebezpečného rivala. A politologové tvrdí, že pokud chce mít liberální opozice jistotu, že v příštích volbách porazí PiS na hlavu (strana totiž kvůli svému dost brutálnímu přístupu k ústavním změnám už teď citelně ztrácí podporu), sjednotit se pod Petruovým vedením se zdá jako logická a možná i jediná volba.

Někdo z čtenářů si možná klade otázku, proč vlastně Poláci tak suverénně volili stranu, od níž se teď houfně odvrací - a ona přitom jen po volbách udělala to, co posledních osm let slibovala a o čem s velkou vervou mluvila.

Nejcitovanějším důvodem je “únava z osm let vládnoucí strany”, což je jistě zčásti pravda. Polský politolog (žijící v Česku) Maciej Ruczaj ve dvou textech vysvětluje, že za polským volebním chováním jsou i mnohem komplikovanější a hlubší vzorce. Jeden z textů je z května, je o polských prezidentských volbách (v nichž kandidát PiS Andrzej Duda porazil úřadujícího Bronislawa Komorowského), druhý o aktuálních volbách parlamentních.

Je tam všechno: s trochou nadsázky se dá říct, že současná ústavní krize začala vítěznou bitvou u Grunwaldu nad německými křižáky v roce 1410, třemi staletími polsko-litevské unie, tehdejším kulturním bojem mezi západníky a tradicionalisty, prvním dělením, druhým dělením a třetím dělením, vznikem Polska po první světové válce, etnickou čistkou na území Sovětského svazu a pochopitelně “posunutím” Polska a stěhováním Poláků po světové válce druhé: kdy Polsko přišlo o polovinu svého kulturního dědictví a získalo neznámé, dosud německé území na západě.

Je to zajímavé čtení.

Egyptský parlament se schází poprvé po třech letech. Předchozí parlament (v němž mělo většinu Muslimské bratrstvo) byl rozpuštěn v roce 2012, v tom současném naopak jasně dominují lidé současného prezidenta Sísího.

Čínská burza nezkolabovala ani nepokračovala ve střemhlavém pádu,jak se mnozí obávali. Čínská centrální banka posílila jüan a tamní trhy sice kolísaly, ale ne nad únosnou hranici. Což neznamená, že to všechno zbytek světa ekonomicky šeredně neodnesl.

Operátor T-Mobile potvrdil, že svým americkým zákazníkům snižuje rychlost datového připojení, pokud sledují videa na jiném než partnerském serveru. Mezi ty nepatří například YouTube.

A tady nabízíme jeden text, který brojí proti velkým měnovým zónám (například eurozóně). Daleko lepší by prý bylo, kdyby bylo na světě víc měn. O mnoho víc měn, třeba na každé město jednu. Autorem není Václav Klaus.

Video: Záběry z města Madaya, od července obklíčeného armádou syrské vlády. Do dvacetitisícového města, nedaleko libanonských hranic, není od října prakticky možné dostat jídlo a lidé umírají hlady.

Kulturní tip:Podívejte se, jak a kde žije Bůh. Dnes v pražském kině Evald.