Inkyho velký útěk potvrdil inteligenci chobotnic

Dosavadní šéf Spojených národů Pan Ki-mun odchází a ženy z východní Evropy se mohou těšit. Protože právě tenhle region a právě tohle pohlaví jsou nejžhavějšími kandidáty na obsazení pozice generálního tajemníka.

O tom, že na vrcholné pozice (i kdyby ne na tu nejvrcholnější) v organizaci dosedne víc žen, v zásadě není pochyb. Téměř polovina z uchazečů, kteří se účastní historicky prvního veřejného “pracovního pohovoru”, jsou ženy, ale mužská polovina osazenstva se dušuje, že i pod jejich vedením bude OSN mnohem pestřejší (rozumějme asi, že obleky nahradí kostýmy).

A fakt je i to, že východní Evropa a Balkán dominují. Otázkám zástupců Rady bezpečnosti čelili nebo budou čelit dvě Moldavanky, jeden Slovinec, jeden Černohorec, jeden Srb, Bulharka; regionální jednotu kazí jen bývalý portugalský premiér.

Asi největší favoritkou na post je Irina Bokova, bulharská diplomatka a šéfka UNESCO. Do karet jí podle některých hraje to, že je favoritkou Ruska. To na rozdíl od kolegů v komisi zarytě mlčí a otázky nepokládá. Podobně zarytě mlčela i Irina Bokova na otázku ukrajinského zástupce, co si tak asi myslí o budoucnosti Krymu. Noblesní dáma mlčela, prokázala schopnost ignorovat ve správný čas správná slova - a svět se asi může pomalu učit formulaci Madame Secretary-General.

Dobrá zpráva pro milovníky tohoto sportu po světě a ještě lepší pro milovníky tohoto sportu v Číně. Řeč je o golfu, o němž se všemocná strana usnesla, že už pro její členy není zločin. Je možné jej hrát. První zmínění se mohou těšit na bezpochyby doposud nevídaná hřiště, ti druzí se mohou přestat bát policie, rituálních golfových sebekritik a nemusí už schovávat hole pod postelí.

Jak již v menu padlo, Ukrajina má nového premiéra:je jím Vladimir Hrojsman. Znamená to, že země se dostane z politické krize, klíčové reformy se rozeběhnou žádoucím tempem a všudypřítomná korupce začne mizet? Nejprostší odpověď zní: ne, podle všeho ne. Což neznamená, že mise nového premiéra je odsouzená k nezdaru (víc o tom v pondělním Respektu).

Týdeník The Economist přináší reportáž z Kyjeva, kde mladí lidé, kteří se zpravidla seznámili na Majdanu při revoluci před dvěma lety, budují paralelní stát. Mají parlament, který přijímá zákony; zkrátka dělají politiku “do zdi”. Ne s myšlenkami na převrat, ale spíš jako přípravu. To, že majdanská revoluce nedostala do ukrajinské politiky téměř žádné nové tváře, je jednou z příčin dnešních ukrajinských problémů (i o tom víc v pondělí). Tihle lidé se připravují, až (snad) přijde jejich chvíle.

Jíst o samotě se pro mnoho z nás pojí s jemným oparem smutku a melancholie, při bližším pohledu i životního selhání. Například autor tohoto menu chodí sám rád do restaurací na zahraničních služebních cestách, kdy se to tak úplně nepočítá, ale v tuzemsku by to udělal málokdy. Když se ale připočtou jídla zhotovená doma? Pokud by řekl, že v polovině případů jí sám, asi by ze sebe dělal mnohem společenštější bytost, než je.

A přitom je to úplně normální. Jen pětatřicet procent Britů jí večeři - tedy hlavní jídlo - s někým jiným. Je to hrůza? ptá se autorka textu. Jsme zatracení? Anebo - možná to tak je, možná jíme sami, protože žijeme sami a protože nám to tak vyhovuje.

Můžete s tím nesouhlasit, tedy se slovem “vyhovuje”, nikoliv s citovanou statistikou. Je ale nutno uznat, že óda na žvýkání o samotě je přesvědčivá. Protože koneckonců stůl s jedním talířem nemusí být jen příznak tragédie - ale taky důkaz, že jsme dost silní na to, abychom si svoje těstoviny s olejem užili sami, když chceme.

Na stopě neidentifikovatelného hlubokého mručení, které dohání k zoufalství lidi na celém světě, živí konspirační teorie, provokuje masové vrahy, které vědci popírají - a ono přesto jaksi existuje.  Hluboký zvuk podle některých průzkumů slyší až dvě procenta populace, spíš na venkově než ve městě, spíš v noci než přes den. Historické záznamy o něm se objevují sto padesát let. “Když to bylo obzvlášť špatné, připadalo mi, že postel, celý dům vibruje. A že mi praskne hlava,” popisuje jedna z obětí “mručení k zešílení”.

V jeden moment si Inky všiml, že dveře do chodby zůstaly pootevřené. V noci, když bylo všude prázdno, se přehoupl přes hranu svého obydlí, skočil do hloubky pod sebou a notnou chvíli zůstal ležet. Potom se rychle doplazil k rozevřeným dveřím, proklouzl do chodby a našel na podlaze odtokovou rouru nezakrytou mřížkou. Byla dlouhá padesát metrů a široká sotva dva decimetry, ale ústila v širém moři. Inky se do ní nasoukal a pak už jen dlouhých padesát metrů klouzal úzkým slizkým tunelem, na jehož konci na něj čekala svoboda.

https://www.youtube.com/watch?v=8–0o8SQ21mw

Takhle to nejspíš bylo, když Inky, oblíbená chobotnice z Národního akvária v novozélandském Napieru, slavně prchla na svobodu. Jiné vysvětlení pro ráno nalezené prázdné akvárium jeho zaměstnanci nemají. Inky tak opět potvrdil pověst chobotnic jako vynalézavých a učenlivých řešitelů problémů schopných používat nástroje - a též Houdiniů zvířecí říše.

Několik dalších, poměrně překvapivých kousků: taktéž na Novém Zélandu jeden z příslušníků druhu v noci tajně přelézal do sousední nádrže, kde kradl kraby. Jiná novozélandská chobotnice zase dokázala otevřít zavařovačku.

V Napieru po Inkym smutní, protože jak se nechal slyšet ředitel akvária, Inky byl opravdová osobnost, zvídavý chlapec, takže vlastně ani není divu, že všechny převezl. Pátrací akce vyhlášena není, Inky si může užívat sladké svobody, ale ředitel doufá, že třeba se jednou vrátí.

Namalovat bicykl po paměti je snadné. Nebo ne? Zde jsou stroje sestavené podle obrázků po paměti. Jet byste chtěli na málokterém, nádherné jsou všechny.

Video: Ocitnout se v černé díře zní jako velký problém. A jak říká Stephen Hawking, taky že je. Můžete si s ním ale poradit - i když nejste chobotnice.

Kulturní tip: Miami Vice. Nova 15.4.2016  22:30.