sobota 16. 9. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Pohovor na práci asistentky učitele v pařížské škole pro děti se speciálními vzdělávacími potřebami jí dopadl na výbornou. Přijímací komise byla z její kvalifikace a dvou titulů nadšená, byl tu ale háček. „Učitelka, s níž budete pracovat, je trochu problematická,“ varoval ji ředitel. Problematická bylo slabé slovo. „S tlustými lidmi nepracuji,“ byla první slova, která od ní Gabrielle Deydier slyšela, a jak se dalo čekat, na vytouženém místě dlouho nevydržela. I proto, že nakonec dostala od nadřízených nedůstojnou podmínku zhubnout.

A to jen jedna z mnoha hořkých historek, které si osmatřicetiletá, dnes 150 kilo vážící Deydier zažila a které shrnuje v aktuálním bestselleru On ne naît pas grosse (Člověk se nerodí tlustý). Kniha prolamuje nejedno tabu ve francouzské společnosti a v textu pro deník The Guardian ji představuje Stefanie Marsh.

Mít nadváhu je mezi Francouzi, kteří platí za jeden z nejštíhlejších národů v Evropě, považováno za cosi jako groteskní postižení. Deydier si na pláži nejednou vyslechla, že by se měla zahalit a neukazovat se v plavkách. Pro ženu je to obzvlášť těžké. „Francouzky se pyšní tím, že jsou Evropě ty nejelegantnější a nejvíce ženské. Mezi Francouzkami panuje představa, že musí být v každém ohledu dokonalé,“ říká Deydier. I proto některá čísla tvrdí, že tu přes 80 % žen má zkušenost s dietami, a především na jihu kvete trh s bandážemi žaludku (okolo 50 tisíc operací ročně).

V tomto prostředí vyvolala její kniha naprostou senzaci a zájem, který hraničí od obdivu odvahy po morální paniku. Dojemné místo přichází, když Deydier cituje jeden z emailů, který jí po vydání knihy přišel. „Drahá Gabrielle, po univerzitě jsem začala pracovat u Diora, kde mám nyní vysokou pozici. Celý život jsem pohrdala lidmi, jako jste vy, a moje matka byla vždy tlustá. Teď je ale v nemocnici a umírá. Dala mi vaši knihu a já poprvé pochopila, jak se celý život musela cítit. Děkuji vám.“

Po přečtení toho emailu si Deydier připadala smutná i bezmocná. „Přijde mi to šílené, že si lidé musí nejprve přečíst knihu, aby byli schopni akceptovat něčí nadváhu.“

https://www.youtube.com/watch?v=nnrR7rUjEVk

Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

Zachrání nová vlna hororů kinematografii? Tak se ptá titulek článku od Anny Smith pro deník The Guardian, který si všímá toho, že v roce rozpačitých a neuspokojivých tržeb v kinosálech jsou to právě strašidelné filmy, které lámou rekordy. Filmová adaptace románu To od Stephena Kinga dokonce zažila s celosvětovými tržbami okolo 180 milionů dolarů nejlepší premiérový víkend, jaký se kdy danému žánru podařil.

V závěsu za ním pak boduje Annabelle 2: Zrození zla a Uteč. Na notu podvědomých úzkostí se ostatně chystá zahrát i nový snímek Darrena Aronofského s názvem Matka! Horory tak postupně pronikají mezi top 30 nejúspěšnějších filmů roku, kde se obvykle více daří sci-fi, fantasy nebo akčním a rodinným filmům. Anna Smith se tak v textu pokouší přijít na to, čím je tato mánie způsobená.

Horor je cyklický žánr: na počátku každé renesance je vždy výrazný snímek, který zájem odstartuje. Bylo to Psycho, byl to Vymítač ďábla, byl Texaský masakr motorovou pilou, byla to Záhada Blair Witch. V současnosti sledujeme velký zájem o retro osmdesátých let. „Adaptace knihy To je Spielbergův / Lucasův film pro ty, kteří byli příliš mladí, kdy tito tvůrci tvořili svá nejlepší díla. Stranger Things pomohly otevřít tomuto trendu dveře,“ uvádí v článku Clare Binns z britského řetězce kinosálů Picturehouse.

Důležitý postřeh pak přináší Alan Jones, ředitel londýnského filmového FrightFestu: „Sleduji, jak horor stále přitahuje nové a mladší publikum, které obsah konzumuje způsobem, jakým jsem my nikdy nemohli, a začínají se zajímat o další možnosti žánru.“

Horor totiž vybízí ke skupinovému sledování, proto táhne mladou generaci do kina, ale i k domácím projekcím. Generace rodičů a prarodičů místo toho ve svých diváckých zvycích preferuje individuální sledování DVD.  Skvěle to popisuje devatenáctiletý student Andrew Williams, který se na To vypravil se skupinou přátel: „Ty nejlepší horory se musí sledovat v naprosté tmě a tichosti a s prostorovým zvukem. Ale s dalšími lidmi kolem vás, aby člověk vnímal tu atmosféru strachu v místnosti.“

https://www.youtube.com/watch?v=XpICoc65uh0