Francouzský intelektuál už není, co býval

Staronový řecký premiér Alexis Tsipras musí být génius. Nesplnil nic z toho, co slíbil. Totálně prohrál v jednáních s věřiteli. Nevyslyšel výsledek referenda, které sám vyhlásil. Nechal zavřít banky a dovedl zemi na pokraj kolapsu. Hospodářský růst obrátil v recesi. Rozpadla se mu vlastní strana. Načež vyhlásil volby a slavně v nich zvítězil.

Mimořádné řecké volby - páté v posledních šesti letech - samy o sobě moc slavné nebyly. Přišlo k nim jenom něco málo přes polovinu voličů, komentátoři vesměs mluví o apatii a rezignaci. Strany ostatně až na výjimky navrhovaly to samé - tedy implementaci požadavků evropských věřitelů. Jenom se nevyhnutelné snažily opentlit rozdílnou rétorikou. Co si budeme namlouvat, mluvit v dnešní ekonomické situaci o Řecku jako o samostatném státě je docela odvážné.

Nakonec to v každém případě bylo jasné vítězství pro Tsiprasovu Syrizu - v podstatě stejný výsledek jako v lednu, i když v podstatně méně nadšené atmosféře a s dosti jinou stranou. Tsipras se zbavil svého radikálního křídla a Syriza se bez radikálů stala brblající levicovou stranou, jež si zamává fanglemi, upustí páru, a pak udělá, co je třeba. Naopak tvrdí muži a ženy, kteří byli skutečně ochotni vystoupit z eura a zavést drachmu, se ani nedostali do parlamentu. Pro bojovníky proti společné měně možná zajímavá zpráva.

Server Politico teď očekává následující vývoj: staronová koalice s ultrapravičáky bude mít v parlamentu ještě menší většinu než dosud (na druhé straně největší potížisté už jsou ze hry). Řecko teď čeká série nepopulárních opatření, ke kterým se sám Tsipras staví nepřátelsky. Mnoho desítek zákonů musí být schváleno v podstatě do konce října, přičemž dosud Tsipras podmínky bailoutu plnil pouze s pomocí parlamentní opozice.

Na druhé straně má obnovený mandát a mezi případnými odpůrci budí respekt - moc dobře vidí, jak bídně dopadli ti, kteří se mu postavili. A pokud do konce října Syriza skutečně ukáže, že dohodu plní, bude vše připraveno k zahájení vyjednávání o dalších úlevách splátek dluhu ( dost se zapomíná na to, že banky už byly jednou donuceny Řekům polovinu pohledávek odpustit).

Evropské vlády rozhodně dluhy škrtat nebudou, nejspíš ale odsunou jejich splatnost někam za horizont běžné lidské paměti, takže výsledek bude v podstatě totožný. V kombinaci s pomocí Evropské centrální banky, jež může začít nakupovat řecké dluhopisy, by to mohlo znamenat návrat hospodářského růstu. Politico je nicméně skeptické: spíš čeká zádrhele a další předčasné volby.

O dost pozitivněji zní BloombergView, který vidí v nejnovějším řeckém vývoji dobrou příležitost: Evropané se mohou s Řeky usmířit skrze uprchlickou krizi.

“Dějiny jsou plné příkladů, kdy byli katalyzátory změn zcela nepravděpodobní politici schopní dosáhnout nepravděpodobných výsledků. V mnoha případech jim jejich minulost dokázala proti vší intuici zajistit důvěryhodnost nutnou k tomu, aby své krajany přesvědčili o nutnosti učinit radikální kroky,” píše se v komentáři - a jako příklad tu padá bývalý brazilský prezident Luiz Inacio Lula da Silva, jenž navzdory odborářskému původu prosadil rozumné ekonomické reformy, nebo bývalý izraelský premiér Menachem Begin, který dojednal mírovou dohodu s Egyptem včetně odchodu židovských osadníků ze Sinaje.

Ekonomický server vidí možnost, jak Tsiprase do role reformátora “popostrčit” právě prostřednictvím spolupráce na uprchlické krizi, v níž je Řecko podobně jako Itálie nebo Maďarsko v první linii. Evropští věřitelé mohou odklad splátek řeckého dluhu doma vysvětlit jako pomoc Řecku. V Řecku samém by vstřícné kroky mohly změnit atmosféru a “obrátit list” v dialogu s Evropou.

Příkladná ukázka pragmatického uvažování :-).

Američtí republikáni možná (ale opravdu možná) našli sérum proti Donaldu Trumpovi. Nejmenuje se Jeb Bush, ale Carly Fiorina, je to bývalá generální ředitelka firmy Hewlett-Packard a do první republikánské debaty se ještě kvůli nízkým preferencím ani nekvalifikovala. Tu druhou ale ovládla.

Trump před tím v reportáži pro Rolling Stone komentoval typicky neomaleně její vzhled takto: “Vždyť se podívejte na ten obličej! Copak by pro něco takového mohl někdo hlasovat? Umíte si tohle představit jako tvář našeho budoucího prezidenta? … Chci říct, je to žena a neměl bych o ní říkat nic špatného, ale opravdu: Myslíme tohle vážně?”

Žvatlat podobné nesmysly novinářům do diktafonu jde snadno, když pak ale stojíte během debaty dva metry od dotyčné sebevědomé ženy, je asi všechno trochu složitější. “Myslím, že ženy po celé zemi slyšely velmi jasně, co pan Trump řekl,” pronesla Fiorina s kamenným výrazem do kamery na přímou otázku moderátora a svět vzápětí zažil něco neuvěřitelného: nestydatý Trump zčervenal jako malý kluk. “Já ale myslím, že jste krásná žena,” blekotal bezradně, což se mu opravdu nestává často.

Obsahově to samozřejmě není zrovna debata o jaderném odzbrojení, o charakteru účastníků ale dokáže pár vět prozradit hodně - a výměna spolu s několika dalšími sebevědomými vstupy kalifornské ředitelky stačila k tomu, aby se přes noc vyhoupla na druhé místo republikánského žebříčku. “Pro ty, kteří si myslí, že rozumějí americké politice, je tohle ponižující sezóna,” konstatoval na adresu neobvyklého průběhu kampaně minulý týden The Economist.

Z médií je nicméně po nástupu kalifornské ředitelky cítit jakési oddechnutí a oživení: v přehlídce podmračených mužských tváří věštících apokalypsu konečně jiskra života. A hlavně, snad vůbec poprvé někdo dokázal brutálního Trumpa vykázat do příslušných mezí. Snad vůbec poprvé si někdo umí představit, že někde na pódiu skutečně stojí prezidentský kandidát - tedy kandidátka.

The Washington Post už v každém případě už spekuluje, jak těžké to bude mít případná kandidátka Hillary Clinton proti případné kandidátce Carly Fiorině. Jisté je, že demokratka má celou rétoriku postavenou na samozřejmém předpokladu, že proti ní bude stát nesympatický republikán v obleku a kravatě. Na druhé straně, duel Donald Trump versus Hillary Clinton by jistě na zábavnosti lehce dohnal to, co by mu scházelo na důstojnosti.

Politico jsme tady už jednou citovali, přesto si na pilný server odskočíme ještě jednou. Tamní žebříček nejčtenějších textů vede článek s názvem The Decline of the French Intelectual (Úpadek francouzského intelektuála) a na úvodní fotce stylově pokuřuje spisovatel Michel Houellebecq, který sám sebe nedávno označil za islamofoba a vydal román popisující sladkou Francii klouzající do náruče islamismu.

Francouzský intelektuál je instituce, která na svá bedra bere nejen osud vlastního národa, ale rovnou lidstva a zeměkoule. Autor cituje povinnou přehlídkou velkých jmen, Voltaira, Rousseaua, Victora Huga i Simonne de Beauvoir, nebo vypočítává různí -ismy, kterými pařížská scéna obdařila lidstvo. Od racionalismu přes existencialismus až po strukturalismus.

Francouzský intelektuál zplodil hory knih, článků, statí, úvah o smyslu života a lidského snažení, vykouřil tuny cigaret a prolil hrdlem hektolitry nejrůznějších život zpříjemňujících jedů, ovinul se nesrozumitelnými slovy a tvář si opatřil shovívavým úsměvem. Jenže v poslední době nějak skomírá.

Autor článku Sudhir Hazareesingh napsal o celém fenoménu knihu s názvem How the French think: an affectionate portrait of an intellectual people (Jak přemýšlejí Francouzi: obdivný portrét intelektuálně nadaného národa) - a protože je z Oxfordu, lze předpokládat, že to myslí aspoň trochu ironicky. “Dnešní Levý břeh je pouhým bledým odleskem své dávné slávy. Teoretické úsilí vystřídaly na Saint-Germain-des-Près prodejny módních oděvů. Pravdou je, že až na výjimky, jako je kniha Thomase Pikketyho o kapitalismu, Paříž přestala být významným centrem pokroku v humanitních a sociálních vědách,” píše.

Smělé revoluční vize vystřídalo skuhrání, nostalgie, apokalyptické strachy a otravné mudrování - padá tu několik příkladů děl jako Le Suicide Français (Francouzská sebevražda) nebo zmíněná Houellebecqova dystopie. (Možná je zajímavé poznamenat, že republikánská kampaň ve Spojených státech se nese v podobném tónu, byť slibuje nápravu).

Hazareesingh vyjmenovává důvody ústupu. Od francouzských intelektuálů, jako byl Michel Foucault, kteří rozpadající se marxismus zavinuli do slovních exhibicí, a popření objektivního významu přes upadající francouzské školství (je prý fatální rozdíl mezi Sarkozym a Hollandem, kteří tak tak mluví správnou francouzštinou, a jejich předchůdci) až po ztrátu francouzského postavení ve světě: to kulturní jim sebrali Anglosasové, ekonomické Němci. Francouzi jsou ztracení a propadají depresi. Francouzský historik Pierre Nora dokonce tvrdí, že Francie trpí “národním provincionalismem”. Ať už je to cokoliv.

Autor menu v každém případě tuší, že kniha by mohla být poučným čtením, protože mu francouzský útěk před světem kombinovaný s falešnou intelektuální nafoukaností občas něco připomíná.

Češi se ponořili do závažné debaty, nakolik pošpinily čest národa rudé trenýrky nad Pražským hradem. Co by za to Britové dali! Jejich ministerský předseda, The Right Honorable David William Donald Cameron, byl nejen právě v pondělí obviněn svým politickým sokem z toho, že se v mládí zúčastnil výstředního studentského rituálu, jehož součástí je intimní kontakt s hlavou mrtvého prasete. To se přežene, co ale s ilustrátorem britského deníku The Guardian, který předsedu vlády její Výsosti už dlouhá léta zcela systematicky maluje v podobě obživlého kondomu? Nakonec posuďte sami:

Na závěr se tady nabízí přátelská otázka směrem k ruským kolegům z agentury ITAR TASS: Kolik let tvrdého žaláře si spravedlivě zaslouží výtvarník Steve Bell za blatantní zneuctění posvátného úřadu reprezentujícího Spojené království Velké Británie a Severního Irska?

Video:  Dalajláma: Neodmítejte uprchlíky proto, že jsou muslimové.

Kulturní tip: Řím. ČT art 22.9.2015  22:50. „ Film, který příběhově volně sousedí s Amarcordem, ale opravdu volně "dvakrát podtrženo“. Vypravěčsky sevřené příběhy z malého města nahrazuje chaotický svět velkoměsta. Mladý jinoch přijíždí do italské džungle plné života, světel a křiku a společně se změnou prostředí se mění i Felliniho režijní styl. Roma je dílo na pomezí dokumentu a hraného filmu, dovedně pracuje s rychlým střihem, vrstevním dialogů a tříští nejrůznějších scén. V kabinetu kuriozit velkoměsta se prolínají nejen příběhy mnoha lidí, ale i dvě časové roviny. Ve změti hlasů a událostí nezaniká Felliniho talent pro vypointovanou situaci. Roma je mistrovské dílo, které je v jedné rovině plastickým vyobrazením života v matce všech měst, v rovině druhé metaforou civilizace, která na jeho základech povstala," napsal na CSFD uživatel Marigold.