Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Denní menu, Politika

Evropě hrozí návrat do světa mocenských her 19. století

Sultán a car: Recep Tayyip Erdoğan a Vladimir Putin • Autor: Profimedia, TASS
Sultán a car: Recep Tayyip Erdoğan a Vladimir Putin • Autor: Profimedia, TASS

Velká Británie, Rusko, Francie, Německo, Rakousko-Uhersko a Osmanská říše. Velcí hráči, kteří v 19. století rozhodovali o osudu Evropy. Uzavírali mezi sebou nestálé aliance a s velkými obtížemi udržovali křehkou rovnováhu v systému zvaném „koncert velmocí“. Ten ale skončil se začátkem první světové války. A od 50. let minulého století vnitroevropské válce brání instituce, jako je Evropská unie. Dnes se však zdá, že mnohé ze starých mocností by se rády vrátily jako sóloví hráči. Právě před rizikem návratu starého systému varuje ve svém proevropském komentáři pro The Guardian německý právník Michael Meyer-Resende.

Až na Rakousko-Uhersko jsou podle něj všichni velcí hráči znovu ve hře a perou se o moc. Rusko v posledních letech obnovilo své teritoriální ambice a s Putinem v čele rozšiřuje svůj vliv po celé Evropě - především skrze hybridní válku a internetovou propagandu. Turecko se mezitím začíná s nostalgií ohlížet za osmanskou historií. Současný prezident Recep Tayyip Erdoğan má ambice udělat ze své země opět světovou mocnost.

Dodejme ještě, že za pár dní uvidíme, jestli se mu podaří obhájit prezidentský mandát – šance má velké. Hned po volbách přitom vejde v platnost úprava ústavy, která byla loni schválena v referendu a dává prezidentovi nové pravomoci. Turecko se neoficiálně vzdalo snahy vstoupit do Evropské unie a hraje nebezpečnou hru mezi Ruskem a NATO, jehož je členem. Ve výsledku však chce být především samostatným a nezávislým hráčem světového formátu.

Velká Británie se zase rozhodla upevnit svou suverenitu a opustit Evropskou unii – to je další evropský hráč, který může na mezinárodním hřišti hrát sám za sebe, říká Meyer-Resende. Francie a Německo zůstávají jako jediné z velkých mocností pevnou součástí EU. Ale i ony se v posledních letech potýkají s nárůstem extrémistických stran.

Marine Le Pen • Autor: Globe Media /  Reuters
Marine Le Pen • Autor: Globe Media / Reuters

V druhém kole francouzských prezidentských voleb z minulého roku obdržela Marine Le Pen bojující za suverenitu Francie a proti EU třetinu hlasů. Její oponent a současný prezident Emmanuel Macron je sice jednoznačně proevropský - ale i on je vlastně součástí obnovování síly jednotlivých států, míní autor komentáře. S jeho příchodem se Francie vrací do centra dění a spolu s Německem hraje stále větší roli v řízení EU.

Návratem ke „koncertu velmocí“ by však utrpěly nejen malé evropské státy jako Česká republika, které dnes mají svá práva, svůj hlas a jejich názory jsou slyšet. Největším problémem by bylo obnovení nestability mezinárodních vztahů. Během 19. století evropské státy vynaložily obrovské finanční i diplomatické prostředky, aby udržely status quo. Komentář v Guardianu jej popisuje coby jakousi nekonečnou pokerovou hrou o rovnováhu moci – kterou se stejně povedlo udržet jen do roku 1914.

Prvotním účelem Evropské unie bylo zabránit konfliktům mezi evropskými mocnostmi a ustálit mezinárodní vztahy. Po hrůzách obou světových válek bylo cílem založit nadnárodní instituci, která překoná rozmary jednotlivých vládců a zabrání další katastrofě. Jak to vyjádřil jeden z otců-zakladatelů EU Jean Monnet: „Bez lidí není nic možné, ale bez institucí nic nepotrvá.“

A to se povedlo, Evropská unie trvá. Namísto křehkých aliancí je postavena na institucích, které nelze jen tak zrušit. To je konec konců vidět i na Brexitu, který je mnohem složitější a trvá mnohem déle, než si jeho zastánci před dvěma roky mysleli. Evropská unie tak již 60 let úspěšně plní účel ochránce míru - a neměli bychom na tyto základy zapomínat.  Je pravda, že EU má mnoho problémů a že reformy jsou nezbytné, ale řešením není z EU odejít nebo ji rozpustit.

Bylo by to nesmyslné i pro velké země, které dnes zaostávají za velmocemi, jako jsou Spojené státy nebo Čína. Na počátku 20. století byly Velká Británie a Německo nejvíce industrializovanými zeměmi na planetě. Mnoho evropských států navíc mělo rozsáhlé kolonie. Dnes je situace jiná. A pokud Evropa nebude držet pohromadě, žádný stát nakonec nemá na to, aby hrál sám o sobě první politickou ligu, upozorňuje Michael Meyer-Resende. Nová verze evropské koncertu velmocí by tak připomínala spíše komorní kvintet než orchestr celosvětového významu.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].