středa 22. 3. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Vidíme to kolem sebe čím dál častěji: někdy je opravdu lepší nechat demokracii spát a svěřit věci technokratům. Tim Harford ve Financial Times se snaží popsat, kdy nastává ten případ.  Právě v těchto dnech totiž  vyráží na svou první misi Lodička McLodivodní - ukázka majestátní síly demokracie. Jde o robotickou ponorku, která bude spouštěna z výzkumné lodi Sir David Attenborough k průzkumům mořských hlubin v Antarktidě. Na svých cestách se možná setká s panem Pocákané Trenky - keporkakem, který do těchto končin míří velmi často.

Obě jména vybrali občané v otevřené volbě - a obě narazila na velký nesouhlas a odpor v mateřských organizacích, které referendum vyhlásily. Britská Rada pro environmentální výzkum i Greenpeace původně vyzvaly veřejnost k návrhům jmen v naději, že to vzbudí zájem lidí o výzkum a ochranu přírody. V prvním případě o cestu lodi Sir David Attenborough, ve druhé o boj proti vybíjení velryb. Oba návrhy původně padly z publika jako vtip, ale když se je organizátoři rozhodli pominout, začali lidé sepisovat petice a na Facebooku, Redditu  a dalších stránkách vzniklo doslova hnutí volající po tom, aby „v zájmu demokracie a humoru“ byla tato jména opravdu použita.

Reklama
Reklama

Britští vědci odolali aspoň v tom, že vybraným jménem Boaty McBoatface nepojmenovali celou loď, nýbrž jen část jejího zařízení. Greenpeace ustoupil docela a z nic netušícího, vysílačkou vybaveného keporkaka se stal Mister Splashy Pants. Výsledek tohoto experimentu, píše Harford, nám připomíná, že i když je demokracie celkově naprosto skvělá, ve výzvách, aby lidé řekli, co si myslí, je vždycky jisté riziko.

Příčina tohoto rizika je zakletá ve slabém článku jinak báječného řetězu demokracie: mají-li se voliči vyslovit k jakýmkoli konkrétním návrhům, absolutní většina z nich nijak nedomýšlí, co je vlastně v sázce, a nemá chuť nad tím moc dumat. To není výtka či pomluva, to je konstatování stavu: proč bychom měli trávit hodiny času studiem každé politicky nadhozené otázky?  Všichni přece dobře víme, že hlas jednoho konkrétního voliče nic nerozhoduje.  Takže strávit půl noci studiem a přípravou na zítřejší volbu s pocitem, že právě já to můžu všechno otočit správným směrem, by mohl leda nějaký pošetilec.

splashy-pants

Takže faktem je, že voliči prostě nad nějakými detaily nepřemýšlejí. To by pro demokratický systém mohla být fatální chyba, ale zatím si s tím dokázal nějak poradit: obchází totiž voličskou nevědomost tím, že detaily dává k rozlousknutí expertům, technokratům. Ti však v dnešní době vycházejí z módy a to je škoda. Jednou z velkých výhod technokratů je, že omezují chuť politiků podléhat povrchním a pomíjivým lákadlům. Velká mnohostranná tělesa jako Světová obchodní organizace nebo Evropská komise zatím vždy dokázala srazit hřebínek populárním, byť v posledku sebezničujícím choutkám - a la zavedení různých státních ochran pro domácí průmysl a podobně.

Ano, experti dělají chyby, spoustu chyb. Ale to neurochirurgové taky. A to přece není důvod k domněnce, že by bylo lepší jim vzít skalpel a svěřit ho Borisi Johnsonovi. Demokraticky zvolení politici nejsou příliš uzpůsobeni k tomu dělat technickou práci - a voliči jakbysmet. Samozřejmě je jasné, že v posledku musí demokracie vládnout nad technokracií; a to se tady děje. Centrální banka kontroluje a prosazuje monetární politiku, ale musí se přitom - alespoň v Británii - držet cílů stanovených premiérem a schválených voliči.

Ale máme tu problém, píše Harford: zatímco technokraté se příliš nezabývají politikou, začíná se politika v řadě nečekaných zemí zabývat jimi. Politici je čím dál víc chtějí mít buď na své straně, nebo nemít vůbec. Nezapomenutelný příklad dala nedávno Británie: když většina tamních ekonomických autorit před referendem označila odchod země z EU za krok hrozící poškodit britské hospodářství, přirovnal je jeden z vůdců Brexitu Michael Gove k „nacistickým šarlatánům“.

Vtahování technokratů do politické arény je velká tragédie, varuje Harford s tím, že to slovo není přepjaté. Ano, každá demokracie musí diskutovat o velkých politických otázkách: do jaké míry chránit slabé, jak velký stát chceme mít, jaké hranice nastolit individuální svobodě. Ale technokratická agenda je jiná. Jak bezpečná je MMR vakcína? Způsobují lidé změnu klimatu?  Obsahují geneticky modifikované plodiny zdravotní hrozbu? Pokud na tyhle otázky začnou místo expertů odpovídat politici, ocitneme se v pěkném srabu. Komplexní problémy se prostě nedají vyřešit zbožným přáním.

„Nikdo nemohl tušit, že ty věci kolem zdravotní péče můžou být tak komplikované,“ prohlásil před pár týdny americký prezident Donald Trump. A britský ministr pro Brexit David Davis zase přiznal, že jeho úřad nevypracoval žádnou analýzu toho, co nastane, pokud Británie půjde dosavadním směrem „tvrdého Brexitu“ a opustí EU bez uzavření nových dohod.

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením k newsletteru beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.

O lidech, kteří loni na podzim volili Donalda Trumpa, koluje řada mýtů. Mají to být hlavně frustrovaní muži vyššího věku, nižšího vzdělání a bílé barvi pleti, kteří neunesli, jak dramaticky se proměňuje svět kolem nich a dali průchod (částečně oprávněné) nespokojenosti s establishmentem.

Americký magazín Foreign Policy se ovšem za Trumpovými voliči I voličkami vydal a v obsáhlém textu objevuje mnohem pestřejší a komplikovanější realitu. Zaměřil se zejména na ženy, které současného prezidenta podpořily a jež se podle titulku textu zformovaly do „jiného ženského hnutí“.

Reklama
Reklama

Text otevírá dáma, která stereotypy popírá snad ve všech ohledech. Asra Nomani je muslimka narozená v Indii a ke všemu novinářka (pracovala jako reportérka deníku Wall Street Journal), která v minulých volbách podpořila Obamu. Jako podporovatelka Trumpa nyní čelí otázkám, jak mohla hlasovat pro politika s tak stereotypním uvažováním o ženách, muslimech, novinářích i cizincích žijících v USA. „Pro mnohé to je nevysvětlitelné,“ říká Nomani, pak se o to vysvětlení nicméně pokouší.

S prezidentem souhlasí v řadě ohledů: stejně jako on má za to, že přehnaná politická korektnost brání liberálům čelit účinně radikálnímu islámu - aniž by tedy vysvětlovala, co přesně tím myslí.  Více než zobecňující negativní postoj k islámu, který je způsoben neznalostí, což se dá podle ní změnit, ji znepokojuje „muslimská pravice“, americké muslimské organizace prosazující konzervativní pojetí islámu. Tedy tlak na zahalování a obecně zdůrazňování ženské cudnosti či segregaci pohlaví.

Reportérka Foreign Policy mluvila také s republikánskou aktivistkou, která podporuje právo žen na potrat a oceňuje vytrvalost Hillary Clinton, s níž pro ženy bořila jednu bariéru za druhou, s černošskou akademičkou, která studuje rasismus v americké společnosti, s židovskou právničkou, která se narodila v uprchlickém táboře, nebo se studentkou, která pomáhá hendikepovaným dětem.

Trumpa podporovaly z nejrůznějších důvodů, některým třeba vadí údajná „hysterie“ kolem sexuálního násilí na vysokých školách. Mimořádně zajímavý je pak jejich pohled na rovnoprávnost - téměř všechny, s nimiž magazín mluvil, obhajují rovné postavení žen ve společnosti.