Co se stane, když z Koránu čteme Bibli

Velkou pozornost vzbuzují podle očekávání výsledky regionálních voleb ve Francii, v nichž výrazně bodovala tamní krajní pravice. Národní fronta Marine Le Pen získala 28 procent hlasů, nejvíc od svého založení v roce 1972 – a zasadila tak tradičním stranám významnou ránu. V šesti z celkem třinácti regionů „lepenovci“ v prvním kole voleb dokonce zvítězili.

Vítězství Národní fronty získává na symbolice tím, že k němu došlo ani ne měsíc po krvavém teroristickém útoku v Paříži, a je tedy prvním testem nálad ve společnosti. Některé komentáře nicméně upozorňují, že drtivý úspěch by se mohl ještě změnit po druhém kole konaném příští neděli.

Jak jsme viděli několikrát během minulých let, zbytek společnosti se při výraznějším úspěchu extremistů může sjednotit proti nim: jako se to stalo během prezidentských voleb v roce 2002, kdy do druhého kola postoupil otec Marine a zakladatel Národní fronty Jean-Marie Le Pen, ale na prezidentský úřad nedosáhl právě díky spojeným silám politického mainstreamu.  Bude nicméně záležet na ochotě těchto stran. Exprezident a šéf pravostředových republikánů Nicolas Sarkozy už totiž oznámil, že se s levicovými konkurenty proti Národní frontě paktovat nebude.

Americký magazín Slate si klade otázku, kterou si klade autorka dnešního menu a s ní kdokoliv normálně uvažující už celé roky: kolik dalších masových „stříleček“ bude potřeba k tomu, aby se ve Spojených státech zpřísnila pravidla pro nákup a držení zbraní?

V americkém tisku i dalších médiích je mimochodem cítit frustrace z pokrývání tohoto nekonečného seriálu, do něhož čtrnáct mrtvých z kalifornského San Bernardina minulý týden dodalo další dílek. Jak připomíná deník The Washington Post, masová vražda je takřka každodenní událost. Takže když prezident Obama varuje, aby se z fenoménu nestalo něco „normálního“, varuje pozdě – běžnou součást amerického života už dávno je. Do konce roku zbývá necelý měsíc, ale čísla už překročila loňský počet a zřejmě překonají i rok 2013.

Zmíněná otázka je tak na místě. Pravidla se velmi často mění po výrazných událostech či tragédiích a časopis připomíná v této souvislosti masovou vraždu z poloviny devadesátých let, která zařídila zpřísnění pravidel v Austrálii.

V roce 1996 přišlo o život v přístavním městečku Port Arthur pětatřicet lidí – a tehdejší konzervativní vláda o pouhých dvanáct dní později společně s opozicí a za masivní podpory veřejnosti představila výraznou reformu zaměřenou hlavně na podmínky nákupu zbraní. Předpisy platí dodnes a nic podobného se v Austrálii od té doby neopakovalo.

A mimochodem je v této souvislosti zajímavé, že v poklidném Česku stačí ke změně pravidel jediná masová vražda. Právě v pondělí vláda schválila k reakci na únorovou tragédii v Uherském Brodě, kdy rukou psychicky nemocného muže zemřelo osm lidí, zkrácení doby platnosti zbrojních pasů či posílení pravomocí policie při zabavování zbraní.

Studií o rozdílech či shodách mezi muži a ženami není nikdy dost. Mohou totiž zajímavě ukázat, že něco, co považujeme za biologickou danost, nemusí mít s biologií až tolik společného. Výzkumníci z univerzity v izraelském Tel Avivu dodali další dílek do debaty o rozdílech v mužském a ženském mozku. Kolega Petr Třešňák už před časem v Respektu ukázal, že s rozdíly to není tak horké, jak se v minulosti myslelo - a tato analýza sedmi stovek mužů a stejného počtu žen to znovu potvrzuje.

Zkoumáním skenů mozků účastníků studie pořízených tzv. funkční magnetickou rezonancí vědci zjistili, že některé charakteristiky se sice vyskytují u jednoho pohlaví více než u druhého, ale celkově platí, že u každého člověka jsou tyto charakteristiky „namíchány“ ve zcela originální kombinaci, kterou dotyčný nemá příliš společnou ani s ostatními příslušníky svého pohlaví.

„Náš výzkum ukázal, že existují rozdíly, ale zároveň neexistuje nic jako typický mužský či typicky ženský mozek,“ říká v Guardianu šéfka výzkumu, profesorka psychologie telavivské univerzity Daphna Joel. Někteří lidé tak mohou vykazovat v jedné oblasti hodnoty spíše typické pro muže a v jiné spíše typické pro ženy.

Předsudky lze ukázat nejrůznějšími způsoby, třeba tak, že vezmete Bibli, čtete z ní ukázky a u toho předstíráte, že jde o Korán - a pak zaznamenáte reakce lidí. Nejde o nijak prudce originální nápad, protože reakce jsou přesně takové, jak by člověk čekal. Všichni jsou v šoku nad násilím, k němuž text vyzývá (pokud spolu spí dva muži, musejí jít oba zabiti) či jak vnímá roli žen (žena by měla být „tichá a poslušná“, pokud není, je třeba jí useknout ruku). A potvrdí si, že taková kultura – a lidé, kteří se k tomuto textu hlásí - nemá v té naší, civilizované a milosrdné co dělat.

Přesto má pokus dvojice mladých Nizozemců provozujících na YouTube vlastní kanál pod názvem Dit is normaal - v rámci něhož s lidmi v ulicích debatují o nejrůznějších tématech - vypovídací hodnotu. Ukazuje přesně povahu předsudků: nemají s realitou co dělat. A ještě jednu vlastnost předsudky mají, a tu experiment rovněž ukazuje - že si často vůbec neuvědomujeme, že je máme. Jak říká jeden z respondentů: Snažím se nemít předsudky, ale zjevně je mám.

Video:  Den v životě newyorského drožkáře.

Kulturní tip: 12 let v řetězech. Barrandov 7.12.2015  22:50.  Britsko-americký film režiséra Steva McQueena je adaptací stejnojmenného románu od Solomona Northupa z roku 1853 a vypráví o černochovi narozenému v New Yorku, který byl unesen ve Washingtonu D.C.a prodán do otroctví. Dvanáct let pracoval na plantážích ve státě Louisiana, než byl vysvobozen. Snímek získal hlavního Oscara za filmu roku.