Zombies nám sežerou mozek. Ale to není nejhorší

Jason Burke, zahraniční zpravodaj britského Guardianu, polemizuje s rozhodnutím listu Le Monde a několika dalších velkých francouzských deníků, které oznámily, že v případě dalších vražedných teroristických útoků nebudou zveřejňovat podobizny jejich strůjců - s odůvodněním, že nechtějí podporovat jejich posmrtnou glorifikaci.

Teroristé ke své existenci potřebují a vždy potřebovali médium, které zajistí, že se o jejich činu dozví co nejvíc lidí. Ve svém článku Burke stručně shrnuje dějiny mediace teroristických útoků – od šíření anarchistických tištěných pamfletů přes videokazety za časů Usámy bin Ládina až po současné nahrávky pořízené mobilním telefonem a uploadované samotnými teroristy přímo na web.

Svět považoval ISIS za středověkou organizaci a byl překvapený, jak dokáže ovládat sociální média a digitální technologie, všímá si autor. Jakmile se video či fotografie dostane na web, přes sociální sítě se šíří do světa. Rozhodnutí několika elitních mediálních domů, jakkoli velkých,  však jejich šíření nezastaví. Tyto obrazy se budou šířit internetem, dokud budou existovat lidé, kteří je chtějí vidět, tvrdí Burke.

Turecký ministr zahraničí Mevlüt Çavuşoğlu požaduje, aby Německo vydalo pučisty a přívržence Fettulaha Gülena. Řekl to ve čtvrtek 28. července v rozhovoru pro CNN Türk, tureckou verzi CNN.

Znamená to bezpochyby další zhoršení turecko-německých vztahů. Ty se začaly vážně komplikovat od 2. června, kdy Spolkový sněm schválil tzn. „arménskou rezoluci“. Po téměř jednohlasném schválení odvolala Ankara svého velvyslance a turecká vláda nepřijímá německého velvyslance.

Německo by podle Çavuşoğlu mělo vydat rovněž „jisté soudce a prokurátory“, kteří se prý v Německu zdržují. Stalo se to v den, kdy německá kancléřka Angela Merkel během letní tiskové konference prohlásila, že osobně hovořila s tureckým prezidentem Erdoganem o přiměřenosti zásahů následujících po nezdařeném puči. Právě přiměřenost vládních opatření považuje vzhledem ke dvěma milionům Turků žijících v Německu za téma zásadního významu.  Vyjádření šéfa turecké diplomacie přišlo krátce poté.

Předseda německé Strany zelených/Spojenectví 90 Cem Özdemir, který je sám potomkem tureckých Čerkesů a německé občanství získal v roce 1983, prohlásil slova tureckého ministra za snahu o ovlivňování německé společnosti. Özdemir patří k dlouhodobým Erdoganovým kritikům: „Když odejdu z Bundestagu, nikdo mne nezavře. Nikdo mne nezbije ani nezabije,“ komentoval ještě před pučem zásadní rozdíl mezi západoevropskou a tureckou politikou.

S požadavkem na vydání duchovního Fettulaha Gülena a jeho stoupenců se již Turecko obrátilo na USA, kde Gülen žije od konce 90. let, i na další země, kde má jeho hnutí svá centra. Ercan Karakoyun, předseda německé Nadace Dialog a vzdělání napojené na Gülenovo hnutí, upozorňuje, že Německo by muselo vydat vlastní občany: „Většina Gülenových příznivců se narodila a vyrostla v Německu. Jsou to mladí turečtí Němci, integrovaní jako inženýři, lékaři, drobní podnikatelé a učitelé.“ Podobně je tomu v dalších západních zemích.

Gülenovo hnutí Hizmet („Služba“) bylo původně Erdoganovým spojencem vůči sekularistické vládě. Roku 2002 mu pomohlo získat podporu liberálně-muslimsky orientovaných vzdělanců. Jejich vztahy se však postupně ochlazovaly, ke zlomu došlo po Erdoganových korupčních skandálech roku 2013. Hnutí bývá označováno za liberální či ne-dominační proud v rámci moderního islámu, angažuje se v mezináboženském a mezikulturním dialogu. Zároveň ale bývá kritizováno za jednoznačnou orientaci na Gülenovu osobu a jeho neoficiální ztotožňování s Mahdím, zjednodušeně řečeno muslimským mesiášem.

České centrum Gülenova hnutí, Nadace Mozaiky - Platform Dialog, zveřejnilo ještě ve čtvrtek večer vyjádření k současné situaci formulované jako soubor otázek a odpovědí. V Česku lze odhadnout počet členů hnutí Hizmet maximálně na několik desítek. To je patrně jedním z důvodů, proč se Turecko dosud neobrátilo s podobnou žádostí na české úřady.

Německo předpokládá, že v důsledku Erdoganových postupů vzroste počet přistěhovalců, ať již jako politických azylantů či žadatelů v rámci sjednocování rodin. Spekuluje se přitom právě o velké „diaspoře“ hnutí Hizmet, která by mohla směřovat do Německa, kde má stabilní základnu.

„Stoletá studie“ Imperial College London publikovaná ve vědeckém časopisu eLife zjistila, že nejvyšší muži na světě se nacházejí v Nizozemí, nejvyšší ženy naopak nalezneme v Litvě. Výzkum vychází ze vzorku 18, 6 milionu lidí, kteří se narodili mezi lety 1896–1996.

Z dosud největší studie o rozdílech ve výšce mezi národy dále vyplývá, že se nejrychleji rostoucím národem minulého století staly Jižní Korejky, které v průměru vyrostly o 20,2 cm, z mužů potom Íránci - ti vyrostli o 16,5 cm. Největší propad naopak zaznamenali Američané a Američanky, kteří za sto let klesli o 34, respektive 38 míst. Čeští muži „vyrostli“ z místa čtyřiadvacátého na místo desáté. U českých žen je rozdíl ještě markantnější: ty vystřelily z místa 69. v roce 1914 na místo čtvrté v roce 2014.

V první pětadvacítce nejvyšších národů nenajdeme kromě Austrálie zástupce neevropského státu. Obecně výšku nejvíce ovlivňuje výživa a stav životního prostředí v dané zemi, genetická výbava naopak hraje roli jen u jednotlivců. Dalším faktorem je zdravotní stav a stravování matky v průběhu těhotenství.

Výška má své výhody i nevýhody: lidé s vyšším počtem centimetrů mají větší šanci na delší život, během kterého získají lepší vzdělání a vydělají více peněz. Zároveň u nich byla zpozorována větší náchylnost k rakovinotvorným onemocněním prostaty a vaječníků.

Co nás na fenoménu zombies nejvíce děsí? Pokud si myslíte, že pojídání mozku zaživa, pak podle Davida A. Stolera nemáte pravdu. Americký spisovatel a scénárista na serveru Aeon píše, že příčinou strachu ze zombies je spíše apeirofobie - čili strach z věčnosti či nekonečného života, který po kousnutí „zombíkem“ následuje.

Tento strach prý lidstvo provází po celou jeho historii - ačkoli se zároveň bojíme smrti. Jako důkaz uvádí příklady ze starověké Mezopotámie nebo Řecka, kde byli Sysifos a Tantalos potrestáni nejenom hladem, mučením a dřinou, ale především jejich nekonečným opakováním. Což zároveň boří teorie, že zombies až vznikli na základě strachu z technologií.

Stoler cituje známého vědce Richarda Dawkinse, který řekl, že „náš mozek není koncipován na to, aby se dokázal vyrovnat s věčností“. Ale uvádí i populárnější příklady strachu z nekonečnosti: Bowieho song Space Oddity nebo povídku Jaunt od Stephena Kinga. Příběh rebelujícího syna, který při cestě na Mars odmítl použít uspávací plyn a teleportaci tak prožil jako mentálně téměř nekonečnou. Rozlehlost vesmíru ho připravila o rozum a proměnila „v bytost starší než čas“.

A komu by nestačily ani temné představy nekonečnosti a čekání na zánik vesmíru, pro toho má spisovatel nejvyšší kalibr: „Představte si tu nejhorší činnost; tu, kterou nejméně rádi děláte. Dojíždění do práce, třídění papírů nebo přípravu oběda pro děti. Ať to je cokoli, nikdo z nás by je nechtěl dělat déle než běžný život. Ovšem když jste zombie, neexistuje způsob, jak uniknout.“

Kde se na naší planetě vzal život? Pradávnou otázku nedokázal doposud nikdo uspokojivě zodpovědět. Nicholas Wade v The New York Times publikoval článek s názvem Luca, předek všeho živého. A informuje v něm o teorii o nejstarším organismu, ze kterého na Zemi měl život vzejít.

Němečtí vědci totiž představili překvapivě konkrétní podobu předka všeho živého na naší planetě. Jak Wade uvádí, byl jím jednobuněčný, bakterii podobný organismus, o kterém se odhaduje, že žil zhruba před čtyřmi miliardami let. Dostal jméno LUCA podle označení Last Universe Common Ancestor,  nejstarší společný předek.

Podle autora převažoval názor, že tři nadříše, tři základní větve života – tedy jednobuněčné organismy archea, dále bakterie a pak živočichové plus rostliny spadající pod eukaryota – nemají jednotný původ. Vědci ale nedávno dospěli k přesvědčení, že archea spolu s bakteriemi byly prvními nadříšemi a eukaryota se objevila až později. To vedlo skupinu evolučních biologů v čele s Williamem Martinem z Heinrich-Heine-Universität v Düsseldorfu k myšlence, aby se pokusili zjistit, jak předek dvou zmíněných nadříší vypadal.

Wade uvádí, že skupina vědců měla k dispozici jak proteinově kódovaný gen bakterií, tak archea. Za dvacet let se v DNA databankách podařilo nashromáždit přes šest milionů takových genů. S pomocí nejnovějších přístrojů je tedy vědci porovnali. Kritérii prošlo pouhých 355 genů, které mohly mít společný původ právě v předkovi zvaném Luca.

A díky této shodě následně poměrně přesně určili, kde organismus mohl žít - u takzvaných hydrotermálních průduchů či hlubokomořských černých komínů, které vznikají průchodem magmatu skrze dno oceánu. V tomto prostředí se nachází spousta zvláštních forem života a již v minulosti se debatovalo, zda odsud nemůže život pocházet. A vše nasvědčuje tomu, že ano.

Martin šel nicméně ještě dál, když prohlásil, že Luca má blízko přímo k původu života. Podle autora článku sám vedoucí skupiny vědců připouští, že organismus postrádal řadu genů nutných pro život a musel spoléhat i na chemické složky z okolí. Zaznívají však i zcela nesouhlasné názory, že se jednalo o vysoce sofistikovaný organismus, jenž se vyvinul dlouho po vzniku života.

S Martinovou teorií nehlasitěji nesouhlasí chemik John Sutherland z University of Cambridge. On ani další odpůrci si nemyslí, že život vznikl u hlubokomořských černých komínů.  Teprve po velké katastrofě, jakou mohl být déšť meteoritů před čtyřmi miliardami let, se prý tehdy už vzniklý život uchýlil do oceánů. A v novém útočišti měl více času na to se vyvinout.

Video: Bogotá potřebuje umění.