Chudí lidé si musí kupovat dražší toaletní papír

Existuje několik způsobů, jak ušetřit - řekněme - na toaletním papíru. Člověk může sáhnout po tom nejlevnějším  - jednovrstvém, nebo po tom se značkou supermarketu. Může si koupit velké balení, aby ušetřil na každé roli. Nebo si počká, až je v akci, a udělá si zásoby. Chudí lidé, kteří by při finanční rozvaze potřebovali kombinovat všechny tyto strategie, si ale poslední dvě možnosti nemohou dovolit. Ukazuje to dlouhodobý výzkum, který provedla University of Michigan a jehož výsledky shrnuje Emily Badger na serveru The Washington Post.

V průběhu sedmi let sesbírali data od 100 tisíc amerických domácností a konkrétní předmět zkoumání zvolili proto, že jeho spotřeba je konstantní. Člověk se bez něj neobejde a zároveň ho nespotřebovává víc jen proto, že ho má víc doma.  A vcelku překvapivě se ukázalo, že chudé domácnosti s příjmem pod 20 tisíc dolarů ročně utratí za toaletní papír více peněz než ty bohatší právě proto, že si nemohou dovolit vytvářet zásoby.

„Střední třída nakupuje ve velkém, když je cena výhodná, a počká si, když není. Ale chudí lidé tento luxus nemají,“ vysvětluje jedna z autorek výzkumu, profesorka Yesim Orhun. Být chudý je v tomto ohledu drahé. Na větší investici do výhodného toaletního papíru není v napjatém rozpočtu místo, a jakmile toaletní papír dojde, vyrážejí si jej koupit za jakoukoli cenu.

V širším plánu vede výzkum k závěrům, že konzument má sice spoustu příležitostí, jak  nakupování pro domácnost ušetřit, ale zároveň musí mít dost peněz, aby si je mohl dovolit (týká se to například slevových členských karet).

Můj dech se pravidelně zúží, když ta zpráva přijde. Je to šéf mého šéfa, který mi říká, že mě čeká důležitá schůzka v jiném městě. Nebo je to známý, který mě zve svou svatbu v Kalifornii. Někdy je to člen rodiny, kterému selhává zdraví a přišel čas se s ním rozloučit. Zavřu oči, zhluboka dýchám a snažím se nepodlehnout záchvatu paniky. Budu muset letět letadlem. A jsem tlustá.

Tak začíná velmi osobní – a pod pseudonymem Your Fat Friend napsaný – text s titulkem: Jaké to je být tím tlustým člověkem, který vedle vás sedí v letadle. Autorka, která za jiných okolností cítí sebevědomá a akceptující své tělo, zde velmi sugestivně popisuje pocity studu a trapnosti, které ji svírají, kdykoli má nastoupit do letadla.

Nejprve pečlivě pročte přepravní podmínky různých společností, aby si ověřila, jaké mají klauzule na odmítnutí přepravy lidí s nadváhou. Některé vás mohou vyvést přímo z letadla, když se ukáže, že jste příliš velcí pro svou sedačku (jako se to jednou stalo i režisérovi Kevinu Smithovi), jinde si musíte přikoupit další letenku.

Kupuje si místenku k oknu, kde se usadí nalepená na stěnu a s rukama zkříženýma přes prsa – jen aby se nedotkla souseda. Stejně tak si kupuje mentolky, aby nemusela žádat stevardy o pití a natahovat se pro kelímek přes ostatní pasažéry. „Při nástupu se řadím první. Ne proto, že jsem netrpělivá, ale proto, že mám místo u okna a chci se usadit dříve než ostatní v mé řadě. Kdyby je musela přelézat, slyšela bych všechna ta důvěrně známá otrávená povzdechnutí, významná odkašlání nebo tlumená zasténání. To jsou zvuky, k jakým mé tělo na veřejnosti ponouká.“

U těla zůstáváme i v glose ke třetí řadě sitcomu Broad City.Podle Inkoo Kang ze serveru LA Weekly totiž zásadně posunuje hranice humoru, pokud jde o pojetí ženského těla. Hned první díl startuje montáží, kde divák na rozdělené obrazovce sleduje, co se děje v koupelnách obou hlavních protagonistek: Ilany Glazer a Abbi Jacobson. A je vidět, že si tam maximálně užívají. Od kouření marihuany přes sex, pojídání bonbónů, depilaci, žehlení vlasů a telefonování až po čtení biografie Hillary Clinton nebo radost z negativního těhotenského testu.

„Jsou praštěné, člověk se s nimi může ztotožnit, jsou bezstarostné, radostně požitkářské a posedlé anatomií. Nic podobného nenajdete v žádném televizním pořadu, protože Broad City tančí podle vlastního rytmu - a tím je radikální komfort ve vlastním těle. Vytváří při tom svou vlastní feministickou niku a ještě se u toho dobře baví,“ píše Kang a dodává, že Broad City nám dovoluje nahlédnout do blízké budoucnosti, kde feministická zábava nebude znít jako oxymóron.

Další skvělý rozbor podvratného potenciálu Broad City přináší také Emily Nussbaum v The New Yorker.

Tvorba dobrého umění často vyžaduje hodně času - a stejně tak je potřeba čas, aby mu člověk dobře porozuměl. To je základní východisko Amandy Petrusich v zamyšlení/komentáři pro The New Yorker o úloze hudebního kritika ve věku alb, která jsou svými autory vydávána zcela nečekaně.

Za odrazový můstek jí slouží případ Kendricka Lamara z minulého týdne, který svou kolekci osmi písní untitled.unmastered ohlásil na Twitteru rovnou linkem na iTunes. Přesto se první hodnocení, tweety, komentáře a recenze začaly množit v řádu minut.

Výjimkou nebyla ani nová alba od Rihanny nebo Kanye Westa, jež nikdo neměl šanci slyšet v předstihu. Poptávka po rychlém názoru má pak za následek, že uběhne-li pět dnů od vydání, zdá se, jako by už veřejnost o reflexi alba ztratila zájem.  Vede to dokonce k takovým šíleným činům, jako jsou předepsané šablony recenzi, v nichž jen zbývá doplnit fakta.

Příkladem budiž případ Yahoo News, kterým na podzim unikla recenze na chystanou desku Rihanny s větou: „nejnovější album sedmadvacetileté zpěvačky obsahuje...... skladeb.“  Což jeden z komentátorů označil za „mistrovský kus postmoderního ne-žurnalismu“.

Petrusich to vede podnětným úvahám o tom, jaká je vlastně dnes role hudebního kritika. Hudba se stala natolik všudypřítomnou a dostupnou, že už to dávno není ten privilegovaný posluchač, který ostatním radí, zda album stojí za ty peníze. Co se tedy od hudebního novináře očekává?¨Namátkou třeba to, že čtenářům nabídne interpretaci toho, co album znamená v daný kulturní okamžik a jak komunikuje s přítomností i minulosti.

Video: „Jen jsem chtěla natočit skladby, které mají tak ostré zuby, jako jsou moje myšlenky,“ říká o své nové tvorbě Anohni. Singl Drone Bomb Me je svého druhu love songem i obžalobou vojenských náletů drony. Hlavní roli ve videoklipu režiséra Nabila si zahrála Naomi Campbell.

Kulturní tip: 25 písní, která nám napoví, kam hudba směřuje. To je interaktivní materiál, který sestavili v The New York Times. Provede vás se zasvěcenými komentáři scénou od Justina Biebera přes Wilco, Vince Staplese, Run The Jewels a Fetty Wap po Lionela Richieho.