pondělí 3. 4. 2017

Denní menu

Komentovaný výběr toho nejzajímavějšího ze světových médií od pondělí do soboty.

Už jsou to čtyři roky, co zásah francouzské armády zabránil tomu, aby džihádisté ze Sahary ovládli většinu Mali, západoafrického státu s 15krát větší rozlohou, než má Česko. Francouzi zastavili jejich pochod na hlavní město a zatlačili islamisty zpět do odlehlých skrýší v poušti. Od té doby Mali zmizelo ze zpráv - a to je škoda. Na tamním případě by totiž šlo studovat, že dnes umíme vojensky porazit extremisty, ale netušíme, jak do chudých, etnicky složitých zemí po skončení válek vrátit mír a stabilitu.

Součástí mírových dohod v Mali je například návrat státních úředníků na sever země, z něhož byli islamisté před čtyřmi lety vypuzeni. To se před třemi týdny opravdu stalo - avšak vyslaní úředníci se museli obratem vrátit na jih. Místní obyvatelé nevěřili, že nesledují mocenské a korupční zájmy nenáviděné vlády. Jejich nedůvěra je pochopitelná: státní rozpočet Mali se díky mezinárodní pomoci od roku 2010 více než zdvojnásobil, ovšem nemocnice nebo svoz odpadků nadále nefungují. Potíž tedy není v nedostatku financí, ale v mafiánských strukturách tamního státu. Evropa však lepšího partnera na výběr nemá; a pokud nechce obrovskou zemi přenechat extremistům, musí s místními elitami spolupracovat.

Reklama
Reklama

Reportér deníku FAZ Thomas Scheen popisuje, že tři hlavní džihádistické skupiny v březnu spojily síly. S cílem zintenzivnit útoky na vojáky z mezinárodních mírových misí a na kohokoli, kdo s nimi spolupracuje. Sebevražedný atentátník například koncem ledna vešel na nedostatečně hlídané setkání 600 vojáků a členů někdejších neislamistických rebelů, odpálil se a nechal za sebou 80 mrtvých a sto raněných.

OSN zdejší vojenskou misi označuje za momentálně nejnebezpečnější na světě a v tomto prostředí chce nyní své schopnosti otestovat bundeswehr. Působí tu 530 německých vojáků, dalších tisíc berlínská vláda nově vyslala. Němci se zaměřují na výzvědné operace a na školení místní armády. “Když se chytá nebezpečná operace, tak se může přihodit, že se polovina důstojnického sboru přihlásí na marodce,” popisují těžkosti mise Scheen, dlouholetý africký zpravodaj německého deníku.

V saharských státech jsou vyhlídky do příštích let výbušné. Vlivem klimatických změn rostou už tak extrémní teploty, zahraniční investoři nemají jediný důvod, aby finance uložili právě zde - a tyto podmínky nahrávají pašeráckým sítím a islámským extremistům, kteří dokážou zajistit mladým mužům žold. Bude úspěch, když na Sahaře nebude bezpečnostní situace horší než dnes - a z tohoto pohledu můžou být i minimální výsledky zahraniční mise posledních čtyř let považovány za úspěch.

Plus doporučená četba.

Inzerce
Sledujte Denní menu na Twitteru
@dennimenu

Přihlaste se k newsletteru a žádné Denní menu vám už neunikne

Přihlášením se k odběru souhlasíte se zpracováním osobních údajů, více informací.

Při teroristických útocích na kostely v neděli v Egyptě zemřelo takřka 50 třicet lidí. K útoku na křesťanskou komunitu se přihlásil samozvaný Islámský stát. V Sýrii většina křesťanů stojí na straně Bašára Asada: považují jej za jediného silného ochránce před islamistickými extremisty.  Polský reportér Dariusz Rosiak v minulých letech za křesťany na Blízký východ cestoval a podal o nich zprávu v knize Zrno a krev. “Bojí se radikálního islámu a tito diktátoři jsou pro ně jedinou šancí na přežití. Vědí, že diktátory nenahradí liberální demokracie západního střihu s náboženskou tolerancí,” říká v rozhovoru.

Vydal jste se na cestu za křesťany na Blízkém východě ve stopách britského spisovatele a historika Williama Dalrymplea, inspirován jeho dílem From the Holy Mountain z roku 1997. A sám jste o této cestě podal zprávu v knize Zrno a krev. Jak se za minulých dvacet let změnila situace tamních křesťanů?

Reklama
Reklama

Všechno je jiné. Dalrymple psal knihu v době, kdy Sýrie byla oázou klidu, s krásnými vesničkami, kde jste poseděli a vykouřili vodní dýmku. A já jsem teď nemohl do Sýrie ani vstoupit, bylo to příliš nebezpečné. Symbolický rozdíl vidím v tom, že Dalrymple zahájil cestu na Athosu v Řecku a pokrčoval přes Turecko směrem do Sýrie, zatímco já začal ve Švédsku, mezi křesťanskými uprchlíky z Blízkého východu. I to odráží rozdíly. On v roce 1997 psal o komunitě, která byla v Sýrii nebo Iráku stále živá a funkční – já píšu o zmizelých nebo mizejících.

Jaký zážitek z vaší cesty byl nejsilnější?

Nejspíše ta nekonečná různorodost, bohatost a poznání, že tamní komunity jsou velmi rozdílné. Proto je nesmysl vnímat Blízký východ jako celek, stejně jako neexistuje „Evropa“ nebo „Afrika“ - existuje mnoho národů, které tam žijí a navzájem se liší. Jedna věc nicméně blízkovýchodní komunity -  muslimské i křesťanské - spojuje: náboženství pro ně představuje formující princip. My v Evropě žijeme v postnáboženské společnosti, ačkoli zde najdeme věřící, není to pro nás základ identity, nedefinujeme se pomocí víry. Lidé na Blízkém východě ano, ať už křesťané, muslimové či stoupenci jiné víry.

Co se zvlášť lišilo od vašich očekávání?

Snažil jsem se před reportážními cestami žádná očekávání nemít, ale člověk má v hlavě spoustu „nasbíraného“ materiálu. Přečetl jsem hodně knih a studií. Když začínáte psát, stojíte před volbou: následovat odborníky, hledat argumenty pro dříve vytvořené hypotézy, nebo naslouchat lidem a jejich příběhům. Občas se setkáte s lidmi, jejichž vyprávění je v protikladu ke studiím odborníků – a potom podle mě musíte dát přednost lidskému příběhu. To je samozřejmě můj úhel pohledu; jsem reportér, ne expert na Blízký východ.

Dariusz Rosiak
Reportér polského rozhlasu Dariusz Rosiak v Knihovně Václava Havla • Autor: Ondřej Němec

A které vaše postřehy se lišily od odbornějších knih?

Pokud sledujete jen expertízy, pak je jednoduché například říct, že celý konflikt na Blízkém východě způsobili Američané. A řada lidí vám řekne, že invaze do Iráku v roce 2003 byla okamžikem, který všechno změnil. Existují i názory odborníků, podle nichž za všechno může islám coby velmi radikální náboženství, částečně i násilné. Další vše kladou za vinu Židům, což je velmi rozšířený názor na Blízkém východě - mezi křesťany i muslimy. Založení Státu Izrael je pro ně synonymem katastrofy. To všechno jsou teorie. Mě zajímal konkrétní život lidí, které jsem potkal: jaký je jejich vztah ke křesťanství, jaké vztahy mají mezi sebou, jak vidí svoji budoucnost.

A jak tedy vnímají hrozbu, která před nimi stojí: vyhnání z domovů, vymazání křesťanů z mapy Blízkého východu?

Mizení křesťanů je realita už od roku 1915, od genocidy Arménů. Od té doby následovaly pogromy, vyhánění a další pronásledování křesťanů v této oblasti. Mizí velmi rychle. Pokud se ptáte na nedávné události spojené s válkou v Sýrii a Islámským státem, pak nejhorší je situace od roku 2014, kdy Islámský stát obsadil Mosul, tradičně křesťanské město, odkud muselo odejít více než 100 tisíc křesťanů, kteří zde žili. Křesťané tu byli od 1. století, dnes tam žádní nezbyli. To je asi nejtragičtější příběh současného života křesťanů na Blízkém východě, nejsymboličtější za poslední roky. Pokud mluvíme o Iráku, tak křesťané stojí před jasnou volbou: odejít, nebo zemřít. Snaží se zachránit si život. Ale nezapomeňme, že se to týká i muslimů – statisticky jsou křesťané minorita, takže „normální“ muslimové v oblasti jsou hlavní obětí Islámského státu. Utíkají, protože chtějí přežít. Vidí, že se už nikdy nevrátí, například do Mosulu. Vidí, že boje sunnitů a šíitů budou trvat velmi dlouho a v jejich domovech dlouho nebude mír.

Jaký jste měl pocit při rozhovorech s křesťany v Libanonu nebo Turecku? Převládá mezi nimi názor „my budeme další na řadě“?

Realita je taková, že v jižním Turecku už žádní křesťané nezbyli. Ale rád bych zmínil něco jiného, velmi symbolického a příznačného. Cestu jsem začínal v Södertäjle nedaleko Stockholmu, kde žije 30 tisíc asyrských křesťanů z malé oblasti na jihu Turecka, odkud byli vyhnáni během posledních čtyřiceti let. Kdysi tam žily statisíce křesťanů, dnes jich tam zůstaly dva tisíce. Je to až groteskní situace, že kdesi na severu Evropy žije desetkrát víc asyrských křesťanů než v jejich domovině. Výjimku tvoří Istanbul, to je zcela jiný případ.

V Libanonu, kde žijí křesťanští maronité, proběhl neúspěšný pokus o vytvoření mnohonáboženského státu, který skončil občanskou válkou na začátku 90. let. V Sýrii křesťané čelí vyhlazování, to je jiná situace, země je ve válce. Jediná země v regionu se svobodou vyznání je Izrael, kde se křesťané setkávají s pronásledováním ne kvůli svému vyznání, ale proto, že jsou to Palestinci, Arabové. V Egyptě je velmi silná křesťanská komunita: asi devět milionů křesťanů na celkově více než 80 milionů obyvatel.

Egypt 2011
Egypt 2011 • Autor: Milan Jaroš

Jaký vztah měli egyptští křesťané k arabskému jaru?

V roce 2011 nebyli během demonstrací na náměstí Tahrír žádní křesťané. Ne proto, že by milovali Mubáraka, ale jasně viděli, že alternativou k němu byl radikální islamismus. A to se potvrdilo, když převzal moc prezident Mursí a Muslimské bratrstvo. Koptské kostely hořely a křesťané byli v ohrožení života. Nejspíš míříte k tomu, proč křesťané podporují válečné zločince, jako je Saddám Husajn nebo Bašár Asad. Bojí se radikálního islámu a tito diktátoři jsou pro ně jedinou šancí na přežití. Vědí, že diktátory nenahradí liberální demokracie západního střihu s náboženskou tolerancí, ale islámští radikálové: Muslimské bratrstvo v Egyptě nebo Islámský stát v Sýrii a Iráku. Křesťané v Egyptě tedy raději podporují současného prezidenta Sísího, ačkoli jeho režim je ještě krutější, než býval ten Mubárakův. V koptských chrámech během Velikonoc a Vánoc vidíte egyptské vojáky, politiky nebo dokonce As-Sísího.

Neobrátí se to proti nim?

Nemají příliš na výběr. A od nás je trochu blahosklonné je soudit, když žijeme v bezpečné liberální Evropě. Oni stojí před volbou mezi životem, nebo smrtí. Nesnažím se hodnotit jejich postoje, spíše načrtnout situaci. Zároveň nesmíme zamlčovat, že většina křesťanů v těchto zemích podporuje velmi kruté diktátorské režimy.

Mluvil jste s křesťany ze Sýrie a Iráku v exilu, jak hodnotí situaci ve vlastní zemi?

Většina z nich tvrdí, že Asad je legitimně zvolený prezident a má právo bránit sebe i režim, zatímco rebely podporují Američané a Židé. Opakují tedy režimní propagandu. A je to podle nich Asad, kdo chrání křesťany. Jsou též nedůvěřiví ke Kurdům, které my vnímáme především jako bojovníky proti Islámskému státu. Ale oni především vidí jejich nenávist k Arabům – ať už muslimům nebo křesťanům.

Ziarno_i_krew

Kolik výhod jim Asad nabízí a co by se dělo, kdyby padl?

Asad je opravdu chrání, když padne, bude jejich situace v mnoha oblastech obtížná. Nechtějí věřit tomu, že Asad používá barelové bomby nebo chemické zbraně, raději si myslí, že je to výmysl Američanů nebo Židů. Někteří samozřejmě znají pravdu, ale stejně jsou přesvědčeni, že jejich loajalita je nízkou cenou za život. Islámský stát není jedinou radikální skupinou v regionu - i když bude poražen, radikální islám nezmizí. Jednoduše proto, že nezmizí problémy, kvůli kterým se objevil. Část viny nesou západní země, část vychází i z místních sociálních struktur a dnešní formy islámu. Je nutné vidět problém komplexně a nehledat jen jedno řešení, jednoho viníka.

Kde stojí křesťané ve velkém regionálním konfliktu sunnitů a šíitů?

Stojí na straně statu quo, na straně těch, kdo vládnou státům. Není důležité, jestli jsou sunnité nebo šíité, křesťané především hledají ochranu před radikálním muslimskými skupinami.

V posledních letech jsem narazil na prohlášení blízkovýchodních křesťanských autorit, v nichž silně kritizují evropskou uprchlickou politiku. Narazil jste na to?

Ano, setkal jsem se též s názorem, že politika Evropské unie dokončuje to, co dělá Islámský stát: Radikální islamisté nás vyhánějí z domovů, vy nám dáváte víza, abychom se tam nikdy nevrátili. Ale my nechceme odejít. - To je samozřejmě extrémní názor, ale většina lidí by nepochybně raději zůstala ve své vlasti, neopouštěla by místa, kde se narodili. Většina vidí pokrytectví Západu a snahu vyřešit problém s co nejmenšími finančními náklady – což se změnilo s politikou „otevřených dveří“ kancléřky Merkel v roce 2015. Také k tomuto přístupu je nicméně většina blízkovýchodních křesťanů kritická, uvítali by spíše pomoc na místě, která by jim umožnila zůstat.

Pozoroval jste ve Švédsku rozdíl mezi integrací křesťanských a muslimských uprchlíků?

Znám především příklad zmíněného Södertäjle, kde muslimové nejsou – jen třicet tisíc asyrských křesťanských uprchlíků v šedesátitisícovém městě. Dostali se sem postupně, během šedesáti let, a Švédsko je přijalo velmi otevřeně. Nikdo je nenutil být na jednom místě, sami chtěli žít v jedné komunitě, proto se do Södertälje se stěhovali. Integrovali se tam velmi dobře.

Občas míváme pocit, že integrace selhala v celé Evropě. To se může zdát při pohledu na pařížská předměstí, ale ve Švédsku se to povedlo. Většina uprchlíků nás opravdu nechce zabít, chtějí tu vést normální život. Křesťané v Södertäjle trochu bojují mezi sebou: mají dva fotbalové týmy, dvě katedrály, dva biskupy. V jejich domovině v jižním Turecku mi nevěřili, když jsem jim tohle vyprávěl: bylo to pro ně neuvěřitelné, absurdní. Ale integrace se opravdu povedla, studují na univerzitách, mají své poslance, měli ministra.

Když porovnáme křesťanskou a muslimskou kulturu v blízkovýchodním regionu, liší se nějak výrazně?

Navštívíme-li koptské nebo asyrské křesťany, uvidíme, že mají více společného s tamními muslimy než se západním křesťanstvím. Žili mnoho staletí spolu v jednom regionu. Podle jedné z teorií minarety vycházejí ze sloupů křesťanských mučedníků. Koptské chrámy zase vypadají jako mešity, věřící si v nich sundávají boty a modlí se tak, že se klanějí do všech světových stran. Křesťan z této oblasti je kulturně i fyzicky odlišný od Evropana. Musíme přijmout tuto jinakost – a zda je křesťanská nebo muslimská, to je vedlejší.

Myslíte si, že křesťanství na Blízkém východě přežije?

A myslíte si, že přežilo v České republice?