The New Yorker se ještě vrací k nedávno odtajněným materiálům americké vlády popisujícím vztah USA k argentinské vojenské juntě v době diktatury v letech 1978 - 1986. Respekt se o nich zmiňoval již v menu předminulý týden.
Z uvolněných materiálů jasně vyplývá, že představitelé Bílého domu a ministerstva zahraničí “si byli intimně vědomi krvavé povahy vojenského režimu v Argentině a že někteří z nich byli zděšeni z toho, co vědí”. Pohoršen ovšem nebyl Henry Kissinger, který tehdy ve vládě Geralda Forda zastával post ministra zahraničí a poradce národní bezpečnosti. Kissinger byl dva dny po převratu upozorněn na to, že v Argentině poteče krev a že junta si velmi tvrdě vyšlápne nejen proti levicovým teroristům, ale také proti levicovým politikům, odborářům a dalším stoupencům opozice. Podle uvolněných záznamů odpověděl, že vojáci “budou potřebovat trochu podpory … protože já je skutečně podpořit chci. Nechci, aby měli pocit, že je Spojené státy zastrašují“.
Přečtěte si více k tématu
Přečtěte si recenzi Kissingerovy knihy v novém Respektu: Cynický mírotvorce
The New Yorker se proto domnívá, že materiály líčí bývalého amerického ministra téměř jako spolupachatele válečných zločinů spáchaných latinskoamerickými vojenskými režimy. Kissinger bezprostředně po převratu zaslal generálům slova podpory a prosadil americkou vojenskou pomoc. Při osobním setkání s argentinským ministrem zahraničí o dva měsíce později podle záznamu rozhovoru pronesl: “Jsme si vědomi, že procházíte obtížným obdobím. Žijeme ve zvláštní době, kdy se politické, zločinné a teroristické aktivity prolínají, aniž by je bylo možné jasně rozlišit. Chápeme, že musíte nastolit svou autoritu…. Jestli jsou věci, které je potřeba udělat, měli byste je udělat rychle.“
Argentinská junta pak dokázala během osmi let umučit a popravit třicet tisíc lidí. Studená válka se jistě odehrávala v jiném kontextu, na všechno nelze brát stejný metr jako dnes. Týdeníku jde ale spíše o to, zda jsme schopni sebereflexe. Barack Obama v Argentině prohlásil, že “když demokratické země nedokážou dostát ideálům, které zastávají, musí mít odvahu si to přiznat”. Právě odtajnění materiálů je takovým pokusem o upřímný pohled do zrcadla.
Komentář vyjmenovává řadu drsných amerických mužů, kteří mají dějinné máslo na hlavě - od generála Shermana až po Donalda Rumsfelda. Speciálně se věnuje bývalému ministrovi obrany Robertu McNamarovi, který měl na povel vedení války ve Vietnamu. McNamara podle dokumentaristy Errola Morrise prožil závěr života pronásledován výčitkami svědomí, napsal o tom dokonce knihu. Ve stejnou dobu novinář Stephen Talbot zpovídal Kissingera a zmínil se před ním, že nedávno hovořil právě s McNamarou. Kissinger se prý rozplakal - “jenže to nebyly skutečné slzy. Kissinger se vysmíval. Bú, bú, parodoval a třel si pěstmi oči. Pořád se buší do hrudi, pořád ty pocity viny, že?“
Komentář se ostatně jmenuje Má Henry Kissinger vůbec nějaké svědomí? Autor Jon Lee Anderson dochází k negativnímu závěru - třeba na rozdíl od zmíněného ministra obrany, k němuž dějiny nebudou shovívavé.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
