Bílý muž je dnes lehce nervózní

Co si počít, když už nejsi hrdina.To je titulek zamyšlení americké kulturní publicistky a autorky Laurie Penny pro britský New Statesman. Všímá si, že v uplynulém roce jsme byli svědky pomalé, plíživé změny ve způsobu, jakým popkultura vypráví velké příběhy. A mění se nejen způsoby, ale především hrdinové – stále více mezi nimi jsou ženy a lidé různých barev pleti.

„Jen se podívejte, jak rozličné příběhy jsme viděli a zažili. Žádný z nich není dokonalý, ale všechny do jednoho zlomové tím nejjednodušším a nejvíce šokujícím způsobem,“ píše autorka a jmenuje řadu filmů, TV děl i příkladů z veřejného života. Mezi nimi seriály Jessica Jones a Orange Is The New Black, Hermionu jako černošku, ženské Krotitele duchů, aféru Gamergate nebo výrazné ženské hrdinky v novém Mad Maxovi a Hvězdných válkách.

Rozmanitost už by možná nikoho nemusela vzrušovat, přesto některé tyto přestupky proti zažitému kánonu, kdy hlavním hrdinou přestává být dominantně bílý muž, vzbuzují emoce. Ať už jde o zmíněné Hvězdné války či Hermionu tmavé barvy pleti. Dlouhá desetiletí se ženy a lidé jiné etnicity běžně identifikovali s bílými mužskými hrdiny; dnes je bílý muž lehce nervózní, pokud se má na plátně či obrazovce ztotožnit s postavou, které je od tohoto stereotypu odlišná.

„Rozumím lidem, kteří jsou naštvaní z toho, že Hermiona je černá, že Rey ze Star Wars je žena i z toho, že Furiosa je větší hrdinka než Mad Max. Rozumím jejich naštvání, protože si jím prošel každý, kdo se kdy cítil být vyloučený z příběhu pouze na základě pohlaví nebo barvy pleti,“ dodává Penny a optimisticky uzavírá: „Kapitalismus je pouze příběh. Náboženství je pouze příběh. Patriarchát a bílá nadvláda jsou jen příběhy. Jsou to velké mýty, které organizují naše společnosti a rozhodují o naší budoucnosti. A já věřím a doufám, že už se pomalu chystá jejich velký přepis.“

Kdyby pes nosil kalhoty, nosil by je na všech čtyřech končetinách, nebo jen na zadních? To byl obrázek, který na sklonku roku pořádně zaměstnal sociální sítě. Vypadá to jako potrhlá banální otázka, ale jak ukazují texty v New York Magazine a The Atlantic, dá se nad ní dobře přemítat v kategoriích sémantiky.

Vlastně ta aféra nebyla tak strašná. Někdy v roce 2007 na začátku kariéry své úspěšné čokoládovny Mast Brothers udělali bratři Rick a Michael Mastové ten podfuk, že vyrobily jisté množství svých čokoládových tyčinek tak, že roztavili čokoládu značky Valrhona a z ní pak udělali produkt, který prodali pod svým jménem a ve vlastním obalu. Což úplně není v souladu s image brooklynské hipster firmy, kterou vedou dva vousáči, kteří hlásali, že jejich čokoláda se vyrábí u nich v továrně přímo z bobů.

Aféru, která v období před Vánocemi vzrušila americký tisk, shrnuje Helen Rosner v komentáři na serveru Eater. A vede širší zamyšlení nad tím, jak dobře vyvolané pocity autenticity vedou naše spotřebitelské návyky a ospravedlňují konzumní chování. „Věříme příběhům o hodnotě a opravdovosti pokaždé, když si něco kupujeme. A nemusí jít pouze o čokoládu,“ píše Rosner a dodává: „To, že je v nás hluboce zakořeněná touha kupovat si věci kvůli jejich skutečnému a nezadatelnému půvabu, a ne kvůli tomu, že nás někdo přesvědčil k tomu si je koupit, říká dost o základní nespokojenosti s kapitalismem jako takovým.“

Dva týdny si budu zaznamenávat všechny rasistické poznámky, které mi lidé řeknou. Toto zadání si stanovila Margaret E. Jacobsem a výsledný deník je nyní čtenářům k dispozici na serveru Romper. Coby jediná černoška v převážně bílých kolektivech byla od útlého věku zvyklá na otázky jako: Můžeš se opálit? Proč máš tak tvrdé vlasy? Stejně tak bylo běžné, že se dotýkali jejích vlasů a kůže, aniž se předem dovolili. Jako by to bylo jen pro zábavu; prostě proto, že vypadala jinak.

Pro všechny tyto projevy chování – bohužel většinou dobře míněné - má slovník vyhrazený termín mikro-agrese a jejich terče jsou zvyklé je ignorovat. Margaret E. Jacobsen se ale rozhodla pro experiment, že bude lidem, kteří se k ní budou takto chovat, oplácet po dva týdny stejnou mincí.

Šance nastala už druhý den: „Kdosi mě v kavárně oslovil, pochválil moje vlasy, a pak si je bez optání pohladil. Přestože jsem na to byla připravená, na moment mě to paralyzovalo. Pak jsem se ale i já dotkla jeho vlasů. Pokud mám být upřímná, nechtělo se mi do toho. Vypadaly mastně a nebyly příjemné na omak, ale udělala jsem to stejně.“

Video: Třináct minut trvá film Ghosting režisérky Kim Sherman, jenž vznikl v rámci projektu Ray Ban’s Never Hide Films. Podivnou romanci, jejímž tématem je tak trochu esemeskování, provází mimo jiné hudba kapely Hundred Waters.

https://www.youtube.com/watch?v=dDTOPmfgyFQ

Kulturní tip: Nový rok se ještě pořádně nerozjel, a tak ZDE najdete výběr 24 nejlepších literárních debutů roku 2015 podle serveru BuzzFeed. A tady pak server The Atlantic nabízí výběr 50 nejlepších podcastů – coby žánru na vzestupu.