Bez žen by Hvězdné války byly poloviční

Od premiéry Hvězdných válek už uplynul nějaký čas, k jednomu aspektu sedmého dílu sci-fi ságy je ovšem na místě se vrátit. Také v českém mediálním prostoru se totiž objevil názor, že výrazná hrdinka - a také černošský hrdina - se ve filmu ocitli hlavně díky „diktátu hollywoodské korektnosti“ a „pozvednutí módní vlajky feminismu“, jak napsala filmová recenzentka MF Dnes Mirka Špáčilová.

Text magazínu The Hollywood Reporter (THR) nicméně dokládá, o jak nesmyslné závěry jde. Zejména řeči o „diktátu“ implikují uměle vykonstruovanou realitu, jíž nám studia „shora“ vnucují a křiví tím pravý obraz společnosti. Jenže čísla o návštěvnosti, která THR zmiňuje a jež vycházejí z průzkumů v kinech, spíše ukazují, že film se naopak přesně strefuje do nálady dnešní společnosti. Tedy společnosti, v níž ženy jen okrasně nepózují, ale hrají plnohodnotnou roli po boku mužů. (A v níž se také vedle bělochů vyskytují lidé jiných ras.)

Film už vstoupil do historie jako snímek, který nejrychleji utržil miliardu dolarů, a to jednak proto, že někteří diváci na něj zašli opakovaně, ale i proto, že kina okupují ve zvýšených počtech rovněž divačky. A že jejich podíl navíc v čase roste. Zatímco během premiérového víkendu ve Spojených státech tvořily zhruba třetinu, o Vánocích už bezmála čtyřicet procent. A zároveň tyto údaje neodpovídají ani další námitce, která se proti Hvězdným válkám objevila – že se totiž bílí muži nemají ve filmu s kým identifikovat. Mezi diváky je jich pořád většina.

Jedna z největších společností českého trhu Penta koupila od státních Českých drah zhruba deset tisíc metrů čtverečních v centru Prahy, v těsném sousedství Masarykova nádraží – jedné z nejperspektivnějších pražských obchodních lokalit. Masarykovo nádraží by se v budoucnu mělo stát hlavním uzlem spojení centra s letištěm, tím pádem klíčovou vlakovou stanicí a přestupní stanicí MHD pro tuzemské i zahraniční návštěvníky Prahy. Penta chce postavit na pozemku obchodní a administrativní centrum.

Obchod uzavírá další kapitolu vlády primátora Pavla Béma nad Prahou. A uzavírá ji podruhé v krátké době tak, jak by si to Pavel Bém přál. Projekt vznikal za velkého přispění pražského magistrátu už v minulém desetiletí a docela utajeně, protože se v něm měnily územní plány a město i státní dráhy spadající pod ministra dopravy Aleše Řebíčka šly v minulém desetiletí v převodu a opci na pozemek na ruku soukromým developerům. Jen se dlouho nevědělo, kdo stojí za firmou, která s Prahou a Českými drahami vyjednala opci. Byla to Penta.

Poté, co na podzim podepsala PPF (přesně řečeno O2) se společností EMC opci na koupi systému Opencard, naplňuje se další podezřelý projekt pocházející z éry Pavla Béma. Systém Opencard byl od začátku v podezření, že se prakticky monopolní elektronická kartička na pražskou MHD vyplatí především tomu investorovi, který dokáže milion jejích držitelů napojit na bankovní systém a udělat u něj zákazníka konkrétní banky. PPF má k tomu všechny předpoklady.

Poučení: Investoři jsou v projektech jako Opencard nebo pozemky kolem Masarykova nádraží trpěliví. Kdyby Penta a PPF podepsaly smlouvy v roce 2010, byly by debat o jejich propojení na politiku plná média. Dnes jsou to řadové zprávy, které bez kontextu působí jako normální informace o obchodu.

Tammy Saunders měla problémy se svým sebevědomím už jako teenager.

Tolik, že se vyhýbala aktivitám, kde by se musela setkávat s cizími lidmi. Matka si toho všimla a poslala ji na brigádu do místní restaurace, aby se otrkala. Manažer restaurace udělal z Tammy servírku, tedy to nejméně příjemné, co si uměla představit.

Po několika měsících se propracovala do pozice jednoho z nejlepších pracovníků restaurace, pořád ale měla pocit, že vypadá hrozně (opak byl pravdou) a že je lepší stykům s lidmi se vyhnout, pokud to jde. Práce ve veřejném prostoru ovšem zabrala. Začala používat make-up, našla si přítele a cítila se stále lépe. Po dvacítce měla poprvé pocit, že je se svým vzhledem spokojená. Pak se ale stala věc, která jí navždy změnila život.

O Vánocích 2013 se chystala navštívit rodinu své sestry, už od rána se ale cítila unavená. Odložila odjezd o den, další ráno bylo ovšem ještě horší. Nakonec skončila na jednotce intenzivní péče místní nemocnice. K únavě se přidala prudká nevolnost, kdy pouhé pití vody vyvolávalo zvracení. Propustili jí domů, stav se ale nelepšil. Napřed si nedělala starosti, když jí však znecitlivěly nohy a rty, znervózněla.

V končetinách cítila chlad, který nepřecházel. Opět zkolabovala, byla převezena do nemocnice a skončila na přístrojích. Po deseti dnech byl u ní diagnostikován vážný zánět mozkových blan. Nemoc jí způsobila podkožní krvácení, které způsobilo zčernání kůže. Nejvíc byly zasažené končetiny, ale také tvář. Postupně přišla o část nosu a horní ret. Zasaženy byly i její svaly, takže měla velké problémy s pohybem. „Opět jsem se dostala do stavu, kdy jsem začala nenávidět, jak vypadám,“ vypráví Tammy v článku, který publikoval web BBC.

V nemocnici, kde strávila čtyři měsíce, ještě nešlo o nic tak hrozného. V izolaci nemocničního pokoje se cítila celkem v bezpečí. Všichni kolem věděli, co se jí stalo. Když se přesunula domů, kromě cest na lékařské kontroly nevycházela. Cítila se zlomená - a patetická. „Jako by ta nezávislá, svobodomyslná Tammy, která tak tvrdě pracovala na své socializaci, zemřela - a její místo obsadila zcela nová osoba, kterou jsem stěží poznávala,“ říká.

Když ale vyprávěla o svých pocitech rodině a přátelům, byli překvapeni. Měli pocit, že pořád mají před sebou tu stejnou Tammy, kterou znali dřív. Snažili se ji povzbudit - a celkem úspěšně. Tammy začala mít pocit, že reakce jejího okolí nemohou být pouhou přetvářkou. Rozhodla se, že bude o ztracené sebevědomí opět bojovat, a přihlásila se do televize Channel 4, kde natáčí dokumentární pořad o lidech, kteří mají kvůli vzhledu velké problémy navazovat milostné vztahy.

Účinkování v programu jí dodalo pocit, který potřebovala. Rozvzpomněla se na své osobnostní kvality a s překvapením sledovala, že lidé kolem ní je také vnímají a oceňují. První schůzka s mužem pak pro ni byla - jak říká - „třešničkou na dortu“. „Koukal se do mých očí, ne na moje jizvy,“ vypráví o prvním úspěšném rande.

„Operace sebedůvěra“ se opět vydařila. Tammy se zase směje, baví s neznámými lidmi, sebevědomí má na rozdávání. S každým novým kamarádem její pozitivní pocity rostou. Pořád čelí i opačným reakcím. Cítí, že na ni lidé zírají, šeptají si o jejím vzhledu. Podpora rodiny a přátel ale tyhle zážitky přebíjí. „Stal se ze mě opět milý člověk,“ dodává.

Velké loupeže, při nichž inteligentní zloději na způsob Dannyho parťáků proniknou do nejlépe střežených trezorů, nás fascinují. Jsou totiž - kromě lákavé představy bohatství - výpravou do tajuplných labyrintů, neprobádaných tunelů a komnat, jež v podzemí měst čekají na své objevení, píše Geoff Manaugh, autor knihy o londýnském podzemí A Burglar’s Guide to the City (Průvodce města pro loupežníky), která má vyjít v dubnu.

Svůj text začíná připomínkou loupeže z jara loňského roku, kdy se parta čtyř postarších zlodějů probourala do společnosti, která střežila cennosti pro své klienty v londýnské ulici Hatton Garden, jež je součástí tradiční klenotnické čtvrti. Zlodějská parta se na lup připravovala tři roky a základem byl objev staré šachty, která v podzemí sousedila s půlmetrovou betonovou zdí, za níž byly trezory. Probourala se jí díky speciální vrtačce Hilti DD 350 s diamantovými hroty a mimořádně tichým provozem; tu mají v oblibě i stavební firmy, které musí pracovat v noci a nerušit přitom sousedy; jako zloději.

Lup je považován za „největší loupež v anglických dějinách“, pachatelé si odnesli odhadem cennosti za 200 milionů liber. Po měsíci je chytili díky tomu, že používali nástroje jako právě zmíněnou vrtačku, které na trhu nejsou běžně k dostání, a jejich původ se dá vystopovat. A také proto, že se i po loupeži nadále potkávali v jedné hospodě. Jednomu ze zlodějů bylo 76 let.

Proč je to ale zajímavé? Geoff Manaugh píše o tom, že takových šachet, kterou se zloději dostali do blízkosti trezorů, je v Londýně nepočítaně; stejně jako tunelů, do nichž se dá vejít dveřmi, o kterých už dnes téměř nikdo neví. Londýn je pod povrchem provrtán jako řešeto, mnohé budovy jsou v podzemí propojeny tajnými chodbami, je to vlastně pohádkový svět, který by každý z nás chtěl objevovat – nemluvě o tom, že je rájem právě pro zloděje.

Autor článku cituje třeba Hywela Williamse, který na své webové stránce popisuje, jak se poklopem ve sklepě nově zrekonstruované budovy Regis House dostanete ke schodům, jež vedou k nepoužívané stanici metra na King William Street. Když tento poklop zvednete, najdete „původní schody nouzového východu z této stanice“.

A jiný příklad: do tunelu, jímž vedou elektrické kabely, lze vejít dveřmi v podzemí sousoší Boudicca nedalo Westminsterského mostu. Když je otevřete, octnete se na počátku tunelu, který vede až k britské centrální bance, Bank of England.

Podzemí měst nás fascinuje; Pražané by mohli vyprávět. Protože je to mytický svět zkratek a tajných chodeb, které po staletí čekají na své objevení. „Kdo může vinit loupežníky, že jsou posedlí hledáním těchto zkratek?“ ptá se autor. A pokud jsme fascinování jejich loupežemi, je to možná proto, že díky nim vidíme novýma očima své město provrtané tunely a šachtami, k nimž vedou dveře, které stačí jen otevřít.

Video: David Bowie přichází s videoklipem k písni Lazarus z nadcházejícího alba Blackstar, které má vyjít zítra.

Kulturní tip: Ode dneška je vidění v kinech nejnovější film Quentina Tarantina Osm hrozných. Recenzi na něj najdete v příštím čísle Respektu.