Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Dělníci kultury

Žádná strategie, ale o to víc řečí. Tak hrají výtvarníci

Nevšední výběr ze všedních zážitků uplynulého týdne

1
1 • Autor: Respekt

„A kdo dal nejvíc gólů, pro toho jsou u hospody připravený nějaký katalogy.“ Kde může sportovec uslyšet takovou informaci? No přece na jednodenním festivalu o fotbale a umění Jindra, který v neděli pořádali lidé kolem Ceny Jindřicha Chalupeckého na Bílé Hoře. Akce s titulem Umělec (se) musí bránit pochopitelně nebyla ničím jiným než obyčejným fotbalovým turnajem, leč s neobyčejným obsazením. Čemuž odpovídaly i výkony: kdo snad někdy pochyboval o tom, že výtvarníci, teoretici, kurátoři a – přiznejme si – i novináři disponují poněkud specifičtějšími egy, ten by na umělém trávníku seznal, že opravdu disponují. Samý útok, samé kličky, žádná obrana, žádná strategie, ale o to víc řečí, nářku a křiku.

Tedy pochopitelně až na výjimky, které se tradičně sdružily v týmech Autismus a F1. Autisté jsou chlapci kolem bratrů Vančátových, formule pak studenti a námezdní hráči kolem grafika a profesora pražské umprumky Petra Babáka. Jak je vidět z jeho výrazu na snímku, očekávané finále vyhlížel s jistými obavami.

Což se potvrdilo ve chvíli, kdy jeho spoluhráč, architekt Adam Gebrian, udělal před vlastní brankou okouzlující kličku, přišel o balón, Vančáti dali gól a až do konce to ukopali na výsledný stav 3:2. Abych se přiznal, já byl po uplynulém týdnu stráveném na zahraničních cyklofašistických jízdách s Martinem Kontrou poněkud unaven, takže jsem za Studio Hrdinů stihnul odehrát jen jeden zápas. F1 nás porazili rozdílem třídy 5:1, z čehož se dá usuzovat, že divadelníci jsou ještě méně organizovaní než výtvarníci.



2
2 • Autor: Respekt

Precizní organizací je ovšem znám malíř Tomáš Císařovský. V úterý měl vernisáž výstavy s lakonickým názvem Radost v AP ateliéru. Holešovické sídlo architekta Josefa Pleskota jistě nepatří mezi nejznámější pražské galerie, nicméně je jednou z nejstarších: spolu s novoměstským Via Artem se AP ateliér od začátku 90. let drží nad vodou jako poslední svědek živelného nástupu porevolučních soukromých síní, které pak stejně živelně zmizely v propadlišti dějin. Císařovský teď vedle Pleskotovy kanceláře vystavuje nejen několik akvarelů s krajinářskou tematikou, ale i své deníky, do nichž si léta poctivě kreslí a píše všechno, co se mu dostane do hlavy při cestách do zahraničí, kam vyjíždí se svou ženou Veronikou Bornovou.

Jsou to křehké stránky plné nenucených výjevů, třeba jak pánové s dámami stojí v plavkách na mořské pláži. Tomáš k tomu při vernisáži řekl, že se sice rozhodně nepočítá mezi sportovce, nicméně akvarel je pro něj něco jako surfování na hraně vlny, kdy si s touhle spontánní technikou užívá mnohem větší euforii než při malování olejovými barvami, jímž se proslavil. Bořkovcovo kvarteto mu k tomu zahrálo skladbu Kočár, kočí a kůň, kterou právě před devadesáti lety složil Pavel Haas. Na rozdíl od bratra Huga nestačil před válkou emigrovat a v říjnu 1944 ho zavraždili v Osvětimi.


Ze středeční četby: „Ve skutečnosti není žádnou výjimkou, že prasata, která čekají na porážku, postihne infarkt nebo se přestanou hýbat. Toho stresu je na ně moc: přeprava, změna prostředí, nešetrné zacházení, kvičení, které se ozývá za dveřmi, pach krve, pracovník máchající rukama. Ale možná je to opravdu u prasat normální a Mario se směje mojí nevědomosti. Ptám se ho, jestli si myslí, že prasata mají nějaké ponětí o tom, proč tu jsou nebo co se děje. ,Já si myslím, že ne. Spousta chytráků se snaží lidi přesvědčit o tom, že zvířata vědí, že jdou na smrt. Mně prošly rukama mraky krav i prasat a ten dojem rozhodně nemám. Jasně, že se bojej, ale to proto, že jsou tady poprvý. Jsou zvyklý se rochnit v blátě nebo se procházet na pastvě a tak. Proto je dobrý přivízt je sem v noci. Z toho, co se děje, věděj jenom to, že jsou najednou někde jinde a že na něco čekaj.´“ (Jonathan Safran Foer: Jíst zvířata, Dokořán, 2015)


3
3 • Autor: Respekt
Dlouho jsme ve Vršovicích nemuseli čekat na další vernisáž v naší open air galerii ProLuka. Ve čtvrtek tu lidé ze Startu Vršovice přivítali Libora Novotného, který sem vážil cestu z daleké Ostravy, kde učí na katedře grafiky a kresby Fakulty umění Ostravské univerzity. Parčík u zastávky Ruská osadil Novotný dílem s názvem Kreuzung čili křižovatka. Jak známo, děti by se měly takovým dopravním uzlům raději vyhýbat, neboť na nich není bezpečno. Což ovšem neplatí pro Novotného plastiku, která nyní bude svádět k dětským hrám, všelijakému tomu pobíhání, skákání, prolézání, podlézání a vůbec veškerému kvaltování, které pro děti dobré jest.

Ve čtvrtek jim k tomu hráli DJ Robot s Radimem a my si říkali, že je to takhle v komorním rozpoložení o dost lepší než se tlačit na Náplavce, kde se zrovna BigBoss snažili vecpat co nejvíce lidí na co nejmenší plochu. Když jsem jel v pátek ráno už vyklizenou Náplavkou, tuna rozsypaných střepů svědčila o tom, že se jim to podařilo a že jsme měli s naší volbou pravdu.

Tak zase za týden, kdy se bude pro pravdu i upalovat!

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.

Jan H. Vitvar

redaktor, Kultura

Jan H. Vitvar
Přečtěte si více článků od tohoto autora/autorky. Napsal/a jich celkem 1602
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte