Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Kultura Dělníci kultury

Současný svět je neustálý zápas o přežití

S Pavlem Hakem o českém mládí, útěku do francouzského exilu a společnosti „buď, anebo“

Pavel Hak
Pavel Hak • Autor: Milan Jaroš

Spisovatel Pavel Hak utekl z Československa do Paříže v roce 1985. Protože nevěřil v návrat a ztratil kontakt s češtinou, rozhodl se psát rovnou francouzsky. Za posledních 11 let mu vyšlo pět románů a jedna divadelní hra. Jeho třetí román Trans byl oceněn cenou Prix Wepler. Novelu Vomito negro, kterou před Vánoci vydalo nakladatelství Torst, chválily recenze otištěné na prvních stránkách nejsledovanějších literárních příloh deníků jako Le Monde. „Patřím mezi lidi formované čtením a knihami. Skrze knihy jsem objevoval svět. Čtení mi pomáhalo chápat moji dobu a mé vlastní problémy. Každý opravdový román nabízí propracovanou vizi světa, která vypovídá o lidské existenci,“ říká spisovatel, jenž se vyjadřuje s francouzskou intelektuální obšírností.

Vomito Negro je váš pátý román, ale v češtině je to vaše premiéra. Proč až teď?
Nevím. Třeba publikace Snipera v roce 2002 byla ve Francii určitá událost. Já sám jsem v tom nic nepodnikal. Doufal jsem, že se mezi sebou domluví agenti. Asi tu nebyl zájem. Anebo to nebyl ten pravý okamžik.

Nechtěl jste se po pádu Zdi vrátit?
Nikdy mi to nepřišlo na mysl. Chtěl jsem zůstat ve světě. Vracím se teď, skrze knihu. Díky překladatelce Jovance Šotolové, díky nakladatelství Torst. To je ten nejlepší návrat, v souladu s životními rozhodnutími, které jsem udělal ve svém českém mládí. Jednalo se o životní investici, aniž bych snad tehdy v Praze opravdu věděl, co tento typ investice obnáší.

Kde jste v tom českém mládí vyrůstal?
Vyrůstal jsem v jedné vesnici u Tábora, v Jižních Čechách. V deseti jsem šel na sportovní školu do Tábora, tedy z vesnice do města. Poté - jelikož jsem nemohl na táborské gymnázium kvůli minulosti mé rodiny - mě otec přihlásil do Prahy na učňák. Tam, v Tesle v pražských Strašnicích, jsem se seznámil s dělnickým prostředím. A bylo to období plné nesnází. Učňák ani továrna nejsou ideální místa pro studium, které považuji za zásadní pro osobní rozvoj.


A co se týče literatury?
První iniciační událost v tomto směru bylo pro mě bezpochyby naučit se číst. Objev fikce a nových světů, které byly ve zvláštním vztahu s reálným světem, ve kterém jsem žil. Knihy doma nebyly. Tak jsem začal chodit do místní knihovny. Knihovníka tam dělal starý pán, který se snažil můj čtenářský zájem usměrnit. Doporučoval mi Tři mušketýry, Fregata pluje kolem světa, Psa baskervilského… A tak se čtení stalo součástí mého života. Bylo plné objevů, dobrodružství, zápletek, ztvárněných světů. Později, v Praze, pro mě byla událost četba Dostojevského, Faulknera, Hemingwaye, Kafky, Becketta, Shakespeara, Sofokla… A v jednom okamžiku, pod tlakem života, jsem se od čtení dostal k psaní.

Čím jste tehdy žil? O čem jste přemýšlel?
Žil jsem hlavně tou dobou, což znamenalo střet s mocí. Komunismus jako systém myšlení a žití byl jedinou možnou odpovědí na život a svět. Přemýšlet o světě proto zdánlivě nebylo nutné. Ale možná právě tento tlak mě nutil přemýšlet vlastním způsobem o tom, co jsem prožíval. Kromě onoho střetu pro mě můj život v té době znamenal objev intelektuální dimenze existence. Číst, myslet, psát. Volba tvorby. A touha po světě mě přivedla k emigraci.

Pavel Hak
Pavel Hak • Autor: Respekt

Vy jste byl ale členem komunistické strany. Proč jste do ní vstoupil?
Protože bych jinak nemohl studovat. Můj otec nikdy nebyl komunista. Otec mého otce nepřežil konfiskaci jeho majetku po nástupu komunistů k moci. Jelikož jsem nechtěl zůstat celý život v Tesle jako dělník, rozhodl jsem se vstoupit do strany. Vnímal jsem to jako cenu, kterou musím zaplatit, pokud chci, aby se mi budoucnost otevřela. Když jsem se po průmyslové škole dostal na fakultu žurnalistiky na Univerzitě Karlově – kam jste se dostal jedině jako komunista nebo dítě komunistů, jestliže ne spolupracovníků StB - tak se věci změnily. Cítil jsem, že je nutné přistoupit k životu radikálnějším způsobem. Vést ten střet s mocí mnohem pevněji. Zostřit postoj k tomu, co jsem cítil jako morální korupci. Dvojitá hra už nebyla možná. Vystoupil jsem tedy ze stran, a v důsledku toho mě vyloučili z fakulty.

A kdy a jak jste pochopil, že to je omyl?
Vstup do komunistické strany pro mě nebyl „omyl“, ale osobní volba v daných historických podmínkách. Volba, kvůli které jsem skončil v morální krizi; osobní vývoj mezi 18. a 22. rokem mě přinutil změnit pozici. Intelektuální aktivita mi umožnila analyzovat, v čem je komunistický režim nepřijatelný: drastické omezení myšlení, diktát toho co si musím myslet, zásadní útok na lidskou svobodu, cenzura. V umění kompromisy neexistují. V jiných kariérách ano. Určité věci si v životě musí vybojovat každý sám.

V roce 1985 jste se tedy rozhodl emigrovat. Jako cizinec vržený do jiného prostředí, se vám musel vyostřit pohled na sebe sama. Co jste o sobě zjistil?
Já nejsem posedlý introspekcí. Emigrovat pro mě znamenalo objevit svět. A prvním objevem bylo, že západní společnost tehdy byla mnohem komplikovanější a komplexnější než komunistický blok. Na východní straně Zdi bylo všechno mnohem jednodušší, vše bylo jasné - co je možné říkat a co ne, a co zaplatím za to, když to budu říkat. Na Západě bylo všechno jiné. Hrozba nezaměstnanosti, boj o místa. Opravdu pochopit, jak funguje francouzská společnost, není jednoduché ani pro pravé Francouze.

Jak se po takové zkušenosti proměnil váš pohled na svět, lidské vztahy?
Změnil se hluboce. V porozumění lidství, v chápání politické dimenze existence, v náhledu na společnost, ve zkušenosti mechanismů moci. Emigrant cítí na vlastní kůži, o co v životě jde. Přechod hranice, emigrační tábor, policejní prefektura: už tyto první zkušenosti jsou nezapomenutelnou životní zkouškou a testem lidství. Narazíte na otevřené lidi? Na rasisty? Na náboženské fanatiky? Na zběsilé nacionalisty? A jakou pozice zaujmete vy sám? Emigrace je ale zároveň v mnoha směrech obohacující. Být emigrantem pro mě znamenalo cítit se blízko všem emigrantům jak z Východu, tak z Afriky či z Asie. Patřit k lidstvu. Žití se pro mě stalo velkou událostí. Každý, kdo odjel, to ví. Kdybych neodjel, nikdy bych nenahlížel a nepřemýšlel o světě tak jako dnes.

Kdy jste se rozhodl, že budete psát rovnou francouzsky?
Po odjezdu jsem se ještě rok pokoušel něco napsat v češtině. Ale jako politický uprchlík jsem neviděl možnost návratu, a protože jsem neměl možnost číst české knihy, zdálo se mi nemožné psát česky. Po studiích jsem si vlastně otázku volby jazyka ani nepokládal. Začal jsem psát francouzsky. Změna jazyka přišla se změnou země.

Trvalo ale deset let, než vám vyšla první próza Safari. Jak jste se mezitím živil?
Pracoval jsem jako noční hlídač. Paradoxně jsem dělal to samé, co po vyhazovu z fakulty v Čechách. Plus nějaké překlady. Mezitím jsem se učil francouzsky a studoval filosofii na Sorbonně.

179195 big
179195 big • Autor: Respekt

Z čeho jste platil školné?
První rok jsem měl stipendium, o které jsem ovšem přišel, protože jsem ještě neuměl francouzsky. Navíc jsem vůbec nevěděl, co obnáší francouzský školský systém: že budu muset dělat ústní i písemní zkoušky, což bylo náročné. A zvlášť na Sorbonně, která byla náročnější než jiné školy. První rok jsem vůbec nechápal, co se děje. Ale pokračoval jsem dál a druhý rok jsem dokázal udělat zkoušky a postoupit do dalšího ročníku. Školné tehdy nebylo vysoké.

Jak jste tehdy přemýšlel o svém psaní? Vaším osobním tématem se stalo násilí…
V psaní jsem dlouho hledal. Psal jsem bez úspěchu o své zkušenosti emigranta. Vše, co jsem napsal, bylo odmítáno. V jednom okamžiku, po cestě do Afriky, jsem pak napsal román Safari. Na základě poznámek a postřehů z té cesty. Změnil jsem téma, psal jsem to jako provokaci proti osudu. Nahý, topící se v potu v rozpálené srpnové Paříži, v podkrovní místnosti, kde bylo snad stejně velké vedro jako v Keni. Místo emigrantského příběhu jsem pronásledoval mytického nosorožce jako šílený lovec v deliriu. Román byl odmítnut patnácti nakladatelstvími. Poté se ozvali z nakladatelství Tristram.

Jak filosofie ovlivnila vaši tvorbu?
Filosofie pro mě především byla nástrojem, pomocí kterého jsem se učil myslet. To neznamená pouze rozebírat filosofické koncepty Platona, Descartese, Hegela, Nietzscheho nebo Heideggera, ale pochopit jak myšlení funguje; získat vlastní schopnost konceptualizace, hledání perspektiv, kritiky, spekulace o světě, existenci, společnosti, událostech, politice. Vše co mám v umění rád, je “filosofické”. Což znamená plné vědění o životě, překvapivých forem, převratných perspektiv, neobyčejných atmosfér, nečekaných emocí. Ve vlastní tvorbě jsem se dostal k tématům filosofického rázu při psaní Snipera. Psal jsem tu knihu v černé propasti.

Co tím myslíte?
V té době se v mém životě nahromadila spousta věcí – osobní tíživá situace, desítky a desítky odmítnutí mých předchozích rukopisů, otázka jak jít dál, co dělat. Nechat umění? Vzdát osobní boj? Bylo to ještě před tím, než jsem našel nakladatele pro Safari. I válka v Jugoslávii, která byla zdrojem inspirace pro Snipera, se mě týkala jinak než Francouzů anebo Angličanů. Nezapomeňte, že na Západě jsem někdo z Východu. Mimo tyhle osobní věci byla námětem Snipera právě válka, násilí, mučení, znásilňování, smrt. To jsou témata, kde se před vámi vynořuje člověk s jeho pudy, brutalitou, bestialitou, krutostí, zvráceností. Psát Snipera znamenalo konfrontovat se s těmito věcmi.

Ve vašich knihách se často objevují postavy emigrantů, běženců. Když vynecháme váš osobní příběh - proč jsou pro vás tak důležití?
Emigranti se konfrontují se světem jiným způsobem než usedlíci a zároveň jsou nositelem změny. Emigrační proudy mění svět. Je v nich síla, přestože emigranti jsou často v náročné materiální situaci. Cítím s nimi silnou spřízněnost i proto, že ideje státu a národnosti považuji za problematické. Osobně cítím větší blízkost se světem, než s nějakým konkrétním národem. Nacionální cítění se v historii jeví často jako nebezpečné, je nositelem politických katastrof. Emigrantům nejde o národnost, ale o svět a o lidství. Riskantní volba, jelikož je existenciální podmínky můžou odlidštit a úplně zničit.

Pavel Hak
Pavel Hak • Autor: Respekt

Pro každého z hrdinů vašeho románu Vomito negro je jedinou možností, jak se těmto životním podmínkám vzepřít, boj, fyzické násilí. Nejde to jinak?
Mě zajímá ta vyostřená poloha. Pracuji na fikci. A ve fikci můžete tlačit věci až do extrému. Tak můžete objevit opravdovou logiku věci, pravý poměr sil, mechanismy, které často ve skrytu ovládají svět. Odhalit střet sil a jejich poměr je důležitá věc. Buržoazie brání svá privilegia nesmírně tvrdě. Oligarchie se organizuje nemilosrdným způsobem. Proč by zbytek světa, emigranti, obyčejní lidé, existence na okraji, měl přijmout dominaci, trpět, bát se bojovat o svůj život? Násilí může být jediná možnost, jak přežít. Vezměme hrdinku z Vomita negra. Marie-Jo je unesena, přinucena k točení pornografických filmů, prodána miliardáři, poté se ocitne v rukách chirurga, pro kterého není víc než zdroj lidských orgánů, které si kupují bohatí lidé. Jak se Marie-Jo může zachránit? Na násilí je nutné odpovědět v některých extrémních situacích násilím. Anebo přijmout vlastní zničení.

Ve skutečném světě to snad není tak vyhraněné. Nebo podle vás jsou hranice mezi chudými a bohatými, mocnými v Evropě tak ostré a nepropustné?
Když se všechno odehrává, tak jak má, když systém funguje bez problémů, všechno je v pořádku. Vezměte si předměstské zóny. Když se na předměstí pouze prodávají drogy a tamní mládež je zdecimovaná sociálními problémy, bez jakýchkoli možností žít jinak než celý život prodávat drogy, tak se nic neděje. Jakmile ale chtějí začít studovat a dělat něco jiného, než k čemu jsou životními podmínkami předurčeni, dveře jsou jim zavřené a naráží na stropy ze skla. V tom okamžiku nastává střet. Systém tomuto typu změny není otevřený. Každý musí zůstat na svém místě. Žádost o změnu světa je vždy viděna privilegovanými jako násilí.

V románu Vomito negro se soustředíte především na děj. Akce střídá akci, není čas budovat fikční svět s jeho labyrinty; příběh se řítí kupředu.
Myslím, že fikční svět ve Vomitu negru buduji, a tak útlou knihu poměrně bohatý. Labyrintů je Vomito negro plné, i těch finančních, politických, existenciálních a podzemních. A co se týká toho šílivého tempa, tak to je tempo našeho světa. Tempo událostí, které se na hrdiny Vomita negra hrnou. Proto se mi zdálo zajímavé nasadit v tom příběhu takové tempo. Literatura musí udeřit. Části vyprávění otce hrdiny jsou napsané jinak, téměř klasicky, tedy v jiném tempu než zbytek románu a hlavně ta poslední část, kde se příběh vyhrocuje v dramatické modernitě.

Přesto mi při čtení přicházely na mysl syžety počítačových her.
Já počítačové hry neznám. Ale ti, co pracují na počítačových hrách, se pravděpodobně potýkají s podobnými problémy jako já. Problémy typu narace, tempa fikčního světa, rytmus událostí, účelnosti představ…

Neredukuje se tím příliš složitost současného světa?
V mých knihách jde často o vyhrocené situace. A ve vyhrocené situaci se často věci zjednodušují - buď přežijete, anebo jste mrtev. Vyděláte miliony, anebo zkrachujete. Zmocníte se vlády, anebo skončíte ve vězení. Když se zvyšuje tempo událostí, katarze přichází častěji. Myslíte, že Wall Street funguje jinak? Vomito negro by mělo zavést čtenáře do hloubi dnešních napjatých vztahů, vrhnout ho do víru současného dění, vystavit ho dramatickému poměru sil, které charakterizují dnešní svět. Můj předcházející román Warax rozvíjí jiná témata než Vomito negro. Ale oba jsem psal na základě stejné vize světa ovládaného financemi a byznysem, bojem o moc a hrozbami pádu, neustálým zápasem o přežití, jak pro chudé, tak pro bohaté. Je to logický výsledek kapitalismu? Přelidnění? Uspořádání naší společnosti? Literatura může ztvárnit svět mnoha způsoby. Realisticky, vyhrocenou transformací, spojením nejrůznějších faset reality, ale i jednoduchým lineárním příběhem. Vomito negro je jeden z možných obrazů světa. Doufám, že silný, opodstatněný, přesvědčivý. A proč ne zdroj rozporuplných pocitů? Svět je problematický.

Možná mě dráždí právě ten binární způsob uvažování – buď, anebo, zabiješ, nebo jsi zabit… Není to v životě složitější?
Nejedná se o binární způsob uvažování. Ten “dualismus” je součástí světa. A já myslím, že je nutné ukázat, jak tento dualismus v realitě funguje. Ukázat hlavně, jaký svět tímto dualismem vznikne, když společnost bude tvrdě uplatňovat jeho logiku. Čemu jsou lidé vystaveni ve společnosti “buď, anebo”? V poslední části Vomita negra se jedná o odstranění jedinců, kteří jsou považováni za škodlivé, ať už jsou to bezdomovci, emigranti, vzbouřenci, anebo jiná “deviantní” individua, třeba samostatně myslící bytosti. A logika „Buď přijmete být součástí světa, který pro vás připravujeme, anebo budete odstraněni“ se mi zdá jednou ze závažných hrozeb dnešní doby. Likvidace existencí, které neodpovídají normě, je hrozbou pro každou společnost. V některých situacích je to opravdu « buď, anebo ». To je jeden z extrémních aspektů reality. Právě v tomto aspektu spočívá složitost světa.

Díváte se na svět velmi pesimisticky. Vidíte v něm také něco dobrého?
Svět sám o sobě je pro mě závratnou událostí. A konfrontace se světem je pro člověka jedinečná událost. Mě svět v žádném případě nenechává lhostejným či netečným. V té největší anonymitě existence se realizuje život. Existence je záhadná záležitost. Svět a život jsou jistě plné dramatu, tragédií, krizí, úzkostí a strachu, ale také plné silných věcí, vášně, radosti, krásy, opojení, poesie. Potvrdit život je klíčové.

Myslel jsem v osobním životě. Co vás naplňuje?
Žít, žít, žít. A potom, v mém konkrétním případě má velkou roli tvorba. Prožívám tvořivost jako silnou a nezbytnou konfrontaci se světem a se sebou samým. Tvorba je silný motor. Když chcete psát, musíte proměnit celou vaši zkušenost v umělecký svět. Převzít a ztvárnit vše, co žijete. V tom je smysl. Když se život a umění stávají jednou a tou samou věcí.

 

Pavel Hak: Warax - ukázka

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte