Předběžná kniha roku

Přišla mi dneska v noci z Lidovek milá prosba o zaslání příspěvku do jejich tradiční ankety Kniha roku. Tak jsem si udělal malou bilanci. Co/koho jsem to vlastně letos četl a zapůsobilo to na mě tak silně, že si na to při páteční uzávěrce lehce vzpomenu?
První, co mě napadlo, byla Larssonova trilogie Milénium. Vzpomněl jsem si na ten báječný srpen, kdy sem zhltnul všechny tři díly za sebou a nemohl se od nich odtrhnout, kdy se mně autobusák ptal, co to čtu za napínavou bichli, že mu zapomínám zaplatit za cestu, kdy jsem pravidelně chodil spát ve tři ráno a nebylo to kvůli tomu, že bych nemohl spát, ale protože prostě nešlo přestat číst.
A tak jsem v paměti pátral dál. Samozřejmě se mi vybavil Sounesův životopis Boba Dylana Down The Highway, protože je to jen pár dnů, co jsem tuhle vycizelovanou jízdu dálnicí „Jidáše“ populární hudby dočetl. A k tomu se přidal McEwanův Nevinný, skvělá tragikomedie situovaná do rozděleného Berlína 40. let, kterou jsem s jejím hrdinou Leonardem nedávno prožíval na plážích v Kalábrii. Když už jsme u cestování: McCarthyho Krvavý poledník jsem zhltal v zimě v Istanbulu, zatímco jeho neméně krvavá Města na planině mi dělala společnost, když jsem pak doma ležel s nohou v sádře. Co ještě z beletrie zbývá? Barnesův Žádný důvod k obavám, Davysovo Amberville, to jsou, sakra, samé překlady! Z českých knížek si takhle z hlavy vzpomenu jen na Reynkovy Básnické spisy a Balabánovu - bohužel úplně poslední – knížku Zeptej se táty. To nevyšlo nic dalšího? Kolega Nezbeda mi správně připomíná, že letos vyšly třeba Povídky jamrtálské od Mileny Slavické nebo Haklova Pravidla směšného chování. No, měl bych to do Vánoc dohnat.
České tituly na druhou stranu v mé paměti převažují co se týče literatury faktu. Stejně, je to divná kategorie: můžou být knížky věnované výtvarníkům, kteří často nedělají nic jiného, než že narušují hranici mezi realitou a naší imaginací, považované za literaturu faktu? Asi jo, třeba v Magnesii Liteře v ní soutěží.
Na co bych tedy neměl zapomenout. Na Sudkův Svatý Vít, na Kolářovu Ostravu, na Bolfovu Velkou černou knihu… A jasně, na Planetu Eden se studiemi Tomáše Pospiszyla a Ivana Adamoviče o představách socialistických umělců o dobývání kosmu, a pak hlavně na Roky ve dnech, neuvěřitelně dobře sepsanou zprávu od Marie Klimešové o bojích našeho umění za alespoň jistou nezávislost v letech 1945 až 1957. K tomu ještě musím připočíst vynikajícího Thompsonova průvodce výtvarným trhem Jak prodat vycpaného žraloka za 12 milionů dolarů. A pak knížku, které si letos vážím vůbec nejvíc, knížku, která je pro mě onou Knihou roku.
Její název si zatím nechám pro sebe, ať je to trochu napínavé. Jenom prozradím, že je to vyprávění o jednom českém grafikovi, které nemá co do napětí moc daleko ke zmíněné Larssonově trilogii.