Když muži nekřičí

Praštil mě do očí další důkaz toho, že muži jsou v krizi. To je samozřejmě přehnané. Praštil mě do očí další důkaz toho, že se zásadně proměňuje definice toho, co pokládáme za mužství. Muži totiž přestali řvát – v populární hudbě to teď alespoň tak vypadá.

Ještě před dvaceti lety zněly z předních příček žebříčků našponované mužské hlasivky, které se potřebovaly vyřvat ze svých frustrací. Z hlasu Kurta Cobaina krvácely uši. Eddie Vedder nebo Chris Cornell ze Soundgarden by ječením dokázali vyrazit dveře, nehledě na Mikea Pattona z Faith No More, jehož projev vždycky byl monstrózní.

Nic takového dnes. Nejuznávanější mužská jména současné alternativní scény jako Ariel Pink,Kurt Vile nebo Win Butler z Arcade Fire a Bradford Cox z Deerhunter jsou ztělesněním ležérních flákačů, kteří kladou distanc mezi sebe a své emoce. Ne že by žádné neměli, pouze jim dávají probublat na povrch jinak. Výrazně se šetří na hlase. Leckdy nemají takový fond jako zmíněná předchozí generace. Ale možná neřvou jen proto, že kurzy sebeovládání do současnosti patří nějak víc než nekontrolované afekty.

V příkladech by šlo pokračovat. Američan Bon Iver nebo urban-souloví britští písničkáři jako James Blake nebo Jamie Woon loni natočili tak křehká alba, že by se je člověk skoro bál vzít do ruky (kdyby si tedy pořád ještě kupoval CD). A úplnou ironií na konec: Nejprodávanější mužský interpret současnosti – původně rapper Kanye West – si troufne zpívat, a není falešný, pouze s hlasovým procesorem Auto-Tune.

Fakt je prostě ten, že mladí muži už dneska řvou daleko míň než dřív. Opírají do svého hlasu daleko menší důraz. Krotí se a nemají zdaleka takovou chuť zastrašovat. Často to není velký odvaz na poslech, ale z hlediska civilizační proměny a kultivace jednoho pohlaví to chápu jako dobrou zprávu.