0:00
0:00
Astrounat Brázda
Odvaha nejen číst

Dělníci kultury7. 11. 20149 minut

Jeff Wall: Obraz maže příběhy

Nejvlivnější žijící fotograf se účastní výstavy v centru DOX

Jeff Wall: Umění nemůže být populární už proto, že je komplikované • Autor: Karel Cudlín

Začíná tím, že nic nevyfotí. Ani fotoaparát s sebou nenosí. Ve válečných zónách či ulicích města, kde většina fotografů pronásleduje své motivy a snaží se zachytit jejich prchavost, Jeff Wall pouze přihlíží. Teprve s odstupem se snaží znovu vytvořit atmosféru scény, která ho zaujala. V ateliéru i pod širým nebem pracuje s velkoformátovým přístrojem, pozornost věnuje každičkému detailu. Výsledkem jsou obří zvětšeniny, jejichž velikost se na stěnách galerií měří v metrech čtverečních.

Rodáka z kanadského Vancouveru, který platí za možná nejvlivnějšího žijícího fotografa, provází pověst úzkostného pedanta, ale také člověka, který spojuje soustředěné pozorovací schopnosti malířů devatenáctého století s moderním fotografickým rukopisem. Sběratelé umění jsou ochotní za jeho dílo utratit horentní sumy a - je to částečně i zásluha tohoto muže, že fotografie dnes lámou aukční rekordy. Více než 3,5 půl milionu dolarů byl jistý kupec ochoten dát za jeho Dead Troops Talk, čímž z ní učinil třetí nejdražší fotografii na planetě. Reputaci Walla coby superstar pak dokresluje vypjatá epizoda z roku 1996, kdy na něj jeden ze studentů mířil zbraní. Důvodem bylo, že se nevešel do umělcem vedeného přeplněného ročníku.

↓ INZERCE
Inzerce Budvar
Inzerce Budvar

Do Prahy přijel Wall - jeho portrét najdete v aktuálním Respektu 45/2014 - v druhé půli října zúčastnit se tiskové konference a vernisáže skupinové výstavy This Place v Doxu, kde vedle něj vystavují mj. Josef Koudelka, Thomas Struth, Nick Waplington nebo Rosalind Solomon. Projekt zavedl celkem tucet špičkových světových fotografů do Izraele a na Západní břeh Jordánu, aby rozervané a politicky vypjaté místo uchopili po svém. V průběhu jediného dne, kdy se v Praze zdržel, poskytl tento k médiím velice zdrženlivý tvůrce jediný rozhovor.

Fotografie Daybreak (Svítání), kterou vystavujete v rámci projektu This Place, je pro vaši tvorbu netypická v tom, že jste opustil důvěrně známé okolí Vancouveru a vydal se fotit na druhý konec světa. Jaké to je pracovat mimo vlastní bezpečnou zónu?
Mám pověst člověka, který si vše úzkostlivě hlídá a chce to mít pod kontrolou, ale to je - myslím - jen část pravdy. Hlídám si to, co si hlídat potřebuji, a to se vždy mění. Záleží na námětu. Vlastně většina mých obrazů je kombinace věcí a událostí, které se staly náhodou, s těmi, které jsem pečlivě připravil. Nehlídám si všechno; jen něco. A už vůbec nemůžu mít pod kontrolou inspiraci, nemůžu si ohlídat to, co podnítí mou představivost. To vše začíná náhodou.

Stejně tak nedělám moc velké rozdíly mezi studiem a jinými místy. Fotografie je úžasná disciplína v tom, že mezi tím, kde končí a začíná ateliér, není příliš rozdílů. I Svítání vzniklo naprostou náhodou. Do těch míst jsme během naší okružní jízdy Izraelem vůbec neměli zavítat, ale jeden z členů týmu se potřeboval zastavit u přítele.

Jeff Wall • Autor: Respekt
Jeff Wall
Jeff Wall • Autor: Respekt

Co vás na onom místě zaujalo?
Přijeli jsme pozdě odpoledne, zrovna když sběrači oliv končili s prací. Připravovali si jídlo a chystali se ke spánku. Chodí spát se soumrakem a vstávají za východu slunce. Překvapilo mě, že spí pod širým nebem, a ne třeba v nějaké chatrči nebo stanu. Řekli mi, že žádnou střechu nad hlavou nepotřebují, protože tam neprší. Ta výjev mi začal připadat úžasný, bylo v něm něco velmi pastorálního. Spánek pod hvězdami. Učarovala mi barevnost dek v kontrastu s pouští a olivovým hájem - a samozřejmě obrovská věznice v pozadí, která tomu dodává další významy. Když jsem tam tehdy dorazil v pět hodin odpoledne, viděl jsem přesně to, co je vidět na fotografii.

Je to nádherný výjev, který mi cosi říká, přitom přesně nevím co. Někteří tu spí venku pod hvězdami, jiní spí uvnitř za mřížemi. Spatřil jsem v tom poetický i politický rozměr. Spánek, poušť, vězení. To je celý ansámbl významů i pocitů. Bohužel jsem tu fotografii tehdy nemohl vyfotit.

Neměl jsem s sebou vybavení, navíc oni na druhý den odjížděli. Sezóna končila. Došlo mi, že daný rok to nestihnu a musel jsem začít plánovat návštěvu na další rok na další sklizeň. To už jsem byl připravený, najal jsem pár sběračů, aby na místě zůstali déle. Můj jediný vklad tedy byl postavit aparát na správné místo a zaplatit těm lidem, aby zůstali. Fotografoval jsem osm dní.

Je obvyklé, že si obraz nosíte v hlavě rok nebo i déle?
Začínám tím, že nefotografuji. A to chce čas. Na začátku neexistuje fotografie. Tedy pouze v jistém smyslu; mám ji v hlavě. Byl jsem na nějakém místě, něco jsem zažil, spatřil. Zachytil jsem to, ale ne na film. Pak začíná druhá fáze moji práce - a to je, jak tenhle v hlavě zachycený pocit a zážitek převést na film. Chci, aby to bylo co nejvěrnější pocitu, který jsem měl z dané události, ale nemusí to být obrazově naprosto totožné. Jsem cosi jako skladatel, který někde změní to, někde ono.

Jeff Wall • Autor: Respekt
Jeff Wall
Jeff Wall • Autor: Respekt

Například v této situaci jsem sběrače nefotil, když se chystali spát, ale za rozbřesku. Líbila se mi ta představa, že na fotografii spí, ale nemusí to trvat ani pár vteřin - a tito odpočívající muži, kteří celé dny tvrdě pracovali, procitnou. Možná je to poslední vteřina jejich noci. To mi připadá krásné.

Svítání nabízí mnoho příbuzných motivů, které jste již fotografoval. Uvědomujete si podobnosti se svou starší tvorbou?
Bohužel jich vidím až mnoho. Uvědomuji si, že mě nějakým způsobem přitahují lidé, kteří leží nebo sedí na zemi. Často to zpětně analyzují, ale přesně tomu nerozumím. Ale stačí se rozhlédnout kolem sebe, včera jsem například v Benátkách viděl žebráka, který spal na zemi. Je tu tenká hranice a na zemi můžeme skončit všichni. Ležet nebo sedět na zemi může na jednu stranu být znakem chudoby a porážka, ale také to může být vyjádření pohodlí, pohody a denního snění. Zřejmě mě vzrušuje tato nejednoznačnost.

Je tedy těžší fotografovat mimo známé prostředí Vancouveru?
Nejsem reportér a nechci odhalit pravdu daného místa. Tím mám značně ulehčenou práci. Nejsem zodpovědný za to, že konfrontuji dané místo s nadřazenou antropologickou znalostí, kterou jsem získal z expertíz. Pouze dělám obrazy, které - když se povedou - mohou říct něco obecného. Nedělám si starosti. Snažím se být všude stejný, vozím si s sebou svůj pohled, svoje pocity, svoje vize. V Izraeli jsem byl cizinec úplně stejný jako kdysi v Praze, když jsem fotil light-box Odradek (fotografie inspirovaná fiktivní postavičkou z povídky Starost hlavy rodiny od Franze Kafky – pozn. aut.).

odradek • Autor: Respekt
odradek
odradek • Autor: Respekt

Když jsem přijel do Prahy, můj plán byl najít Odradka; věděl jsem, že tu žije a doufal jsem, že ho spatřím. Udělal jsem si jeho kopii, sošku, a doufal jsem, že ho zaujme jako návnada a vyleze ze své skrýše. Čekal jsem na něj jako rybář. Na výsledné fotce tak nikdo neví, jestli to je můj Odradek, nebo ten opravdický. Také jsem netušil, že ta fotografie dopadne, jak dopadla. Chodil jsem po Praze, v těch časech jste domy z ulice ještě příliš nezamykaly. Vlezl jsem asi do tuctu domů. Prostě mě to táhlo do Prahy, věděl jsem, že tu mám přítele, šlo jen o to ho najít.

Začátek vaší fotografické dráhy bezprostředně souvisí s tím, že jste na konci sedmdesátých let využil reklamní light-boxy pro estetiku vysokého umění. V posledních letech jsme zažili masivní nárůst vizuální kultury a reklamních strategií, přesto mám pocit, že nemáte potřebu na ně nějak reagovat.
Nezačal jsem používat light-boxy kvůli reklamě. Tehdy to bylo nové médium a já jsem nechtěl akceptovat, že náleží pouze reklamě. Chtěl jsem, aby patřilo i mě, pokud se tak rozhodnu. O reklamy jsem se moc nezajímal. Ani moje obrazy nemají s reklamní praxí mnoho společného.

Jsem v opozici vůči současné tendenci, která se snaží umění trivializovat a nabízet co nejširším masám. Také sice považuji automaticky za špatné, že umění zajímá jen úzkou skupinu lidí. Můj názor je, že vysoké umění je nádherné, skvěle udělané a je tu pro všechny. Neexistuje nic, co by někoho mohlo zastavit, aby chodil do muzea nebo do kostela obdivovat malby a sochy. Vysoké umění je přístupné pro všechny, ale na druhou stranu není pochopitelné pro každého. Nemůže být populární už proto, že je komplikované.

Jeff Wall • Autor: Respekt
Jeff Wall
Jeff Wall • Autor: Respekt

I fotografie prodělala obrovský přerod. Dříve to byl nástroj paměti a archivování historických okamžiků, nyní na internetu to je nástroj okamžité komunikace.
Lidé dnes nejsou fascinovaní tím, co je na obrazech, ale samotným faktem jejich rychlého přenosu. Vše se sdílí. Nevím proč; možná proto, aby každý dal najevo to svoje „Haló, tady jsem“. Je to otázka sociální komunikace, ale s vytvářením obrazů to nemá nic společného.

Jste autor s výrazným rukopisem, nebyl to problém, když jste zároveň vedl studenty na umělecké škole? Silné osobnosti mají často tendenci přizpůsobovat žáky svému obrazu.
Nejsem typ člověka, který říká, že zná správnou cestu. Umění je disciplína, v níž různí lidé vidí stejné věci jiným způsobem. V umění neexistují pravidla, pouze modely toho, co se už v minulosti osvědčilo a fungovalo. Moje rada vždy byla, studujte ty nejlepší umělce, obdivujte je a pokoušejte se být stejně dobří jako oni.

Řídil jste se tím sám jako student?
Vlastně ano. Když mi bylo dvacet, byl jsem příliš arogantní a taky dost velký anarchista na to, abych snesl to, že mi někdo radí, jak mám tvořit. Opravdu nejvíc jsem se ale naučil tím, že jsem obdivoval práci jiných.

Jeff Wall • Autor: Respekt
Jeff Wall
Jeff Wall • Autor: Respekt

Co při vytváření obrazů považujete za nejpodstatnější dnes?
Jak jsem řekl na začátku. Klíčové pro mne je nemít plán. Dokonce ani nemít myšlenky. S postupem let jsem totiž pochopil, že obrazy nepotřebují myšlenky, ale náměty. Obraz vám nemůže říct mnoho o situaci, může vám ji jen ukázat. Vy si ji pak interpretujete. Obraz maže příběhy. Pokud však vyvolá potěchu nebo estetické vzrušení diváka, pak v jeho mysli vytváří příběhy nové. Delacroix řekl, umělec žije v očích diváků. To je pravda. Ale mnoho lidí vám to, co je v jejich očích, nedokáže říct. Neumí to sdělit, přitom každý divák se stává autorem své verze události. Tak fungují obrazy. Můj úkol je ale během práce na všechny tyto možné kontexty a příběhy zapomenout. A soustředit se pouze na námět.

Svou verzi příběhu přece pokaždé dobře znáte.
Ano, ale vždy jdu proti ní.


Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].