Je dnes vůbec možné být rebelem bez sponzorů?

Shodou okolností se v pátek na festivalu dokumentárních filmů Jihlavě promítaly dva kousky, které spolu mohou v hlavě diváků na dálku docela zvláštně komunikovat. Odehrála se tu jednak premiéra snímku o starém androšovi Vratislavu Brabencovi z Plastic People of the Universe nazvaná Evangelium podle Brabence, a jednak předpremiéra pracovních verzí tří dílů velmi očekávaného cyklu Kmeny o současných městských subkulturách.

Tyto subkultury přitom bývají dávány do souvislosti s undergroundem v tom smyslu, že má jít o jakési jeho pokračování, tedy vědomě zvolené žití na okraji mimo většinovou společnost. Některé, jako třeba metalisté, navazují na kořeny toho, co se odehrávalo za minulého režimu, jiné, jako třeba hiphopeři a hipsteři, se stali až záležitostí nového režimu či vyloženě posledních pár let.

Celá galerie

Na ČT2 a ČT art navíc momentálně běží čtyřicetidílný cyklus Fenomén underground od Břetislava Rychlíka, Václava Křístka a Františka Stárka Čuňase. Jeho první díly vyvolaly poměrně smutné (nikoli však nenávistné či opovržlivé) ohlasy, že dávní androši o sobě sice mohou tvrdit, že jsou součástí stále živého hnutí či možná lépe řečeno společenství, ale z odstupu to působí hlavně jako přehlídka oživlých mrtvol, udržovaných v pohybu voodoo kouzlem nostalgie.

Politováníhodní exoti

Šestnáctidílné Kmeny, které natočilo deset mladých režisérů, měly být jakousi symbolickou odpovědí na to, co je skutečně živé v oblasti alternativní či paralelní, „druhé“ kultury, kontrakultury či jinak obdobně chápaného způsobu života, který nechce být podřízen konvencím většiny. Cyklus, jenž vychází z úspěšné esejisticko-fotografické knihy, poběží na ČT až na jaře.

V Jihlavě byly uvedeny díly o hip hopu, motorkářích a hipsterech, bez finálně smíchaného zvuku. Což v jistých momentech působilo trochu jako ironická YouTube série „hudební klipy bez hudby“ (viz vrcholnou ukázku s Miley Cyrus) - přinejmenším v tom, že se zvětšuje divácká distance od sledovaného materiálu. Kdo ví, zda je to hlavní důvod, proč si víceméně nelze najít osobní vztah k zobrazovaným příslušníkům jednotlivých subkultur, kteří jsou sledováni jako výstřední, možná trochu politováníhodní exoti.

Srovnání s celovečerním 90minutovým portrétem Vratislava Brabence, jenž pro změnu navazuje na knižní rozhovor s novinářkou Renatou Kalenskou, vychází pro Kmeny tristně. Starý ještěr s hluboce zvrásněnou tváří a vratkým krokem způsobeným jak špatným stavem kloubů, tak ustavičným pitím, sice může působit trochu jako bezdomovec nebo obecní blázen, ale těžko ho podezírat z pozérství.

Sám si je vědom, že ho blázni a podivíni přitahují a sám je tím trochu nakažený a nalomený, ale nikdy nezůstává úplně bez kontroly a sebereflexe. Jistě sice občas vyjeví poněkud nerealistickou touhu hrát si na svůdce žen, ale jinak nepředstírá vyšší ambice, než jaké má schopnosti. Nehoní se za žádným přeludem - a hlavně, vše, co dělá, je v rovnováze se sebou samým a okolím. Před ničím neutíká, neuzavírá se do sebe, nedělá nic na úkor něčeho nebo někoho jiného.

Jeho postoj ke světu má jakýsi ekologicko-duchovní náboj, což vychází jak z nedostudované teologie, tak dlouho provozované praxe zahradníka. Vidí lidskou civilizaci jako něco, co znečišťuje povrch krajiny, co jde proti přírodě, ale nevítězí nad ní. Toto vědomí ho nutí k jisté skromnosti a pokoře. I umění, ať už psaní básní nebo hraní na saxofon, pak pro něj znamená ničemu se extra neprotivit, jde spíše o spontánní vyjádření sebe sama.

Nezdá se být ani zahořklý vůči lidem, kteří mu za minulého režimu ublížili a generačně vzdálenou Renatu Kalenskou či hudebnici Evu Turnovou bere jako sobě rovného parťáky, i když se samozřejmě občas zapomene ve vlastním vnitřním světě a přiznává, že ho ten moderní okolní svět tolik neláká. „Můj psací stroj nikdy nechytí žádnej virus jako počítač,“ zní jedna z „manter“.

Miroslav Janek zůstává pečlivým zaznamenavatelem jak promluv, tak prostředí, kde se promluvy odehrávají, a zohledňuje i vliv počasí na tón řeči, propojení krajiny vnitřní a vnější. Když prší, přicházejí na nás jiné myšlenky, než když svítí slunce; když jsme někde dlouho, všímáme si náhle nových věcí, a když ujdeme kus cesty, otevře se před námi nový horizont – film toho zprostředkovává velmi přirozeně. I pro člověka výrazně mladšího, jemuž hudba Plastiků nic neříká, není těžké přijmout Brabencovu jinakost a vlastně v ní najít zalíbení, či aspoň v ní spatřit smíření člověka s během času.

Bez ironie to nejde

Naopak malý estébák a fašoun v nás se snadno může ozvat při sledování Kmenů. Vlepit někomu pohlavek, donutit ho zkrátit si vlasy, vzít si na sebe „něco normálního“, promluvit mu do duše, ať se přestane věnovat nesmyslům, jimž obětovává příliš mnoho času a peněz, zkrátka nějak ho srovnat do latě. To všechno vyvolává pohled na lidi, jejichž únik před normalitou se – aspoň ve filmu - projevuje téměř výhradně skrze silácká gesta, jako je rapování o „boji na ulici“ nebo kupování drahých motorek. Skrze odznaky moci nebo movitosti či estetického sebestváření, za nímž však není žádná další etika, politika, nebo zkrátka cokoli.

Nemá příliš cenu rozebírat, nakolik konzumní nakonec je hip hop nebo hipsterství, jež se přitom tváří nekomerčně. Nejde vůbec o polemiku s tím, zda dnešní subkultury jsou víc dekadentní, než mohly být ty skutečně utlačované za minulého režimu. Z představených zhruba půlhodinových portrétů subkultur, u nichž se vždy vypíchnou mazáci i zelenáči, si nejde udělat komplexní obrázek o celé komunitě, zvláště pokud o nich náhodou někdo předtím dost nevěděl.

Z toho, co natočili Bohdan Bláhovec (hip hop), Pavel Abrahám (motorkáři) a Jan Látal (hispsteři), si můžeme odnést zcela jiné poznání. Dnešní tvůrci konstruují své portréty jiných lidí vždy ironicky. Přestože by třeba i mohli k nějaké skupině patřit, nikdy se k nim nepřihlásí nebo neprojevují klíčovou empatii. Všechny výjevy jsou studené, vzdálené svým „objektům“, zaměřují se na vyprázdněnost jednotlivých činností. Výpovědi o čemkoli jako snad musely vždy vyznít trapně, nepřipraveně, do prázdna, aktéři musí být zbaveni sebejistoty, že někam patří a vědí, co dělají, nebo vyzní (třeba i pravdivě) jako pohlcení ve velmi malé bublině osobních zálib.

I v reakcích publika převládá výsměšnost. Během projekce se čeká, až někdo řekne něco hloupého, abychom se mu mohli zasmát, abychom ho mohli odhalit jako „neautentického“. Jedná se o hru na vylučování pozérů bez ujasnění pravidel, co by přitom měla být ona autentická báze, kdy už je někdo fakticky zcela soběstačný a jeho vymezení se vůči většině dává smysl a posouvá ho dál.

Těžko říct, jak dopadnou ostatní díly Kmenů, a jak se chlad či trapno zmenší po finálním zvukovém mixu. Přesto tu zřejmě napořád zůstane nepříjemný dojem, že v současnosti se všichni bojíme k něčemu přihlásit a že naší největší úzkostí zůstává, abychom se před ostatními neztrapnili. Období puberty, kdy jsme tímto pocitem nejistoty trpěli asi všichni, se tím prodlužuje někam na neurčito, do pozdních třiceti. Dál už zároveň nelze předstírat mládí, svěžest a nekomformitu.

Jestliže kniha Kmeny mohla nabídnout pocit, že únik je možný, série dokumentárních filmů ho zpětně narušuje. A nezdá se, že by právě tohle byl koncepční záměr. Spíše jde o to, že namířit dnes na někoho kameru se nedělá s cílem ho pochopit a přiblížit ostatním, ale spíše se mu tak trochu vysmívat a na základě toho získávat body jako tvůrce-ironik. Ona ironie však také není extra silná, není kritická v tom smyslu, že by nějak odhalovala principy „kulturního průmyslu“ a věčný koloběh, kdy se z alternativy stává mainstream. I to se sice v epizodě s hipstery lehce konstatuje, ale už od počátku zde absentuje jakákoli původní obrodná síla vzdoru.

Vzhledem k tomu, že cyklus Kmeny je finančně zaštítěn jedním z českých pivovarů, vyvolává to klíčovou otázku, zda je dnes vůbec možné být rebelem bez sponzorů.