V rámci oslav letošních šedesátých narozenin pohlíží britský hudební týdeník NME do minulosti. Hodí se to už kvůli všeobjímající vlně retra. Tento týden se zaměřil na devadesátá léta a zveřejnil hitparádu stovky nejlepších skladeb této dekády.
Ne že by to bylo nějak úžasně novátorské: podobný přehled podle vlastního vkusu nabídla před pěti lety třeba hudební stanice VH1, předloni svou dvoustovku zase zkompiloval server Pitchfork. A vždycky je vtipné sledovat, jak si s odstupem let – v závislosti na různých módních vlnách preferovaného vkusu - hudební redaktoři vybírají nejrůznější kombinace Nirvany, Oasis, Underworld, Radiohead, Prodigy, Smashing Pumpkins, Daft Punk, Beastie Boys nebo Rage Against the Machine.
Vzhledem k tomu, že devadesátková nostalgie je v plném proudu - jenom z Británie se sypou kapely jako Yuck,Tribes,Peace,Swim Deep – se hudební publicista v Kristových letech neubrání vzpomínání. A tady je potřeba říct, že si z hudebního tisku počátku devadesátých let nepamatuji žebříčky nejlepších skladeb ze sedmdesátých let. I kdyby tam byly, nedokážu si představit, že bych na ně – stejně jako většina tehdejšího publika - byl nějak přehnaně zvědavý.
Samozřejmě by se daly skvěle poskládat od Kraftwerk přes Bowieho, Ramones až po Joy Division, ale toto zhodnocení s sebou přinesly právě až současné retro nálady. Taky by se tam určitě dostali The Doors s L.A. Woman nebo Led Zeppelin a Black Sabbath, Neil Young a Brian Eno. Hudební publicisté jsou prostě posedlí – jak se často karikuje – neustálými spory o sestavování zlatého fondu.
Nevím, jestli je to jen pocit způsobený stárnutím, ale třeba takový Jim Morrison na mě v mých čtrnácti – řekněme ve světle debutující Björk - působil jako postava z jiné epochy. Pradávný člověk, který žil v době, kdy auta měla výrazně oblejší tvary, v kině dávali neuvěřitelně pomalé filmy a on zpíval o tom, že se chce potkávat za modrým autobusem.
V záplavě retra je ale nějak hůř poznat, že věci stárnou. Když Pulp v roce 1995 vydali singl Disco 2000, text v sobě skrýval plány na milenecké setkání ve vzdálené budoucnosti. Ta budoucnost je ovšem už 12 let za námi a Pulp kralují na hlavních pódiích světových festivalů, aniž by od roku 2001 napsali jedinou novou píseň.
Retrománie účinkuje, jako když zprudka dupnete na brzdu. Pocit, že něco bylo už dávno, zmizí. Minulost ztratí schopnost oddělovat se od přítomnosti. Populární hudba byla vždycky asociovaná s mladou kulturou. V posledních sezónách ale vstoupila do podivuhodné fáze Doriana Graye. V okamžiku, kdy začala žít ze své minulosti, přestala doopravdy stárnout.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
