Chcípák i padouch

Uplynulý víkend poskytl podobně matoucí smršť negativních zpráv z filmového světa naposledy 30. července 2007, kdy zemřeli pár hodin po sobě Ingmar Bergman a Michelangelo Antonioni. Taky chvíli nebylo jasné, jestli nejde o chybu zpravodajských agentur, zda si někdo nespletl dvě jména - a pro většinu čtenářů a diváků bylo obtížné se zorientovat, nebo si vůbec připustit, že skutečně zemřeli oba velikáni světové kinematografie.

Před několika hodinami se zase po internetu začal šířit otevřený dopis adoptivní dcery Woodyho Allena, v němž jej obviňuje ze sexuálního zneužívání, a krátce nato se objevila zprvu velmi stručná zpráva, že v 46 letech zemřel herec Philip Seymour Hoffman na předávkování heroinem.

Pro filmové fanoušky šlo o dvojitý šok – zdálo se totiž, že Allen už svou dávnou sexuální aféru, která mu poškodila pověst v roce 1994, přestál a byl znovu přijat do společnosti špičkových filmařů. U Hoffmana je zase příliš nevědělo, že trpěl drogovou závislostí a jeho kariéra neustále stoupala; kdokoli ho sledoval, neměl pochyb, že patří k největším talentům posledních dvaceti let.

Vymazán z historie

Pokud by se ukázalo, že dopis nebohé Dylan Farrowové, jíž bylo v době údajného incidentu pouhých sedm let, se zakládá na pravdě, znamenalo by to Allenův definitivní konec. Dylanina provokativní otázka „Který film Woodyho Allena máte nejraději?“ ostatně přišla po natolik nepříjemném líčení intimních detailů, aby čtenářům co nejvíc znechutila režisérovo dílo.

Není třeba mít nastavené morální standardy tak jako Spojené státy, aby bylo jasné, že na Allenovy filmy bude uvaleno embargo a všem teď notně zhořkne letošní udílení Oscarů, kde má jeho nejnovější snímek Jasmíniny slzy tři nominace včetně scénáře, který si režisér sám napsal.

Allenův osud by se mohl podobat například komikovi němé éry Fattymu Arbuckleovi, jenž kdysi svou slávou konkuroval Busteru Keatonovi či Laurelu a Hardymu, ale dnes jeho jméno zná málokdo. Poté, co byl obviněn za brutální znásilnění třicetileté herečky Virginie Rappeové lahví od šampaňského, bylo jeho jméno víceméně vymazáno z historie - přestože se nakonec dočkal osvobozujícího rozsudku.

Přiznat si, že Woody Allen je deviant, znamená potlačit v sobě lásku k jeho inteligentnímu humoru a v podstatě pohřbít kus svého vkusu.

Proto jako útěcha pro fanoušky přišel dlouhý článek producenta Roberta B. Weideho v němž superpodrobně rozebral, že onen velmi starý případ by nás neměl tolik rozrušovat a vést ke snadným odsudkům. Weide poukazuje na to, že lidé si většinou pletou případ adoptované Dylan a Korejky Soon-Yi, s níž Allen nyní žije. Celý případ prý vypovídá především o tom, že Allenova bývalá partnerka nezvládla rozchod a naočkovala své děti nenávistí, která vedla k bájně lhavým obviněním.

Dylanino obtěžování nebylo tehdy potvrzeno ani lékařským vyšetřením a její výpověď byla silně nesoudržná – popis prakticky nedával smysl ani časově. Znamenalo by to, že by se Allen musel nějak dostat do domu Farrowové (nebydleli spolu), nějak odlákat z přítomnosti ostatních dětí Dylan, dostat ji na půdu a tam provést svůj čin, přestože zakrátko měli přijít další lidé. To celé v době, kdy se s Farrowovou rozcházeli a jejich vztahy byly na bodu mrazu.

Policie tehdy obvinění jednoznačně stáhla a v médiích pak žil hlavně skandál, že si Allen začal s mnohem mladší Soon-Yi, která ovšem nebyla jeho adoptivní dcerou, nikdy ji nevychovával a vzhledem ke zmatkům na matrice pravděpodobně ani nebyla nezletilá, když si spolu začali.

Zkrátka – nestandardní vztah byl obestřen dalšími polopravdami, které působily mnohem hůře a nepřijatelněji. Dnes vdaná Dylan/Malone Farrowová je jistě nešťastnou bytostí, která si zaslouží soucit už proto, jak podlehla brainwashingu své adoptivní matky. Můžeme jí věřit, že se jí dělá fyzicky špatně, kdykoli vidí Allenovu tvář v médiích, a obtížně snáší, že se mu stále dostává oficiální poct. Nemůžeme však samozřejmě rozhodnout, co se tehdy stalo: zda ji režisér obtěžoval, nebo tu máme případ „falešné paměti“.

Každopádně probrat se starou dokumentací a uvědomit si spletitost vztahů, v nichž se Allen a Farrowová pohybovali, vyžaduje značnou námahu a člověk při tomto čtení ustavičně mění svůj pohled na věc – což je vskutku emocionálně vyčerpávající. Stále není jasné, jakou bude mít kauza dohru. Allen sice na Oscary léta nechodí, ale nebude přece jen vyloučen ze soutěže? A jaké následky může mít případné křivé obvinění ze strany Dylan Farrowové? Ať už věc dopadne jakkoli, Allenovo letité mlčení k celé otázce mu na veřejné podpoře zrovna nepřidává.

Smutná kachna

Sotva jsme si prošli však jedním emocionálním vírem, přišel tentýž den večer druhý, možná ještě horší. U Philipa Seymoura Hoffmana totiž při informování o jeho smrti zaúčinkoval efekt „internetového hoaxu“ - a to hned nadvakrát a převráceně. Na webu se totiž v poslední době stalo jistou zábavou zveřejňovat falešné zprávy o úmrtí různých celebrit, herců, zpěváků, sportovců či politiků. Protože většina lidí má sklony reagovat nejprve emocionálně a často si získané informace neověřuje, daří se mnohdy napálit stotisíce nebo miliony lidí. Jde o humor velmi na hraně, z nějž si většina napálených málokdy odnese ponaučení, že nemá věřit všemu, co si přečte v médiích.

U Hoffmana byla zákeřnost celého vtipu povýšena tím, že kachnou (hoaxem) se stala naopak zpráva satirického webu Mediamass, která vyvracela, že by Hoffman zemřel - naopak tato zpráva byla označena za kachnu, jíž se herec při plném zdraví směje. Krátké okamžiky naděje a úlevy však vystřídalo ještě hlubší zklamání, rozčarování a smutek, že Hoffman je opravdu po smrti.

Když se pak informace potvrdila ve vysílání CNN a objevil se nekrolog na Internetové filmové databázi IMDb.com, bylo nezvratné, že se s geniálním hercem musíme opravdu rozloučit a už ho nikdy v žádném filmu neuvidíme.

Zejména pro tvůrce třetího dílu akční fantasy Hunger Games, jehož druhý díl byl nejúspěšnějším filmem loňského roku, jde přímo o hrozivou ránu - Hoffmanova ambivalentně padoušsko-hrdinská role zde má být klíčová a měla se rozvíjet mnohem více než doposud. Ze scenáristického hlediska situace téměř nemá uspokojivé řešení.

Čím byl Philip Seymour Hoffman tak výjimečný herec? Jednak měl naprosto univerzální dar přecházet z komické do tragické roviny, dokázal diváky vyděsit intenzitou svého projevu a v jiných úlohách zase vyvolávat soucit. Dokonale mu šli chcípáci i outsideři stejně jako démoničtí padouši. Uměl být slizký i pomilováníhodný. Ztělesněné sebevědomí i uzlíček nervů a zakomplexovaný chudáček. Kromě toho, že si rozuměl s filmovou kamerou, jíž dokázal bez ostychu prodat svou fyzickou nedokonalost, exceloval svým zvučným hlasem i na divadelním jevišti, navíc občas režíroval.

Byl klíčovým hercem jednoho z nejpreciznějších režisérů současnosti, Paula Thomase Andersona. Od vedlejších úloh v jeho snímcích Gambler a Hříšné noci povýšil na jednu z hlavních postav Magnólie a nakonec exceloval v jedné z hlavních rolí ve filmu Mistr, kde ztvárnil vůdce sekty připomínajícího zakladatele scientologie Rona L. Hubbarda.

Oscara získal za životopisný snímek Capote o slavném spisovateli pracujícím na klíčovém románu Chladnokrevně. Skvělý byl ale kdekoli, kde se objevil – 25. hodina, Návrat do Cold Mountain, protivník Toma Cruise v Mission Impossible 3, Pochyby, Moneyball, Den zrady. Velkých sól měl přitom jen několik – Než ďábel zjistí, že seš mrtvej a Synekdocha-New York.

Jeho náhlý odchod vyznívá o to bolestněji, že mezi hollywoodskými herci obtížně najdete někoho, kdo byl mezi kolegy oblíbenější a vzývaný jako jemný, noblesní, dobrosrdečný a mimořádně inteligentní člověk. Jistě, o mrtvých jen dobře, a těžko by se teď v nastalé pietě daly zaznamenat nějaké stížnosti – nicméně podobnou charakteristiku si za svého života nese v Hollywoodu málokdo. Phillip Seymour Hoffman byl vskutku výjimečná a nenahraditelná osobnost.