Nikdy mě nenapadlo, že mi zarostlá pole kolem Ruzyně budou připadat jako milá, krásná, klidná oáza, kam bych si nejraději tak na pět hodin lehnul. Až včera při příletu ze Šanghaje. Město, které do podzimu hostí mezinárodní přehlídku EXPO, je všechno, jen ne milá, krásná, klidná oáza. Osmiproudové dálnice vinoucí se desítky kilometrů skrz město pro dvacet milionů lidí, stovky mrakodrapů, beton, beton, beton a mezi tím se občas krčí malý parčík velký ani ne jako fotbalové hřiště. Číňané Šanghaj berou jako výkladní skříň svého komunistického kapitalismu, jsou na ni pyšní a nyní ji několik měsíců ukazují celému světu. Vnímají to tak, že se mají čím chlubit. Mně to tak nepřišlo.
Možná sem na to přecitlivělý. Ale město budoucnosti – což je mimochodem právě téma letošního EXPO – sem si vždycky představoval jinak než jako tisícinásobně zvětšené sídliště Černý most postavené z luxusnějších materiálů. V mém idealistickém pohledu by podobná aglomerace byla citlivá ke svým obyvatelům, kterým by především nabízela kvalitní místo pro život. Takový pohled ostatně nabízí několik pavilonů na EXPO, například britský pod hesly: „Nic nemají Britové tak rádi jako otevřený prostor“ a „Představte si, že vaše domy rozkvetou“.
V Šanghaji na to šli jinak: obyvatelům postavili dálnice, metro, kancelářské budovy a teď je nechávají, aby se mezi šedivými kolosy pohybovali s rouškami na obličejích, protože jinak to ve městě přikrytém poklicí smogu a nízké oblačnosti často nejde. Kvalitní život si tu představují tak, že lidem předhodí tisíc Sazka Arén a mezi nimi vybagrují tisíc tunelů Blanka. V místech, kde dřív byly pitoreskní baráčky, vodní kanály a parky.
Je samozřejmě otázka, jestli by se nad tím člověk měl pozastavovat, když to samotným Číňanům právě takhle vyhovuje. Otázka ovšem také je, jak by se chovali, kdyby měli na výběr. Do areálu expo denně přijíždí nepočítaně autobusů z celé Číny a pro řadu vesničanů je to první příležitost (a nejspíš i poslední) podívat se, jak to vypadá za hranicemi jejich země. Z výstavy všichni odcházejí nadšení a vděční, že jim strana a vláda tenhle zážitek umožnila. Asi málokdo z nich přemýšlí o tom, že by Karlův most nemusel vidět jen vyrobený ze sádrokartonu, ale i ten reálný. Prostě takhle to má být, takhle je to správné, buďme za to vděční. Buďme vděční i za těch pár stromů, které dělníci vysázeli kolem dálnice. A buďme vděční i za to, že nás z trávníku policisté zvednou až za pět minut a ne rovnou, koneckonců mají přeci pravdu, kdyby to tak dělal každý, za chvíli by z té trávy nezbylo vůbec nic.
Možná jsem opravdu přecitlivělý, ale zlatá Ruzyň…
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
