1001 komiksů: Se Saudkem ani Ladou jsem nepochodil

Kdyby tahle kniha vyšla na českém trhu před deseti lety, nesla by spíš název „1001 komiksů, které si nikdy nepřečtete, protože vyšly jen v zahraničí“. Dnes může českého čtenáře při jejím listování naplnit hřejivý pocit, že tuzemský překladový trh už nabízí docela slušný výběr. Po objemném svazku 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete můžou sáhnout nejen věrní fanoušci komiksů, ale kdokoli, kdo chce mít základní vhled do komiksového světa. Těžko jej lze ale přijmout bez výhrad a pochyb.

Koncept podobných přehledových knih je čtenáři velmi oblíbený i přesto, nebo možná právě proto, že jejich forma zpravidla dominuje nad obsahem. Jedná se o přístupné, nenáročné a mírně povrchní čtení, které má líbivým způsobem přiblížit vybranou oblast. Katalogové zpracování, které je “pop” verzí menší encyklopedie, se ale právě ke komiksům hodí; rozhodně více než k obrazům či klasické hudbě.

V tomto ohledu nicméně formální možnosti žánru zůstávají nevyužity. Kniha sice nabízí ukázky některých komiksů, jenže u většiny děl zůstává z nepochopitelných důvodů jedinou ilustrací obálka, a z té často základní styl zpracování díla nepoznáme. Obálka může být barevná, zatímco zpracování příběhu černobílé, jindy může být na obálce akryl, zatímco příběh je kreslený tuší a podobně. 

Právě jen katalog

Hlavním autorem knihy je britský novinář Paul Gravett, který se popularizaci komiksů věnuje od osmdesátých let. Aby nebyl sevřen ve své anglofonní perspektivě, oslovil bezmála sedmdesát spolupracovníků z celého světa, kteří mu s tvorbou pomáhali. Toto rozhodnutí výsledku bezesporu pomohlo, byť i v této podobě je přílišná anglosaská orientace z publikace patrná.

Například jedním z hlavních kritérií, které rozhodovalo o tom, zda komiks je hoden se umístit do TOP 1001 světových komiksů, bylo právě vydání v angličtině. Jde sice o trochu pochybné měřítko, ale je to pochopitelně volba původního amerického vydavatele, který představuje komiksy dostupné americkým čtenářům - nejedná se o světovou encyklopedii, ale katalog, který si nedělá nároky na úplnost či reprezentativnost.

Podstatnějším nedostatkem knihy je ovšem to, že zůstává právě jen katalogem - kromě medailonků obsahuje plytkou předmluvu režiséra Terryho Gilliama, skromný úvod, rejstříky a pak už nic.

Žádná historie vzniku komiksu, žádné pojednání o vývoji tohoto fenoménu, žádná rozprava o komiksových žánrech, žádná zmínka o anglosaské, francouzsko-belgické a japonské komiksové škole. Přitom teoretický úvod by mohl být i odrazovým můstkem k lepšímu třídění a katalogizaci medailonků – jistě existují i jiná a invenčnější řazení a dělení než časová osa a abecední pořadí.

Je také zřejmé, že pokud si Gravett vzal na pomoc řadu externistů, aby zajistil rozličný pohled na komiks ze všech koutů světa, úroveň příspěvků bude různá. Byť se ediční prací rozptyl určitě zmírnil, nejde si při pročítání knihy nevšimnout rozdílů. Celkově nejslabší se zdá zpracování medailonků japonské mangy, kde lze objevit i věcné chyby.

Jistě, nalézt nepřesnost či chybu je bezesporu v tak rozsáhlém díle jen otázkou času, bezchybná není ani sebeprestižnější encyklopedie. Jde tedy spíše o četnost a závažnost jednotlivých chyb či nepřesností. Autoři takové publikace jsou vystaveni pozornému publiku a fanoušci komiksů zpravidla začnou jako první v knize hledat své oblíbené komiksy, které mají velmi dobře nastudované; možná lépe než autoři, kteří zapracovávají i díla, která nepatří mezi jejich oblíbená. Odchylka či nepřesnost se pak snadno zrodí a výsledný dojem z knihy je narušen.

Například u medailonku nejslavnější a komerčně nejúspěšnější mangy Dragon Ball se zdá, že autor se s komiksem seznámil buď z doslechu nebo z rychločtení - což u mangy s osmi tisíci stranami nemohlo dopadnout dobře. Pojmenovávání hlavních protivníků, se kterými hrdinové svádí líté boje, vzbuzují úsměv. “Životní forma Cell” (v angličtině “life form Cell”) zní sice mimořádně tajemně, jedná se ale o prostou postavu Cell. Císař Frieza rovněž není žádným císařem.

Navíc jeho jméno je z neznámých důvodů převzato z animé (televizního kresleného seriálu) a nikoli z knižní předlohy, v níž postava vystupuje pod jménem Freeza. Připravuje-li někdo knihu o komiksech, měl by se držet názvosloví z knihy, a nikoliv z televizního seriálu. Samozřejmě se nabízí otázka, zda se nejedná o chyby vzniklé překladem. Krátké pátrání však odhalilo, že nikoliv. Chyby pocházejí z anglického originálu. Ledabylé zpracování mangy Dragon Ball je skutečně zarážející, protože nejde o okrajový či undergroundový titul, ale o nejprodávanější japonskou mangu.

Mohlo to být lepší

Co se týče českého komiksu, je jedním z mezinárodních spolupracovníků Paula Gravetta i český popularizátor komiksu Tomáš Prokůpek, který pro původní anglické vydání zpracoval jeden medailonek zastupující tuzemskou tvorbu, a to Skutečný příběh Cílka a Lídy od Františka Skály. Bohužel to nejlepší, co československý a později český komiks nabízí, zůstává světu nadále skryto. Přitom by bylo z čeho vybírat: komiksy Káji Saudka, Ondřeje Sekory či Lucie Lomové mezinárodní měřítko rozhodně snesou.

Vydavatelství Albatros nicméně pro širší zacílení na české čtenáře knihu přizpůsobilo tuzemskému trhu. Některé méně významné komiksy vyřadilo a nahradilo je tituly jako Muriel, Rychlé Šípy či Alois Nebel. Pro české medailonky Albatros opět chytře vybral Gravettova spolupracovníka Tomáše Prokůpka.

Myšlenka „počeštění“ je bezesporu dobrá, lokalizace však mohla být ambicióznější a československých komiksů více než devět. Výsledný dojem z počeštěné verze kazí také fakt, že z anglického originálu byly vyřazeny výhradně medailonky bez ilustrací, proto se bohužel nesetkáme s žádnou ilustrací českého komiksu.

Výtkou na adresu českých editorů budiž také to, že v knize chybí rejstřík řazený podle českých názvů. Je to škoda, když už si překladatelé dali tu práci a vymysleli českou variantu všem přeložitelným názvům komiksů. Na protiargument, že někteří čtenáři budou hledat komiks podle původního anglického názvu, lze odpovědět, že kniha by snesla rejstříky dva.

Jednotlivé medailonky jsou zpracovány přehledným způsobem, překladový název je sekundován názvem původním. Nechybí informace o autorech či roku vydání. Ilustrace jsou vybrány vždy z původních verzí - nikoliv pouze anglických mutací. Český vydavatel doplnil i vydavatelský dům a rok případného českého vydání. U vybraných komiksů najdeme doporučení na podobné komiksy či na další díla autora.

Je ovšem pozoruhodné, jak původní anglické vydání podceňuje význam komiksových sérií. Autoři se v medailoncích věnují výhradně jednotlivým komiksům, a to i v případech, kdy se jedná jen o část delší série. Naprosto chybí uvedení do širších souvislostí. Řada komiksů se nestala slavnými pro svůj desátý či dvacátý díl, ale jako soubor několika alb. Nejvíce tímto přístupem trpí frankobelgická produkce.

Například jeden z nejslavnějších evropských komiksů Tintin je reprezentován jen příběhem Tintin z Tibetu. Jakékoli informace o sérii, o kulturním vlivu, prodejních číslech či kontroverzi spojené s komiksem bohužel chybí.

Kniha 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete sice nenabízí ucelený interpretační rámec komiksového vývoje, ale funkci ambasadora komiksu a základního chronologického přehledu i přes námitky plní docela dobře. Jistě lépe než jiné publikace jako je například kniha Comics: Stručné dějiny od Milan Krumla, která je plná faktických nepřesností a chyb.

Základní členění knihy je chronologické a má encyklopedickou podobu, výsledný výběr působí vcelku přesvědčivě a snaží se v rámci možností o geografickou pluralitu. Dobrou ruku měl Gravett při výběru komiksů z kapitol věnujícím se dvacátému století. U nových komiksů se člověk neubrání pocitu, že výběr je dělán s větší mírou nahodilosti - protože konsenzus o tom, co je dobré a co ne, se ještě nevytvořil.

Autor je teoretik komiksu

Paul Gravett: 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete. Přeložil kolektiv překladatelů. Albatros Plus, 960 stran.

Rozhovor s Tomášem Prokůpkem: Se Saudkem, Ladou ani Sekorou jsem nepochodil

Jak jste se seznámil s Paulem Gravettem?

S Paulem jsem se poprvé potkal na komiksovém festivalu v Petrohradě v roce 2008. Jeho přednáška o britském komiksu, kterou tam měl, mě zaujala; tak jsem se s ním dal do řeči a docela jsme se spřátelili. Od té doby se vcelku pravidelně potkáváme na festivalech po Evropě.   

Takže vaše spolupráce přirozeně vyplynula…

Už v Petrohradu Paul naznačoval, že chystá velký mezinárodní projekt, a pokud to klapne, bude potřebovat spolupracovníky z různých zemí. Pak se mi na podzim 2010 skutečně ozval, že bude editorem knihy 1001 komiksů, které musíte přečíst, než zemřete, a jestli bych pro ni nechtěl napsat pár hesel. 

Jaké české komiksy jste se snažil do světové edice nabídnout?

Jako nejdůležitější mi připadalo dostat do knihy Káju Saudka, konkrétně jeho komiksy Muriel a andělé a Lips Tullian. Jsem přesvědčený, že Saudek patřil ve svém vrcholném období ke světové špičce a že by si účast v podobné knize opravdu zasloužil. Dál jsem nabízel i díla Josefa Lady nebo Ondřeje Sekory, kteří taky bez problémů snesou srovnání s dobovou světovou produkcí. 

Nakonec však v původní anglické verzi chybí.

Paul se mi bohužel omluvil, že na něj vydavatelství vyvíjí velký tlak, aby u menších zemí, kde se nemluví některým ze světových jazyků, přijímal pouze komiksy přeložené do angličtiny, takže jsem se Saudkem, Ladou ani Sekorou nepochodil. Nakonec se mi podařilo prosadit alespoň Skálův fotokomiks Skutečný příběh Cílka a Lídy, protože ten se anglického vydání skutečně dočkal. Jako drobné pozitivum beru aspoň to, že u Skálova příběhu je i v původním britském a americkém vydání obrazová ukázka, které se jinak dočkala jen asi polovina z 1001 představovaných komiksů. 

Co v knize postrádáte?

Beru to tak, že zvolený koncept jinak než subjektivně uchopit nelze. Myslím, že se Paul opravdu snažil pokrýt i země, které si lidé na Západě s komiksem příliš nespojují, ale střední a východní Evropa by podle mého soudu mohly být zastoupeny reprezentativněji. Zpětně mě mrzí, že jsem se nepokusil Paulovi nabídnout ještě aspoň některý z komiksů Ukrajince Igora Baranka, když jsem neuspěl s našimi autory. 

Když už jste byl spoluautor světové verze, očekával jste, že Vás Albatros osloví v souvislosti s upraveným českým vydáním?

Shodou okolností jsem už dříve pro Albatros připravil jako editor několik knížek, takže tam se spolupráce vyvinula celkem přirozeně.

Není českých zástupců v komiksu málo, nemohla se kniha ještě více přizpůsobit českému prostředí?

České vydání vyšlo jako součást mezinárodního soutisku, takže od počátku bylo dané, že nové české texty mohou nahradit pouze některé z původních, u kterých není ilustrace. Navíc bylo potřeba najít postradatelný medailon komiksu vydaného přesně v tom roce jako jeho potenciální tuzemská náhrada. To práci poněkud limitovalo. Moje představa o doplnění českých medailonů byla velkorysejší, ale z debat s odpovědným redaktorem českého vydání nakonec vyplynulo oněch devět titulů, které doplnily zmiňovaný Skutečný příběh Cílka a Lídy. Je mi ale opravdu líto, že se mi Albatros nepodařilo přesvědčit, aby na obálku použil motiv z některého ze Saudkových komiksů – myslím, že by fungoval lépe než britský soudce Dredd.

Podle jakého klíče jste vybíral české medailonky?

Aby vybrané české komiksy snesly srovnání s těmi zahraničními a aby pokud možno reprezentovaly některý ze zlomových bodů ve vývoji českého komiksu. Třeba legendární Rychlé šípy představují první masově úspěšný domácí komiks, který pracoval s promluvovými bublinami. Podobně jako v řadě dalších evropských zemí se i v meziválečném Československu nad bublinami poněkud ošívali a dlouho byla dávána přednost formě s texty umístěnými pod panely.

Tomáš Prokůpek (1975) působí jako vědecký pracovník na Katedře žurnalistiky FF UP v Olomouci. Od roku 2000 je editorem komiksového sborníku AARGH!, společně s Pavlem Kořínkem připravil výstavu Signály z neznáma – Český komiks 1922–2012 i doprovodnou monografii.