Šneci šli na vánoční trh. „To je krásná adventní výzdoba,“ řekla maminka (jistě, děti, šneci nemají maminky, protože se k sobě přisávají spodní ploskou). „Je tu moc lidí,“ trousil poněkud mrzutě tatínek a do toho malí šneci rutinně škemrali o nevkusné ozdoby z Číny, které vůbec nechtěli. Maminka zase v pravidelném intervalu opakovala: „To je krása,“ a procházka se zdárně blížila do své druhé půle, takže se tatínek těšil, že pod záminkou chladu už brzy získá nějaký alkohol. „To je ale krása,“ zvolala opět maminka, ale než to dořekla, ztuhla jí tvář (ano, děti, šneci nemají tváře, pouze masitou nohu). Podívaná to byla hrůzná. Tatínek ohleduplně odváděl maminku pryč a velmi se obviňoval, že vzal rodinu na staročeský vánoční trh. A že mu vůbec nedošlo, že staročeské vánoční recepty ze šneků se aktuálně nosí.
Na vánočních stáncích a v restaurantech se lze setkat se šneky v různé úpravě. Mohou být například dušení a podávaní s křenem nebo také nadívaní dle M. D. Rettigové. To spočívá v tom, že se šnek vyndá z chaloupky, naseká, nastaví máslem a znovu sestaví. Podává se i s domečkem, což je mile surreálné. Uvádí se, že šnečí maso je libové a bez kostí (kde by se, děti, v plži vzaly kosti?). Další výhodou je, že lov hlemýžďů není náročný na obratnost ani na rychlost a porážku snášejí mlčky. Což je dobře – zabíjení hlemýžďů je procedura nesrovnatelně krutější než jatka. Šneci se hází zaživa do horké vody, to v lepším případě, v tom horším do studené. Ve strachu z utopení pak vylezou z ulity, aby zjistili, že se vaří.
Tatínek (nebo maminka) šnek pohlédl na hromadu umučených těl (masitých noh) a došlo mu, že tohle všechno už četl v nějakých časopisech. Ke šnekovi je nejlepší chardonnay, vylovil ještě ze vzpomínek. Na alkohol měl chuť celé odpoledne, nakonec jej však z adventního chladu vysvobodila vřelá lázeň.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
