Luxus pro backpacky

Budím se. Pomalu otevírám oči, tápu, ráno je dosud kalné. Kolem jsou jen hladké bílé stěny bez poskvrnky, jako pod lavinou, jako v krabici. To mne znepokojí, co tu dělám? Pokouším se upamatovat na včerejší večer. Ale nic, má mysl je nepopsaná jak tenhle bílý tunel. Vidím kartičku papíru. Snažím se přečíst, co je na ní napsáno. Jméno a číslo. To jméno je mé.

Je tu chladno. Nebo mi prsty chladnou úzkostí? Po chvíli úsilí se vyprostím z krabice a rozhlížím se. Kolem jsou další bělostné boxy. A v každém leží jedno lidské tělo. Všechno je bílé a kolem bílé ranní šero. A já chci pryč ze studeného sálu. Bílé dveře jsou však pevně zavřené. Ano, je to, jak si myslíte. Příběh se odehrává v Design hostelu Goli&Bosi ve Splitu.

Ale mohlo by to být i jinde. Designové hostely se dnes nosí na všech kontinentech a jejich cílem je, aby sám akt ubytování byl zážitkem a povyražením. Právě proto jsou pokoje v Goli&Bosi bílé jako patologie a chodby žluté jako žloutenka (když už jsme u zdravotnických přirovnání). Každý turistický ráj musí dnes mít svůj design hostel a třeba ten pražský jménem Czech Inn je tak designový, že o něm psal Guardian. A píší také: „Dřív se měl pobyt v hostelu hlavně přežít, teď si ho musíte užít.“

Skutečně, móda aplikovat kvalitní design při zařizování hotelů začala u luxusních podniků. Jenže od té doby, co Karl Lagerfeld navrhoval pro H&M a co se ústřice dostanou v akci, už ani luxus není, co býval. Ani backpackeři. Ti už nerozvěšují zatuchlý obsah svých batohů na ohrádku od palandy, protože palandy nahradily běloskvoucí boxy. Všechno se to tak nějak zamíchalo a je z toho demokratický luxus pro všechny a jeho vedlejší produkt – design hostely.

A tak probuzení v horním bílém boxu už dávno není jen pro horních deset tisíc. Po opuštění boxu pak stačí vyťukat kód z lístku na číselník u dveří, bílé dveře povolí a otevřou se do světa, kde si každý může dopřát designové ubytování a ústřici se slevou.