Že by v Litvínově nebyl hokej? To si nikdo neumí představit

Když se v Litvínově hraje hokej, šedé a trochu smutné severočeské město na chvíli ožije. Ulice se zaplní auty a ke stadionu se trousí lidé v dresech domácího týmu, aby si ještě před zápasem stihli dát u stánku klobásu a pivo. Skalní litvínovští fanoušci se ovšem tradičně scházejí v místní restauraci Nudle – a platí to i v mrazivé nedělní odpoledne na konci listopadu před zápasem s Třincem. U stolů pokrytých půllitry sedí muži a ženy ve žluto-černých barvách, sem tam se mihne i červeno-bíle oblečený fanoušek hostujícího týmu. Mezi kluby panuje rivalita, jejich fanoušci se ale přátelsky zdraví – oba celky pocházejí z šedých, průmyslových měst na periferii republiky, kde je hokej víc než jen sport. „Vždyť tady kromě hokeje skoro nic jiného není,“ říká Luděk Jandík, důchodce, který klubu fandí celý život. 

Jenže zatímco Třinec je v nejvyšší hokejové lize na prvním místě, Litvínov je poslední – a vedle neuspokojivých sportovních výkonů ho trápí ještě jiný, vážnější problém. Jeho hlavnímu vlastníkovi, společnosti Orlen Unipetrol, jež provozuje hned za městem obří chemické závody, se ekonomicky nedaří. Proto se letos v létě rozhodl klubu zbavit, a pokud by se nepřihlásil jiný zájemce, nejspíš by to znamenalo jeho konec. Pro místní je to děsivý scénář – vždyť klub je s chemičkou po většinu své osmdesátileté existence pevně spojen a z tohoto svazku se zrodila řada hokejových hvězd, mezi nimi strůjci českého olympijského triumfu z Nagana Robert Reichel, Jiří Šlégr a Martin Ručinský. A samozřejmě i slavný hráč a trenér Ivan Hlinka, podle něhož se jmenuje zdejší stadion.

Navzdory dramatické situaci jsou fanoušci před zápasem s Třincem dobře naladěni. Může za to čerstvě potvrzená zpráva, o které se dosud jen šuškalo: bývalí litvínovští hráči a zlatí hoši z Nagana v čele s Jiřím Šlégrem se v těžkou chvíli rozhodli klubu pomoci, od petrochemické firmy ho převezmou do svých rukou a pokusí se zařídit, aby znovu vyhrával. Zní to trochu jako pohádka, které se tady na drsném severu příliš nedějí. Z pohledu místních je to boj za záchranu něčeho, co ve městě mezi uhelnými doly, kouřící chemičkou a Krušnými horami považují za součást své identity. 

A pak z nich spadla deka 

Když člověk vstoupí do stařičké haly, nemusí být skalním hokejovým fanouškem, aby ho zdejší atmosféra strhla. Většina diváků sleduje hru vestoje z příkře se svažující tribuny, která je velmi blízko od ledu, a díky tomu vidí souboje i gólové šance; hráči zase fanoušky dobře slyší a nechávají se jimi hnát kupředu. „Heja, Cheza, heja, Cheza,“ zní mnohohlasý zpěv z domácího kotle a všichni vědí, že „Cheza“ je zkratka pro chemické závody, po nichž se klub oficiálně zvaný HC Verva Litvínov dlouho jmenoval. Slavnou historii klubu, který jako jeden z mála nikdy neopustil nejvyšší ligu, připomínají plachty s podobiznami zdejších legend připevněné u stropu haly: vedle proslulého útočníka a trenéra Ivana Hlinky tu visí i pověstná trojice Reichel–Ručinský–Šlégr. 

Na stadionu je zároveň vidět, že má nejlepší roky za sebou. Oproti moderním víceúčelovým arénám, v nichž dnes hraje většina extraligových konkurentů, působí omšelý litvínovský „zimák“ přese všechnu autenticitu trochu jako skanzen. Chybí tu kostka s digitálními displeji, takže góly lze zpětně zhlédnout jen na jedné nepříliš dobře umístěné obrazovce. Slovům hlasatele je špatně rozumět, nejsou tu skyboxy pro sponzory, pouze jedna skromná VIP lóže. A při pohledu na stadion se nabízí otázka, zda na tom podobně není i klub. 

Pryč jsou doby, kdy byl Litvínov líhní hokejových talentů a produkoval hvězdy pro NHL. Nedaří se ani juniorskému týmu a v současném mužstvu by šlo místní odchovance napočítat na prstech jedné ruky. Od jediného extraligového triumfu uplynulo deset let, letos je klub s velkým odstupem poslední, a pokud to tak zůstane, hrozí mu baráž, a tedy i možný sestup do nižší ligy. Od léta se navíc nad klubem vznáší zmíněná vidina odchodu hlavního vlastníka. 

Na stadionu dnes není plno a jistě za to můžou i zmíněné problémy, i tak ale přišlo domácím fandit asi pět tisíc lidí, což je na dvacetitisícové město neuvěřitelné číslo. Když se člověk zapovídá s návštěvníky, zjistí důvod: možná polovina z nich není odsud, ale z širšího okolí – z Mostu, Teplic, Ústí nad Labem či Chomutova. A často jde o fanoušky, kteří žluto-černým fandí už desítky let. Může za to fakt, že „chemici“ jsou v Ústeckém kraji jediným klubem hrajícím nejvyšší hokejovou ligu. Skutečnost, že extraligový klub sídlí v provinčním městě, je dědictvím éry před rokem 1989, kdy nejlepší hokejové celky nebyly nutně vázané na velká města, ale na velké průmyslové podniky, které je sponzorovaly. To se však postupně mění, což je vidět i tady, kde se místní chemička klubu zbavuje. 

Že by zdejší tradice měla skončit, si tu ale nikdo neumí představit. „Jako má Anglie fotbal, tak Litvínov má hokej,“ říká o přestávce Jaroslav Kostlán, důchodce z Mostu, který klubu fandí od roku 1973 a dnes sem přijel se synem Martinem. Domácí v tu chvíli vedou, místní miláčci bratři Kašové na ledě řádí a diváci křičí nadšením. „Jako by z nich spadla deka kvůli té nejistotě ohledně budoucnosti,“ vysvětluje si dobrý výkon domácích proti lídrovi tabulky Kostlán senior. A zápas nakonec přináší senzaci: Litvínov vítězí 5:2 a mezi fanoušky se šíří naděje, že to snad značí obrat k lepším časům. 

Tohle musíme chránit 

Mužem, ke kterému se aktuálně upírá naděje fanoušků, je Jiří Šlégr, sportovní legenda a barvitý muž mnoha tváří. Urostlý padesátník začínal s hokejem v Litvínově, kde se už ve škole potkal s pozdějšími spoluhráči Robertem Reichelem a Martinem Ručinským (z té doby také pochází jeho přezdívka Guma). Slavná trojice zazářila v japonském Naganu a poté i v NHL, Šlégr ovšem kariéru ukončil v Litvínově ziskem extraligového titulu před deseti lety. Klub zároveň v minulosti pár let řídil i trénoval a jako poslanec za ČSSD si vyzkoušel i vysokou politiku. Dnes žije v Litvínově, kvůli své pozici generálního manažera hokejové reprezentace a také radního České televize ale tráví většinu času v Praze. 

Jak se stalo, že teď zachraňuje litvínovský klub? „Je to především otázka morálu,“ pronáší nad hrnkem kávy a zdůrazňuje, že do toho nejde sám, ale s bývalými spoluhráči Reichelem, Ručinským a ještě Robertem Kyselou. „S kamarády jsme v tom klubu vyrůstali, dal nám šanci se podívat do světa a zahrát si tu nejlepší soutěž. A teď je čas mu to vracet,“ vysvětluje svou motivaci. 

Celá operace začala letos v létě, když Orlen Unipetrol oznámil, že se klubu zbavuje, a ve vzduchu visela otázka, kdo ho převezme. Šlégr byl v té době čirou náhodou zrovna v litvínovské chemičce, kde se setkal s generálním ředitelem firmy a ptal se ho, zda se už přihlásil nějaký zájemce. Dozvěděl se, že ne, a pokud by to tak zůstalo, nejspíš by klub převzali menšinoví vlastníci, tedy město Litvínov a sportovní spolek HC Litvínov trénující mládež. To se nejevilo jako dobré řešení, protože klub vyžaduje roční investici asi sto dvacet milionů, což je částka, kterou by spolek ani město nemohly dát. Šlégr a spol. tedy začal s petrochemickou firmou jednat o tom, že by její většinový podíl v klubu převzali oni, zkušené legendy z NHL, ovšem pouze za předpokladu, že by se firma zavázala i nadále klub aspoň částečně sponzorovat. 

Iniciativa legend si na svou stranu získala také fanoušky a pod vedením známého režiséra Petra Kolečka vytvořila virální video, v němž Šlégr, Reichel a Ručinský spolu s mnoha známými osobnostmi z kultury i sportu apelují na širokou veřejnost, že Litvínov nesmí zhasnout. „To, myslím, hodně zapůsobilo,“ říká Šlégr. Jednání s vlastníkem se nicméně vlekla, a ačkoli si obě strany v listopadu plácly, převzetí stále není u konce. Šlégr proto nechce mluvit o tom, za kolik peněz legendy klub odkupují, byť podle dostupných informací má jít spíše o symbolickou částku. Nemůže prozradit ani to, kolika penězi a jak dlouho bude Orlen Unipetrol klub dál podporovat. Už to ale nebude ročních zhruba 60 milionů jako dosud, a noví vlastníci tedy budou muset hledat další finance jinde. 

Blízkou budoucnost klubu bez chemičky Šlégr každopádně vylučuje: „Nedovedu si představit, že by nás nepodporovala, to nedává smysl, klub a továrna jsou provázané nádoby. Oba stadiony ve městě (v Litvínově je ještě druhý stadion pro veřejnost – pozn. red.) postavily chemické závody, aby tamní děcka a rodiny měly sportovní aktivitu a kulturní zážitek.“ V chemičce pracovali oba jeho rodiče, a i on sám byl jako hráč původně jejím zaměstnancem. Dnes se ovšem špičkový sport koncentruje do bohatých krajských metropolí. Nejsou tedy extraligové kluby z malých měst jako přežitek z minulosti odsouzeny k zániku? „S tímhle se neztotožňuju a nikdy ztotožňovat nebudu. Máme tady tradici, kterou tu na koleni vybudovali naši pradědové, a přece ji nemůžeme hodit do koše. Musíme ji ochraňovat,“ doplňuje Šlégr s tím, že Litvínov není lokální fenomén, ale nejlepší hokejový klub celého Ústeckého kraje. Svou vizi budoucnosti prý s kolegy představí, až bude transakce uzavřená. Nejbližším cílem podle něho bude zabránit sestupu do baráže a případně druhé ligy, v dalších sezonách chce ale hlavně vítězit a klub po všech stránkách rozvíjet. 

Nejlepší pro všechny 

Ve všední listopadový den odpoledne, když se v Litvínově zrovna nehraje hokej, působí město ospale. Starý stadion je obklopen domy ze čtyřicátých let, které tu postavili nacisté pro dělníky chemické fabriky jako modelové město budoucnosti, dnes ale působí značně omšele. Historické jádro má opravené náměstí, město je ale poznamenané obdobím komunismu i dobou, která přišla po něm – hned vedle starých domů vyrostly paneláky a po roce 1989 se sem začali stěhovat sociálně slabí z celé země. Svérázný genius loci dokresluje pohled na kouřící komíny blízké chemičky a na zelenou hradbu Krušných hor.

Místní lidé si nicméně zdejší život pochvalují. „Je tu hned vedle krásná příroda, teď se udělalo i jezero Most, máme tu taky divadlo. No a hokej, ten k městu patří,“ konstatuje Jan Ptáček, lídr zdejších fanoušků a současně člověk, který město zná i s jeho problémy. Muž na prahu padesátky se narodil v Mostě, ještě jako chlapec se s rodinou odstěhoval na Plzeňsko, v dospělosti ho to ale přitáhlo zpátky na sever a teď bydlí v paneláku v centru Litvínova. „Je to tu jiné, drsnější, ale mám to tu rád,“ popisuje. 

V Litvínově od svého příchodu dvacet let pracuje jako vychovatel v dětském domově a za svou hlavní volnočasovou činnost si zvolil právě fandění zdejšímu hokejovému klubu. Fanouškovské sdružení Ropáci on Tour, které vede, má asi dvě stě členů. „Já říkám, že hokej je jen záminka pro potkávání. Jsme komunita přátel, kteří spolu sdílejí život a lásku ke sportu a emoce ze společného prožívání vzestupů i pádů,“ popisuje, proč ho baví chodit na zápasy, sborově zpívat v kotli písně nebo doprovázet hráče na výjezdy po republice. Byl to právě Ptáček, kdo přišel se souslovím „Litvínov nezhasne“, které se stalo okřídleným heslem pro záchranu klubu. Slogan se objevil i na tričkách, které fanouškovská organizace v rámci záchrany klubu vyrobila – a jejich prodejem pro klub získala tři miliony. Ptáček věří, že vstupem legend se existenční krizi podařilo zažehnat a v uklidněné atmosféře se teď začne lépe dařit i hráčům na ledě. „Že bych si ale myslel, že odteď najednou bude všechno růžové, to fakt ne,“ dodává. 

Na tom, že příchod Šlégra a spol. je pro klub v současnosti nejlepší řešení, se shodnou všichni aktéři: fanoušci, majitel, město i hráči. Noví vlastníci zároveň budou stát před stejnými výzvami, jakým čelilo současné vedení: tedy že klub už není líhní talentů jako kdysi, s omezeným rozpočtem nedokáže přilákat velké hvězdy, a i dál mu tedy hrozí, že bude živořit ve spodní části tabulky. 

Podle současného ředitele Pavla Hynka, který klub vede posledních šest let a po vstupu nových vlastníků jeho angažmá nejspíše skončí, můžou za slabé výsledky v této sezoně hlavně zranění klíčových hráčů a také nejistota ohledně budoucnosti: „Kvůli tomu se nám nepovedl začátek sezony, chytli jsme manko a z té krize se nám už nepodařilo vyhrabat.“ 

Hynek ale upozorňuje i na dlouhodobější problémy. Podle něho hokej v Litvínově žije ze slavné minulosti, ale nedokázal se adaptovat na změny, k nimž ve sportu a ve společnosti došlo za posledních třicet let. Je to vidět na tom, že ačkoli v Ústeckém kraji není jiný extraligový klub, talentovaní junioři odsud mnohdy raději odcházejí trénovat do jiných regionů, kde jim nabídnou lepší podmínky. „Litvínovský klub nemá mládež přímo pod sebou. Je to samostatný subjekt se svými stanovami a vedením. Klub na něj nemá vliv v oblasti sportovní, provozní, ekonomické ani personální,“ připomíná.

Na hokejové mapě zároveň v posledních třiceti letech vyrostla v blízkosti konkurence v podobě karlovarského a libereckého klubu a v uplynulé dekádě i Chomutov, které dříve extraligu nehrály, ale teď mají finanční zázemí i moderní sportovní haly za stovky milionů. „Moderní stadion je dnes už v lize standard, můžete na něj přilákat nejen hráče, ale také sponzory a partnery. To tu ale chybí a už roky je to ve fázi plánů,“ zdůrazňuje Hynek. V Litvínově, stejně jako v jiných klubech, vlastní stadion město a z rozpočtu dává několik milionů ročně na jeho chod, plány na přestavbu ale leží už roky v šuplíku, protože na realizaci chybějí peníze. 

Litvínovský radní Roman Ziegler (ANO) vysvětluje, že vedení města sice chápe důležitost hokeje, radnice ale z omezeného rozpočtu nemůže podporu směřovat jen na něj. „Přispíváme na tři desítky sportů a vedle toho musíme opravovat i chodníky a tak dále,“ doplňuje. Připomíná, že vedení města se po oznámení odchodu Orlen Unipetrolu snažilo ze všech sil najít nového vlastníka a oslovilo kvůli tomu nejbohatší lidi v republice. Vedle chemičky, která bude i dál hlavním sponzorem, je prý v jednání ještě jiný partner, který by mohl finanční výpadek zalepit. Detaily ale zatím nelze prozradit. 

V litvínovské kabině všechny popisované změny sledují, zároveň se ale hlavně snaží odlepit ode dna tabulky. „Tahle sezona je ta nejhorší, co jsem tu zažil,“ poznamenává po tréninku Ondřej Jurčík, odchovanec místního klubu, který tu strávil prakticky celý život. Pochází sice z Teplic, odkud dojíždí, jeho otec ale zdejší hokej miloval a poprvé ho sem vzal ve třech letech. Už jako dítě tu začal trénovat, prošel mládeží a v dospělém týmu odehrál patnáct let. A do přípravky před časem přihlásil i svého malého syna. Dál žije v Teplicích, které jsou „živější“. Litvínov je podle něj trochu město duchů, na zdejší hokej ale nedá dopustit. „Pro mě je to srdcovka, nedokážu si představit, že by tu nebyl.“