Strach z nákazy svobodou

Sedmnáctého března 1976 rozjela Státní bezpečnost operaci, která se dá do jisté míry vtěsnat do známého bonmotu o mávnutí motýlích křídel v amazonském pralese, které ovlivní ceny akcií na newyorské burze. Ten a následující den pozatýkala politická policie dvaadvacet lidí, členy hudební skupiny The Plastic People of the Universe, dalších kapel či hostů svatby Ivana a Juliany Jirousových, která se odehrála necelý měsíc předtím v Bojanovicích.

Důvod? Tito mladí lidé žili své životy jinak, než vyžadovali vládci dosazení ruskou okupační armádou. Měřeno občanskou rezignací a celkovým zešednutím společnosti měla jejich snaha vrátit Československo po reformním pokusu o „socialismus s lidskou tváří“ zpět do totalitních kolejí úspěch, vítězství ale nebylo úplné. Ve dráty obehnané zemi, kde tuhý dohled nad sdělovacími prostředky potlačil jakýkoli svobodný pohyb informací a kde setkání třeba pěti lidí ve veřejném prostoru mohlo být podle zákona označeno za „nepovolené shromáždění“, dokázaly skupinky nonkonformních mladých lidí vytvořit svobodnou, byť malou komunitu, setkávat se, organizovat ilegální výstavy či koncerty a „žít po svém“.

Estébáci se dlouho pokoušeli objevit, kdo akce organizuje, jak je možné, že tihle lidé z různých koutů republiky vědí, kam mají přijet, aby se setkali s podobně žijícími souputníky. Jak to, že to je? A jak to funguje? ptali se estébáci. Jenže vysněné „řídící centrum“ nebyli schopní objevit, protože neexistovalo. Nikdo nic neřídil a tahle spontánní touha po svobodě představovala pro normalizátory a estébáky nejvyšší nebezpečí. Takže začali zatýkat.

Zátah estébáků proti kultuře a mladým rebelantům vyvolal v okupovaném a na estébácký útlak přivyklém Československu nečekanou vlnu solidarity. A ta zase vedla k sérii reakcí a událostí, o nichž se dá říct, že o třináct a půl roku později daly tvář povstání zvanému sametová revoluce a podepsaly se i na následném budování demokracie.