Jsem vdovec. A doufám, že budu fakt dobrý táta

Libchavy jsou vesnice pod Orlickými horami, vmáčknutá do údolí. Na jejím kraji, na jednom ze svahů, stojí sotva dostavěný bílý dům – stavba je hotová, ale všechno kolem bude potřebovat ještě hodně šolíchání, jak tomu říká jeho majitel Lukáš Lyer. Od domu nahoru se táhne louka, z jejího vrchu je vidět do okolí, a dvě děti, čtyřletý Antonín a roční Žofie, tu kromě pobíhání a batolení zažívají i nezvyklou atrakci. Vedlejší pozemek je obora a na oba caparty se občas s mírným zájmem jde přes plot, na dosah dětského prstu, podívat statný dospělý jelen.

Je to zkrátka krásné místo pro mladou rodinu, takovou, jaká je nakreslená na dětském obrázku na poštovní schránce, ale mimo fotky a kresby a vzpomínky už tahle rodina pohromadě není. Matka Lucie Lyerová zemřela prvního září na rakovinu prsu.

Lukáš, Antonín a Žofie v domě, kde se manželé po dlouhém přemítání a několika stěhování usadili, zůstali sami. Co se honí hlavou roční Žofii – bůhví. Antonín smutně přemítá nad nejrůznějšími praktikáliemi, třeba jestli má maminka v nebi dost místa. Dvaačtyřicetiletého Lukáše potkalo to, co visí nad každým, kdo se pustí do dobrodružství jménem rodina, jen většina lidí projde těmi několika složitými lety, kdy jsou děti úplně malé, se štěstím a o partnera nepřijdou. On musí jim třem rozmýšlet a stavět staronový život.

A když usne, tak se probudí