Na co jsem přišel, když jsem se ponořil do manosféry

Než jsem začal se Stephenem Grahamem pracovat pro Netflix na seriálu Adolescent, o takzvané manosféře jsem věděl jen velmi málo. Byl to pro mě úplně cizí svět, považoval jsem ho za cosi velmi okrajového a navíc mě lidé, kteří se v něm pohybují, nijak zvlášť nezajímali. Až když jsem se do tohoto světa ponořil a začal ho zkoumat, zjistil jsem, jak moc jsem podcenil jeho sílu a dosah. 

Stephena k seriálu inspirovala série vražd spáchaných v Británii, jimž se snažil porozumět. Vraždili dospívající chlapci, na straně obětí byly stejně staré dívky a jako vražedná zbraň – nůž. 

Při vytváření hlavní postavy, třináctiletého Jamieho obviněného z vraždy spolužačky, jsme se drželi jednoho základního pravidla. Chtěli jsme se vyhnout stereotypnímu zobrazení podobných zločinů, v němž je vina přisuzována výhradně rodičům. Tedy že to Jamie udělal, protože vyrůstal s matkou alkoholičkou či násilným otcem. 

Místo toho jsme chtěli podrobněji analyzovat další oblasti Jamieho života, které mohly mít vliv na jeho rozhodování, jako je škola, kamarádi a celkově domácí prostředí. Chtěli jsme nahlédnout do Jamieho hlavy a prozkoumat široké spektrum faktorů, jež mohly způsobovat jeho zuřivost. Přesto mi při budování Jamieho osobnosti stále cosi chybělo. Až mě moje asistentka Mariella Johnson nasměrovala ke kultuře takzvaných incelů, jak se říká mužům žijícím nedobrovolně v celibátu, kteří tvoří jednu ze subkultur manosféry.