Správný státoprávní postoj k justici

Kolega Petr Fischer napsal pro Hospodářské noviny zajímavý článek, ve kterém doporučuje věřit justičnímu mechanismu. V závěru textu se mimochodem praví:

„Spor mezi politikou a trestním právem se v této věci musí vyřešit, aby si společnost udělala principiálně jasno v tom, co je a co není v politice korupční jednání. Potřebujeme nové vodítko, jakýsi rámec, a to přestože nemáme precedenční právo a každý případ vždy je a bude jiný. Nezbývá tedy než nechat dál běžet justiční stroj a sledovat každý jeho nejasný či chybný pohyb. Nevěříme politice. Když a priori nebudeme věřit ani justičnímu mechanismu, těžko udržet pohromadě nějaký smysluplný systém. Přitom musí být všem pro jednou jasno: justice nemá předělávat ani napravovat politiku, má ji jen držet v rámci zákona.“

K tomu několik poznámek, protože tady analýza nekončí, ale vlastně teprve začíná:

1. Kriticky uvažující intelektuál, kterým komentátor-analytik má jistě být, musí zkoumat se zdravou skepsí a kritickým odstupem všechny složky moci od politické po justiční. Není důvod, proč by měl jednomu nebo druhému jakkoli nadržovat nebo práci ulehčovat.

2. Výše zmíněné lze ale považovat za poněkud anglosaský či atlantický způsob kritické žurnalistiky. V Česku leckdo propadá vlastenecké povinnosti „budování státu“, snad v duchu slavné knihy zdejšího novinářského guru. Součástí tohoto postoje je názor, že státním zástupcům a policistům je třeba fandit a podporovat jejich sebevědomí a odvahu, když se konečně emancipovali a rozhodli něco dělat, a přitom je jejich pozice stále ještě tak křehká, když není ještě pevně etablovaná a do země zapuštěná.

3. Kde ale začíná ten správný moment, kdy je třeba policistům a státním zástupcům fandit? V době, kdy končí společenská transformace? Všimněme si ale, že to tu leckdo vyhlašoval už v polovině 90. let. Má se policii a justici fandit (či ji alespoň respektovat), jenom když něco dělá (více zavírá mocné lidi, více obviňuje, více posílá do vazby), nebo i když zrovna nic nedělá? V 90. letech například nedělala policie a justice vůbec nic a tunelování bank a kapitálového trhu bez problémů procházelo. Podle leckoho byla však v té době policie nezávislá a zkazila se až za Stanislava Grosse.

4. Policisté a státní zástupci nejsou jen nestrannými vykonavateli zákona, jsou to stejní živí lidé jako všichni ostatní, třeba jako investigativní novináři. Také třeba chtějí někoho konečně lapit (a je to dobře), také se (ne)chtějí proslavit, také (ne)chtějí být vidět v médiích, také (ne)jsou mezi nimi kazatelé morálky a vychovatelé společnosti, také (ne)chtějí vyhovět lidové poptávce a hněvu. Jsou mezi nimi ti, kteří sledují podobné kauzy a protikorupční trendy ve světě, jsou mezi nimi ti, kteří tak nečiní. Podobně jako v případě politiků je užitečné o nich tyto informace znát, hledat je a dozvídat se je. Nic víc, nic míň. O politicích leccos víme, protože si je vybíráme a volíme je. Hledat informace o státních zástupcích a soudcích je o něco těžší, leč je to také potřebné.

5. Stále si kladu otázku, zda to má být justice, kdo bude stanovovat hranice trestného korupčního jednání a brát na bedra převýchovu politiky a společnosti. Podle mě by to měla být i záležitost legislativy, výchovy, školství apod. Jedna věc je, že někdo dělá to, co ví, že je trestné, a věc druhá je, když se dozví ex post, že to bylo trestné, protože se to předtím všeobecně nevědělo.

Státní zástupci také nejsou justice. Jsou stále přece jen součástí výkonné moci. V některých státech USA jsou návladní stále přímo voleni. Mají tedy svoji agendu (budu přísnější v pohledu na to a to), lidé si je podle toho vybírají.

6. Justice v kauze trafik nakonec nějak rozhodne a budeme pak vědět, co se smí a nesmí. Je otázka, zda být takovým optimistou v tom, že „budeme konečně vědět, jak se věci mají“. Jako obvykle lze čekat, že soud nižší instance rozhodne nějak a soud vyšší instance úplně jinak a ten nejvyšší zase úplně jinak.