Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda

Reklama

Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

Solární daň na tři roky, arbitráže a Obama

Politici nakonec poněkud překvapivě rozhodli, že solární daň bude uvalena pouze na tři roky.

Novináři to sice hodnotí jako ústupek (výkupní ceny jsou garantovány na patnáct let), já to ale vidím spíše jako taktiku. Vzhledem k tomu, že se všichni chtějí soudit se státem, budou nyní v určité nejistotě. Kolik ušlých zisků vlastně mají po státu žádat, když je tu daň (zatím) jenom na tři roky, a nikoli na dobu neurčitou či na patnáct let? A jak se teď bude žaloba přesně formulovat?

Vše (každé rozhodnutí v hospodářské politice) má ale svoje náklady a výnosy. Energetická politika státu se má přece plánovat (resp. vytvářet v předvídatelné podobě) na dlouhá léta či desetiletí dopředu. Stát nyní daní povolenky na tři roky. Co bude potom? Totéž se zdaňováním emisních povolenek. Danit se budou do roku 2013. Co bude potom, vláda vůbec neříká. Jak se stát bude bránit zvýšeným cenám elektřiny po roce 2013? Určováním krátkodobé perspektivy dělá stát z celé energetiky neperspektivní, nestabilní a nejisté odvětví.

Právník Martin Hrodek napsal na iHNed.cz text, ve kterém upozorňuje na nebezpečí arbitráží. V textu se praví: „V poslední době vzbuzuje značnou pozornost plán české vlády zabránit zvyšování cen elektrické energie, ke kterému má dojít v roce 2011 v důsledku podpory solární energetiky. Vláda rozhodla, že navrhne poslancům schválení zákona, kterým bude zavedena 26procentní srážková daň z výnosů za prodej elektrické energie solárními elektrárnami s výkonem nad 30 MW, které byly připojeny do sítě v letech 2009 a 2010. Majitelé solárních elektráren v této souvislosti často hovoří o mezinárodních arbitrážích proti České republice. Podívejme se proto blíže na soulad tohoto plánu se závazky ČR z mezinárodních dohod o ochraně investic.

Zákonem č. 180/2005 Sb. o podpoře využívání obnovitelných zdrojů Česká republika garantovala úředně stanovenými výkupními cenami (které vyhlašuje Energetický regulační úřad ve formě cenových rozhodnutí vždy na jeden kalendářní rok dopředu) určitou výši výnosů z prodeje elektrické energie všem solárním elektrárnám připojeným do sítě po nabytí účinnosti uvedeného zákona, a to na dobu 15 let od uvedení elektrárny do provozu. Kdo tedy po nabytí účinnosti uvedeného zákona do jeho změny provedené zákonem č. 137/2010 Sb., která se ale použije až na elektrárny uvedené do provozu v roce 2011 nebo později, investoval do solární elektrárny, mohl bezpečně vycházet z předpokladu, že výnosy z prodeje elektrické energie zůstanou po dobu 15 let neměnné (pokud odhlédneme od možnosti je ročně snižovat jen o pět procent).

Dne 20. 10. 2010 vláda schválila návrh, dle kterého by od 1. 1. 2011 z těchto výnosů měla být placena srážková daň ve výši 26 procent. Je asi zřejmé, že tato speciální daň představuje změnu podmínek, ze kterých investoři vycházeli při rozhodování a realizaci investice. Otázkou však je, zda tato změna podmínek neporušuje závazky České republiky ze smluv o ochraně investic.

Jedním ze základních standardů v téměř všech smlouvách o ochraně investic je princip férového a spravedlivého zacházení (fair and equitable treatment). Tento princip ochrany investorů byl vyložen v mnohých rozhodčích nálezech, z nichž některé se týkají i České republiky. Například v arbitráži CME proti České republice (2001) tribunál uvedl, že standard férového a spravedlivého zacházení byl porušen tím, že Česká republika neposkytla předvídatelný rámec pro investici, což bylo v rozporu s legitimními očekáváními investora a dřívějšími závazky státu. Pokud budeme tento výklad aplikovat na sluneční elektrárny, musíme si položit tyto otázky: Měli investoři legitimní očekávání, že výše výnosů za elektřinu vyrobenou z obnovitelných zdrojů zůstane zachována po dobu 15 let od uvedení elektrárny do provozu, jak plynulo ze zákona? Měli nějaký důvod předpokládat, že dojde k zavedení srážkové daně ve výši 26 procent? Je tedy zavedení této srážkové daně v souladu s principem legitimního očekávání? Myslím, že odpověď na tyto otázky není příliš složitá.

K obdobné změně podmínek pro investory došlo v roce 2007 na Slovensku v oblasti zdravotního pojištění. Vláda premiéra Fica prosadila zákon, že soukromé zdravotní pojišťovny musejí svůj zisk z povinného pojištění reinvestovat a nemohou si jej vyplácet, ačkoli dříve tuto možnost měly. Investoři do soukromých zdravotních pojišťoven tak v podstatě přišli o možnost realizovat zisk. Reagovali na to tím, že zahájili arbitráže dle smluv o ochraně investic. Nová slovenská vláda dnes nejspíše ví, že rozhodnutí premiéra Fica bylo špatné, a proto uvažuje o tom, že by vyplácení zisku opět umožnila. Nicméně náhradě škody za období platnosti zákona se nejspíše nevyhne.

Slovenský příklad nicméně ukazuje na jeden podstatný aspekt politického rozhodování, kterým je krátkozrakost. Arbitráže trvají poměrně dlouhou dobu. Je atraktivní slíbit nižší ceny energií, když neúspěch v případných arbitrážích bude nejspíše řešit až další vláda.

Nezbývá než doufat, že poslanci příští týden vše ještě řádně zváží, než novou ,solárníʻ daň zavedou.“

Hlásí se opět autor auditu. Martin Hrodek si vlastně odpovídá sám. Od začátku roku 2009 upozorňoval ERU, že situace je vážná a neudržitelná. Investoři si mohli všimnout, že stát je nebývale, podezřele a neudržitelně štědrý a z toho jaksi vyplývá, že v odvětví stoprocentně regulovaném státem si stát svoji neudržitelnou štědrost bude muset rozmyslet.
A koneckonců si investoři mohli všimnout, že vůči obrovské expanzi solárů museli politici zasáhnout i v jiných státech. A už jsem tu vícekrát na příkladu USA, Německa, Švédska a dalších států psal, že zvláštní daň (někdy jednorázová, někdy střednědobá z příjmů – reveneus – či jedné vyrobené kilowatthodiny) je ve světě běžná.

Pan Hrodek uvádí příklad povinnosti reinvestovat zisky u slovenských zdravotních pojišťoven. To není správný příklad. Zavedení srážkové daně je něco o dost jiného než povinnost reinvestovat zisk.

Můj dojem je spíše takový, jako by nájemníci bytů žalovali stát, že zavede deregulaci, protože si mysleli, že regulované nájemné (tedy jejich zisk a ztráta majitele) tu zůstane na věčné časy. Samozřejmě ale záleží na tom, jak dobře se stát bude bránit.

Podnikatelé v různých inzerátech a srdceryvných článcích upozorňují, že jim místo solárních zisků hrozí ztráty.

Ve skutečnosti jde o to, že návratnost investice bude rozložena do delšího, původně předpokládaného období. Záleží na tom, na jak dlouho si sluneční podnikatelé půjčovali peníze. Podle mých informací bude většina bank ochotna – bude-li to nutné – k určité restrukturalizaci úvěrů. Pokud si někdo půjčil na pět let od majitele kasina, bude to mít horší.
Ano, nějaké srdceryvné a smutné příběhy se budou vyskytovat, stejně jako se už nyní vyskytují ve Španělsku. Nechat si ale zlikvidovat na dvacet let průmysl je příběh daleko srdceryvnější.

O porážce Obamových demokratů jsem napsal pro úterní Radiožurnál:

Stačí sledovat americkou politiku zblízka dvě desetiletí, aby člověk věděl, že se vlastně neděje nic dvakrát výjimečného, a říká to málo o tom, jaký je Obama prezident. Vysvědčení mu dá až historie.

To, že prezidentova strana prohraje tzv. midterm elections (tedy volby do Kongresu a doplňkové volby do Senátu, které se konají v polovině prezidentského období), je docela běžná věc. Bývalý americký prezident Bill Clinton je podobně prohrál v roce 1994 a tehdejší lídr republikánské frakce Newt Gingrich sliboval podobné revoluční koště, které propíchne nabubřelou vládu, jako slibují dnes republikáni a ještě mnohem více lidově pravicové hnutí, tzv. Tea Party (to mimochodem v mnohém připomíná naše Věci veřejné). Za pouhé dva roky se však slavný Newt Gingrich vydal na pomyslné smetiště dějin: jeho síla byla ta tam.

Američtí voliči prostě normálně či běžně tzv. kompenzují nebo rozhoupávají kyvadlo a provedli to například i bývalému prezidentovi Georgi W. Bushovi v polovině jeho druhého volebního období, tedy přesně před čtyřmi lety.

Od roku 1992 zná americká politika heslo „It’s the economy, stupid“, tedy že ve volbách jde především o stav hospodářství, případně o zaměstnanost. Heslo sice vzniklo teprve v roce 1992, je však staré pomalu jako celá americká politika. Amerika se z největší krize od 30. let vyhrabává pomalu, nezaměstnanost zůstává vysoká a Američané jsou bombardováni zprávami o tom, jak banky zabavují lidem domy.

Za stav ekonomiky ale samotný Obama nemůže. Politickou odpovědnost (politická odpovědnost není jediná, za krizi mohou třeba i bankéři, akademičtí ekonomové a publicisté) nese Bushova vláda a předtím Clintonova administrativa (ta je odpovědná za některé bezhlavé deregulace).

Amerika se zadlužuje, ale první část nákladného programu na záchranu ekonomiky byla schválena ještě za mladého Bushe, nehledě na to, že za jeho vlády, v dobách prosperity, Amerika vytvářela trestuhodné schodky místo přebytků. Další stimulační program a program na záchranu bank schválili na začátku roku 2009 ještě demokraté společně s republikány. Velmi odvážnou politiku americké centrální banky vede Ben Bernanke, muž jmenovaný bývalým prezidentem Bushem. V Americe je mimochodem centrální banka spoluodpovědná za zaměstnanost.

Američané dnes propadají falešnému moralizování: chtějí potrestat bankéře, tedy nezodpovědné věřitele i nezodpovědné dlužníky, kteří si půjčovali na něco, na co nemají. Účet stejně jako po každé krizi však zaplatí výhradně střední třída. Teď chtějí být všichni čistí a bez dluhů. Je to zkrátka v módě a nejen v USA.

Obamovou slabinou je, že vůči nezodpovědným bankéřům byl asi příliš měkký. Patrně však nechtěl být osočován z toho, že chce banky znárodnit a zavést v USA socialismus.

Obamova zahraniční politika je sice také důležité téma, troufám si však tvrdit, že je v těchto volbách úplně podružná, a proto si ji necháme na nějaký příští komentář.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].