Sankce proti Rusku: miliardy zatím nepočítejme

Odpověď západního světa na ruskou agresi se teprve rodí, ale v českých médiích a tiskových agenturách – jmenovitě v ČTK – už se rodí zprávy, které v titulcích konstatují, že zavedení sankcí vůči Rusku „může Česko vrátit do recese“ a „umazat mu až 40 000 pracovních míst“.

Hned na úvod musíme konstatovat, že používat podobná – jak se říká hausnumera – by snad mělo být nějak „trestné“ (míníme jako žert, samozřejmě).  

Západ se zatím shodl pouze na několika krocích. Zaprvé už tu není skupina G8, ale je z ní zpátky skupina G7, s Ruskem se dále počítat nebude. Nebude se jednat ani o liberalizaci vízového režimu pro Rusy; jedenadvacet Putinových mocensky blízkých nebude smět cestovat na Západ a budou jim zmraženy účty. 

Co by asi mohlo Rusko v důsledku toho podniknout proti České republice, když Česká republika není členem G8 ani G7? Jakou vízovou protiakci, když my sami pořád musíme mít k cestám do Ruska vízum? Dopad těchto kroků na český export a pracovní příležitosti se rovná nule. 

Případné tvrdší sankce se teprve rodí a domlouvají - a je již teď zřejmé, že Spojené státy si budou počínat ostřeji a důrazněji než Evropská unie. Co máme ve hře tady? Odříznutí ruských státních firem od bankovních a finančních zdrojů evropských bank a evropských centrálních bank, například. To je pořád něco jiného než zmražení účtů. 

Rozšíření seznamu ruských občanů, resp. oligarchů, jimž budou zmražena konta. Zde je otázka, podle jakého klíče se bude přesně slušný byznysmen a oligarcha určovat a jak se bude měřit míra jeho blízkosti Putinově klice. Dále jsou tu třeba obchodní a investiční embarga, resp. cílená embarga na určitý konkrétní druh vyváženého či dováženého zboží, například vojenskou technologii apod. 

Dopad těchto opatření na český export nelze ani odhadovat, protože ještě nejsou vymyšlena, projednána, schválena apod. Je ale pravděpodobné, že se všichni budou snažit, aby běžná obchodní výměna – vyjma například citlivého a vojenského materiálu – nebyla zasažena. 

Rozsah případných sankcí vůči Rusku je v rámci EU zcela jistě limitován energetickou závislostí kontinentu na Rusku. Ta je v případě plynu a Německa, tedy ekonomicky nejsilnějšího státu EU, 30 procent; podle některých údajů 40 procent.

Takže nejde jenom o tlak za scénou, ale teď už před scénou. Za pár hodin a dní uvidíme, jak je slovo Bílého domu bráno vážně a jak svobodná a sebevědomá je ona neviditelná ruka trhu.

Německo si prostě nemůže vůči Rusku dovolit nic radikálního. Náhlý výpadek ruských dodávek plynu Německo zatím kompenzovat vůbec neumí, Norové okamžitě zaskočit také neumějí; nehledě na to, že se jim nebude třeba chtít a vybudovat přístavní kapacity je práce na několik let. 

Bude-li Rusko reagovat na sankce Západu vůči ruským jednotlivcům zabavováním majetku západních firem na svém teritoriu, vypočítat to také nejde, už jen proto, že nevíme, komu by se zabavilo a komu ne.

Kdyby Rusko vypnulo Evropě a České republice nasmlouvané plynové dodávky, nebyla by to sankce ani odpověď na ně, ale při našem stupni závislosti „vyhlášení války jinými prostředky“. Kdybychom naopak my přestali vyvážet do Ruska úplně všechno, nešlo by o zmiňované sankce, ale o vyhlášení totální obchodní války. Dojít k tomu může, ovšem patrně pouze v případě, že Rusko zabere další části Ukrajiny a budeme pak stát v Evropě na pokraji války skutečné. 

Jinak vězme, že i kdyby byla odpověď Ruska jakkoli iracionální, o ekonomické katastrofě zkrátka nelze mluvit. Do Ruska dnes vyvážíme asi pět procent českého exportu, v dobách RVHP jsme skoro nevyváželi nikam jinam. I Německo vyváží do Ruska pouze tolik, co do České republiky a Polska dohromady. Bylo by to nepříjemné, ale i krajní varianta obchodní války by se jistě dala tzv. vydržet a s výpadkem RVHP po roce 1989 by se vůbec srovnávat nedala. 

Co je však zajímavé – čím může Rusko utrpět nejvíc a opravdu citelně, je odchod velkých západních kolektivních investorů, vzájemných fondů, penzijních fondů, hedgeových fondů. Zde mohou politici v zákulisí neviditelně tahat za nitky - a nakonec stačí označit Rusko za riskantnější teritorium, vyškrtnout ho z různých investičních indexů a hned odtečou stovky miliard. 

Psáno pro Český rozhlas Plus. 

…

Tolik úterní článek pro rozhlas. K poslednímu odstavci o kolektivních investorech mne velmi inspiroval článek v The New York Times. Od té doby, co v letech 2008 a 2009 přistoupily centrální banky světa k tzv. měnovému uvolnění a začaly pumpovat peníze nejen do svých ekonomik, ale logicky i do světa, skončilo více než 325 miliard dolarů ve „firmě Russia Inc.“. V ruských akciích, dluhopisech, bankách, realitních projektech apod.

Zaprvé bude kvantitativní uvolnění pomalu, ale jistě končit a expozice vůči Rusku a novým trhům se bude zmenšovat, i kdyby k agresi na Krymu nedošlo. Ale hlavně mohou velcí hráči z řad kolektivních investorů cítit tlak za scénou či za oponou, a to přesto, že se žádná oficiální sankce na volný tok investic a kapitálu nevyhlásí.

Příklad? Firma Pimco, největší světový obchodník s dluhopisy a manažer dluhopisových fondů, vytvořila v roce 2010 sociálně zodpovědný fond, který nesmí investovat do zemí s vysokou mírou korupce či do zemí, které jsou předmětem sankcí OSN.

Vlastně stačí, když někdo „za scénou“ označí firmy jako Gazprom a Sberbank za firmy, které slouží ruským geopolitickým cílům. Investovat do nich pak nebude považováno za „vhodné“.

A než jsem to stačil dopsat, přišlo oficiální doporučení Bílého domu. Takže nejde jenom o tlak za scénou, ale teď už před scénou. Za pár hodin a dní uvidíme, jak je slovo Bílého domu bráno vážně a jak svobodná a sebevědomá je ona neviditelná ruka trhu.