Růst versus udržitelný úpadek

S myšlenkou Václava Havla o „růstu růstu“ (na letošním Foru 2000 to už byl „růst růstu růstu“) rád přátelsky polemizuji. Přátelsky proto, že mám Václava Havla rád a necítím k němu a jeho tezím žádnou zášť.

Protože Václav Havel svoji myšlenku o „růstu růstu“ na letošním Foru 2000 rozvedl a rozebral zatím nejdetailněji – viz přepis textu v Hospodářských novinách dne 11. 10. (nejen tím, že přidal jeden růst navíc), tak se pokusím utřídit si myšlenky a najít nové argumenty také já. Koneckonců v tom je bývalý prezident inspirativní.

První otázkou je, zda je svět (společnost, politika) skutečně tolik posedlý ekonomickým růstem. V poslední době se mi zdá, že svět si našel novou modlu či novou ctnost (virtue) a tou jsou úspory, škrty či hesla jako rozpočtová zodpovědnost.

Neplatí to pochopitelně jen pro českou vládu či stranu TOP 09, toto téma je hitem leckde v Evropě, ideovým tahounem je Německo. Šetření, škrty, resp. nezadlužování – to vše je dnes skloňováno mnohem frekventovaněji než růst, který by se dnes právě přistanuvším z Marsu musel jevit jako poněkud podružné téma.

Když to hodně zjednodušíme či přeženeme, je to dokonce tak, že nějaká míra růstu je třeba k tomu, aby se nezvyšovala nezaměstnanost (v takové Číně to může být třeba i osm, devět procent růstu), a o ještě něco vyšší míra růstu je třeba k tomu, aby nezaměstnanost začala klesat. Posedlost růstem lze možná kritizovat, málokdo už by ale získal odvahu k tomu, že bude kritizovat fakt, že je společnost posedlá tématem práce, zaměstnaností či nezaměstnaností. Přitom jde ve skutečnosti o převlečené totéž. Bez růstu není práce a naopak. Práce – to zní mravně, růst evokuje v lepším případě hmotu, v horším dokonce povrchnost, hrabivost a hamižnost.

Nepodezírám Václava Havla, že by přál světu či české společnosti recesi či krizi. Možná by jenom chtěl, aby stav společnosti byl jakási udržitelná nula. Jenomže takovou nulu udržet a zkonstruovat dost dobře nejde. Bylo by třeba chirurgicky přesné centrální plánování (kromě plánů výroby a spotřeby by tu musely být přesné plány populační, proti kterým čínská politika jednoho dítěte – jako symbol populačního inženýrství – bledne). Zabývat se škodlivostí centrálního plánování je přitom zbytečné. Je koneckonců dokázáno, že centrální plánování je chiméra a utopie, která nefunguje.

Hrubý domácí produkt, který je ukazatelem růstu, není ukazatelem hmoty (ani ukazatelem dobra či štěstí). Je to prostě suchý statistický a hlavně čistě finanční ukazatel. Tím, jak přibývají na významu služby, přibývá relativně na významu i ta pomyslně nehmotná část růstu.

Kromě toho jsou moderní ekonomiky na váhu pořád lehčí: lehčí jsou domy, auta, potrubí, židle, boty, letadla i vagony.
Tendence k růstu je odrazem lidské přirozenosti. Nejde o to mít pořád víc. V hospodářství, které roste, se prostě víc obchodů a transakcí povede (obě nebo všechny strany jsou spokojeny), než nepovede (jedna strana či obě jsou výsledkem transakce zklamány nebo jsou podvedeny). Je to podobné jako dialog. Má smysl taková debata, která účastníky obohacuje, nikoli debata, kdy jeden válcuje či se pokouší překřičet ostatní.

O tom už jsem ale psal vícekrát. Nyní jedna aktualita, která vychází z debaty s přítelem geologem. Co mají společného maďarský únik toxického kalu a neštěstí v chilském rudném dole? Možná se stačí podívat na dramatický pokles cen hliníku. Aby podobné firmy jako maďarská hliníkárna mohly vůbec přežít, musejí dramaticky snižovat náklady a dělají to bezohledně: jako první se začne zanedbávat bezpečnost, monitoring a ochrana životního prostředí. To vše provází nedbalost, úpadek a celková demoralizace firemní kultury.

Podobné je to s neštěstím v chilském rudném dole. Výbuchy a závaly – to je běžný fenomén v uhelných dolech, kde vybuchuje metan. Zával v rudném dole je zcela mimořádná věc a musí souviset pouze s flagrantním zanedbáním bezpečnosti práce. Už několik desetiletí se mluví o udržitelném růstu, možná je načase diskutovat o udržitelném úpadku (sustainable slump).

Když však Václav Havel mluví o nekontrolovatelném růstu přízemních skladišť a kolonií bezduchých šmoulodomů, lze s ním vřele souhlasit. Za to ale nemůže růst, ale bankrot územního plánování. Město má vědět, co chce, město má investory usměrňovat a tlačit do svých představ (nikoli naopak). V tom lze koneckonců spatřovat i význam letošního Fora 2000, které se soustředilo právě na urbanismus.

Druhá věc je, že v době míru a globalizace lze těžko úplně zabránit tomu, aby se z tohoto státu stalo jedno z překladišť Evropy. To je nám bohužel dnešní dobou do značné míry dáno. A gigantická skladiště vypadají sice nepěkně, ale ten, kdo jezdí na kole nebo chodí kolem Prahy na vycházky pěšky, dobře ví, že ta skladiště rostou jen kolem těch dálnic, tedy v jakýchsi paprscích. Mezi dálnicemi je naštěstí spousta místa, kde žádné krabice nejsou.