Používáte nástroj pro blokování reklamy. Příjmy z reklamy umožňují naši existenci.
Podpořte nás a nástroj pro tento web vypněte (návod). Nebo si pořiďte předplatné a reklama se vám nebude zobrazovat. (E-shop)

Obtěžuje vás reklama?
Předplatitelům ji nezobrazujeme.

Reklama
 
Audit Jana Macháčka

Proč Česko neroste


K této otázce jsem se v uplynulých měsících vyjadřoval vícekrát, ale protože jsem byl osloven z komentářů Hospodářských novin, že k tomu chystají jakousi sérii, je to příležitost znovu sesumírovat argumenty a  vysvětlení, které pro celou věc mám.

Českému hospodářství se v poslední době v porovnání se sousedy opravdu nedaří. V době, kdy slovenské hospodářství roste o 2,1 procenta, české se o procento zmenšuje. Dobře se daří Polsku (roste o tři procenta) nebo Rakousku. Katastrofickým Maďarskem není radno se utěšovat. V první řadě je třeba říci, že horší výsledky českého hospodářství nelze svádět na krizi eurozóny, protože to by se potom nemohlo dařit ani Polsku nebo Slovensku.

Taktéž nelze argumentaci příliš opírat o to, zda jsme v eurozóně nebo mimo ni. Poláci v ní nejsou a Švédové také ne (obě země jsou na tom růstově lépe než my, Švédové rostou ve třetím čtvrtletí 2012 o dvě procenta), Slováci v ní jsou (růstově jsou na tom mnohem lépe než my) a Slovinci v ní jsou a přitom jsou na tom ohledně růstu hůře než my. Nicméně – vzhledem k podobné struktuře ekonomiky (závislost na výrobě automobilů a na Německu) je zjevné, že Slovákům členství v eurozóně prospívá a našemu průmyslu a exportu by podle všeho prospívalo také.

Vzhledem k tomu, že hlavním faktorem našeho hospodářského poklesu je poměrně radikální pokles poptávky domácností a jejich prudce zvýšená spořivost, pak je zřejmé, že český problém se jmenuje nedostatek důvěry.

A nejde jen o to, že lidé nevěří politikům, protože příliš kradou a lžou – to by také nebylo nic originálního. Jde také o to, že politici – nejen vláda – vytvářejí nestabilní institucionální prostředí. Je šest týdnů před koncem roku a lidé dosud nevědí, jaké budou v příštím roce platit daně.

Jestli něco ovlivňuje spotřebitelské chování, pak je to otázka penzí. A důchodová reforma nyní těsně prošla, ale opozice ji prý po volbách zruší. Prezident vetoval prováděcí předpisy a zákony. Čemu mají tedy lidé věřit? Co mají chtít?

Otázka spíše pro sociology je, zda se nám v České republice nezačala rozpadat střední třída (neměl by být náhodou učitel střední třída a nikoli chudina?) ještě předtím, než zapustila pevněji kořeny. Navíc je pravděpodobné, že je daleko více lidí ohroženo různými exekucemi na účtech, než je oficiálně známo. V televizních reportážích se lidé dnes a denně dozvídají, že ochrana majetku a práva nefunguje, jak by měla, že je zde příliš snadné někoho smluvně okrást, oholit a podvést.

Kapitálový trh u nás nefunguje, nové emise vlastně nestojí za řeč – takhle by to v mladé dynamické ekonomice být nemělo.

Vláda straší lidi (teď říká, že už nebude) krví, potem a slzami, šetření a škrtání se zdá být smyslem života. Proč se pak divit, že si to lidé vztahují i na svůj rodinný rozpočet?

Přísný, neoblomný a mračící se ministr financí je dobrá věc, má však mít k sobě premiéra nebo vicepremiéra pro ekonomiku, který nastíní lidem optimistickou vizi a důvěru ve věci příští. V žádné jiné zemi na světě se tolik nestraší rozpadem eurozóny a následnou apokalypsou. Nejvíc straší hlava státu. Kdybych to měl brát vážně, přestanu utrácet úplně. Česko to zjevně se škrty přehnalo, potvrzuje to i nedávná studie Mezinárodního měnového fondu, která dokládá, že dopad škrtů na růst je obecně větší, než se předpokládalo.

Je otázkou, zda Česká národní banka neměla dříve uvolnit měnovou politiku a zda neměla s vládou více ladit tzv. policy mix.

To, že vládě nevěří odbory a levice, je známá a stará věc. Je však také chybou většinových médií, že včas neupozornila na to, že fiskální politika této české vlády je dost příkrá. Souvisí to asi s tím, že se leckdo obává kritičnosti, aby nebyl ocejchován jako levičák. Ono z Prahy se ta hospodářská situace vnímá o dost jinak než z chudších regionů. To souvisí i s kriticky myslícími ekonomy, kterých je zoufalý nedostatek. Všichni vlezou do NERV a pak se jim nechce vládu (tedy potažmo sebe sama) kritizovat.

V neposlední řadě si toho opravdu rozkrádáme víc, než země může unést, místo abychom nerozkradené peníze použili k prorůstovým opatřením v oblasti investic. V takovém Polsku skandály s rozkrádáním evropských peněz prostě nemají, protože si přece pod sebou nebudou podřezávat větev.

Chcete-li článek okomentovat nebo nás upozornit na chybu, přihlaste se nebo se zaregistrujte. Nejzajímavější příspěvky zveřejníme.
Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.

Nejvíce hledáte