V polské Vratislavi se o víkendu konalo setkání evropských ministrů financí, tzv. Ecofin.
Za bezprecedentní je v této souvislosti považována účast amerického ministra financí Tima Geithnera, který využil příležitosti a jal se apelovat na Evropu, aby začala krizi eura opravdu vážně řešit. Nejdůležitější bod Geithnerovy výzvy podle mne je, aby evropské instituce koordinovaly svůj postup s Evropskou centrální bankou a nepodrážely si vzájemně nohy.
Americký ministr také vyzval Evropu, aby tzv. dočasný záchranný val, tedy EFSF, otevřela úvěrům, tedy pákovému efektu. Úvěry by snad měly přicházet od ECB, případně světových centrálních bank a možná od Mezinárodního měnového fondu.
Nejkontroverznější reakci vzbudil návrh na to, aby ty evropské státy, které si to mohou dovolit (jde především o Německo, Rakousko, Nizozemsko a severské státy), stimulovaly ekonomiku.
Rakouská ministryně financí Maria Fekterová pravila v této souvislosti reportérům: „Geithner nás dramaticky přesvědčuje, že potřebujeme dát více peněz na to, aby se systém nedostal do problémů. Považuji to za zvláštní zvláště proto, že americká fundamentální data jsou daleko horší než ta evropská a přitom nám říkají, co máme dělat.“
Doufejme, že Fekterová není mluvčí mlčící většiny evropských ministrů financí, protože z jejího výroku vyzařuje zcela zásadní nepochopení toho, o co americké straně jde.
Kdyby nebyla situace vážná (ba na hranici katastrofy), americký ministr financí by určitě do Evropy vůbec nemířil. Poslední, o co jde, je totiž někoho poučovat jen tak z plezíru, špičkovat se s Evropou o tom, kdo je na tom lépe nebo hůře, nebo dávat najevo nějakou pofiderní morální nadřazenost.
V americkém postoji se jako obvykle kombinuje idealismus a pragmatismus. Pragmatický důvod Geithnerovy návštěvy je, že pokud poroste chabě Amerika i Evropa (nebo dokonce dojde k recesi na obou kontinentech), poškodí se vzájemně oba kontinenty a oba ještě poškodí zbytek světa. Přičemž krize eurozóny je do značné míry zbytečná, neschopnost řešit institucionální krizi eura a nejistota, která z toho vyplývá, se přelévají do reálné ekonomiky.
Za idealismus je možné považovat jistou nápovědu k tomu, jak funguje stabilní, ústavní uspořádání a osvědčený systém. Ačkoli i v USA je leccos nejisté a polarizace společnosti pořád horší (předvolební útoky republikánů na centrální banku), koordinace mezi federální vládou a centrální bankou v zásadě funguje, a stejně tak mají USA stabilní instituce normální měnové zóny.
Amerika poskytuje Evropě užitečný pohled zvenčí. Snaží se jí vysvětlit, jak vypadá zpoza oceánu rozhádaný kontinent tvořený malými státečky. Ty mají sice celkově nižší dluh než USA nebo Japonsko, ale nejsou schopny se dohodnout na uspokojivém řešení, a tím činí situaci pro celý svět velmi výbušnou.
Pak je tu ona praktická rada o napojení dočasného záchranného valu EFSF na tzv. pákový efekt (tedy úvěry, asi především od centrálních bank). Pokud Evropa odmítá společné dluhopisy (a v krátké době je stejně nelze zavést), je toto jediné řešení a je třeba upozornit, že jako první s ním přišel ekonom Daniel Gros. Pokud se totiž záchranný val navýší o konkrétní, předem známou částku, jenom to povzbudí spekulanty, aby se pokusili tuto konkrétní hranici testovat, resp. aby útočili na Francii a Itálii. Pokud budou trhy vědět, že dočasný záchranný val EFSF má – chce-li – neomezený objem prostředků, útoky na země v jádru eurozóny si zatraceně rozmyslí.
Nejvíce kontroverzí pochopitelně vyvolává představa dalších stimulů. Evropa zatím dává najevo, že fiskální konsolidace je důležitější než ekonomický růst. Zde Geithnerův návrh odmítl i předseda Eurogroup (stále ještě) Jean-Claude Juncker.
Postoj blízký americké vládě shrnul v textu pro dnešní Financial Times Lawrence Summers. Ten vlastně zopakoval klasický paradox spoření (thrift paradox): „Zatímco každá jednotlivá domácnost nebo stát může zlepšit svoji rozvahu tím, že bude více šetřit, úsilí škrtat znamená snížené příjmy a ve finále nižší úspory než předtím pro všechny. Německo – například – musí pochopit, že když si všichni půjčují méně, bude Německo poskytovat úvěrů také méně a v rámci logické aritmetiky se pak sníží jeho obchodní přebytek.“
Teprve čas možná ukáže, kdo měl pravdu. Možná ale neukáže nic. Také historie je plná ideologických interpretací a například tzv. Velká deprese je dosud různými tábory vysvětlována zcela protichůdně. A tak to může být za padesát let i s výkladem toho, co se děje dnes.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
