Ještě několik poznámek k demonstracím a škrtání ve mzdách.
V letošním roce se vzhledem ke schválenému zákonu o státním rozpočtu a jeho prioritám už nedalo škrtat jinak. Kdo tvrdí opak, je demagog.
Rozpočet na rok příští je ale něco o dost jiného a o to šlo samozřejmě odborům především. Premiér Petr Nečas upozorňuje, že v soukromém sektoru byl leckdo ochoten přistoupit na snižování mezd již před dvěma lety, státní zaměstnanci by tedy měli držet jakousi solidaritu, jejich čas přišel dnes.
Tuto solidaritu je ale třeba vysvětlit lépe, než to činí vláda. Firmy jistě řekly zaměstnancům, že jde o dočasné opatření, které se s návratem konjunktury změní. Ne že by soukromé firmy fungovaly dokonale, ale dovedu si představit, že s jádrem kvalifikovaných zaměstnanců se v soukromých firmách zacházelo v zásadě dobře.
Potíž státu je, že svému kvalifikovanému jádru (dobrým policistům, úředníkům, učitelům apod.) žádnou perspektivu prostě nenabízí. Zákon o státní službě už není na pořadu dne.
Kdyby stát řekl, že opatření je dočasné (do tehdy a tehdy) a že s těmi, kdo dělají svoji práci dobře a vzdělávají se, se do budoucna počítá, že si stát jejich práce velmi váží, možná by to všechno vypadalo o dost jinak. Nicméně: vláda to ještě může stihnout.
Stát by měl urychleně předvést, že umí zatočit s korupcí, umí dobýt ztracené miliardy a na příkladu s fotovoltaikou by mohl skrze odvahu ke zdanění ukázat, že nedopustí, aby se lidem zvyšovaly ceny energie právě teď o dvacet či třicet procent. Pak by se také s lidmi jednalo jinak.
Pokud stát nestihl začít u sebe, má ještě šanci to napravit: zdanit náhrady, jak slíbil, (ještě lépe je zrušit) a snížit poslancům platy o deset procent.
Zdá se, že moje teorie, že to vláda se svou razancí přehnala záměrně (aby měla v rámci taktiky kam ustupovat), se potvrzuje. Pokud stát v tarifech nakonec ustoupí, je to přesně to, co jsem měl na mysli.
Celkově člověk postrádá nosnou ideu. Jakou tradici tu chceme založit, jaký stát budovat? Chceme se s odbory na šetření a zpružnění trhu práce dohodnout, jako se to podařilo v Německu? Nebo chceme rakouský model? Jakkoli se tyto modely mohou zdát leckomu nevábné, je fakt, že pohled na jejich ekonomickou úspěšnost a udržitelnost se v posledních letech úplně změnil. Německo a Rakousko jsou dnes v rámci Evropy "success story“. Ještě nedávno to bylo Irsko nebo Island. Co takhle dánská flexicurity? Nebo odbory přetlačíme a nebudeme se s nimi bavit? To je také jistě možné, když na to někdo má.
Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].
