Pozadí astronaut Brázda
Pozadí astronaut Brázda
Často hledáte, jak…

Audit Jana Macháčka

O dluhu a růstu

Na stránkách ekonomického tisku a dokonce i v tisku českém se minulý týden rozpoutala debata o tom, že byly vyvráceny vědecké závěry vlivného dua ekonomů Kennetha Rogoffa a Carmen Reinhartové o tom, že vyšší než devadesátiprocentní veřejný dluh vůči HDP podlamuje ekonomický růst. Oba autoři o tom dokonce publikovali knihu Tentokrát je to jinak (This time it is different) o současné finanční krizi, kde ji srovnávají s jinými prasknutími finančních bublin za posledních osm set let. Jednou z mnoha věcí, která je tentokrát jinak, je mimochodem to, že finanční krize zastihla státy již s neúnosně vysokými dluhy a schodky.

Skupina ekonomů z Massachusettské univerzity závěry hvězdného dua ekonomů vyvrátila. Žádný vliv této výše dluhu na ekonomický růst nelze prý prokázat. Byly prý použity špatné výpočty, vynechány důležité příklady apod. Proč je však ona „jedna studie“ tak strašlivě důležitá a zásadní? Protože měla doložitelně velký vliv na vlády, vládní poradce, akademické prostředí i nadnárodní instituce.

Věc je tak důležitá, že vlivný deník Financial Times k tomu publikoval sérii textů od různých ekonomů. Podle Gavyna Daviese může kauzalita fungovat oběma směry. Pomalý růst může být příčinou růstu dluhů a příliš vysoký dluh může zpomalovat růst. Nyní je však zpochybněno, zda existuje nějaká zlomová hranice, za níž se začne něco zásadního dít. Podle Adama Posena existuje dokonce více důkazů, že kauzalita funguje opačně, než předpokládali hvězdní autoři. Existuje spíše více důkazů, že pomalý růst způsobuje vysoký dluh. Příkladem je třeba Velká Británie. Podle Posena je ale dobré, že instituce jako Mezinárodní měnový fond jsou schopné reagovat na nové poznatky a změnit přístup a že časem bude dosaženo nového konsenzu.

Wolfgang Münchau říká, že ona devadesátiprocentní hranice byla evropskými politiky chápána jako zlaté pravidlo, a dokonce to považovali za čistou vědu. Evropský politický establishment vždycky hledá konzervativní ekonomy, kteří potvrdí jejich politické instinkty. To bude pokračovat a vyvrácení jedné studie na tom nic nezmění

Anders Aslund je přesvědčen, že mnohé z práce Rogoffa a Reinhartové stále platí a kontroverze se týká jenom dopadu na růst, což není zdaleka všechno. To, že jsou vysoké dluhy nebezpečné i pro slabé ekonomiky, zůstává zřejmé.

K témuž tématu i zajímavý úvodník agentury Bloomberg. Ten mimo jiné říká, že nelze zpochybňovat důležitost zdraví veřejných financí. Pokud se úrokové míry z dluhu rovnají růstu ekonomického výkonu v dolarové hodnotě, zvyšuje se dluh a HDP stejnou rychlostí a jejich vzájemný poměr zůstává stejný. Stačí, když vlády udržují primární rozpočtový přebytek, tedy neutrácejí (vyjma splátek úroků) více, než vyberou na daních. Protože vlády na rozdíl od jednotlivců mají existovat „věčně“, nemusejí zveřejňovat přesné datum, kdy bude všechen dluh splacen. Potíž nastane, když si vlády půjčují příliš a zvýšená poptávka tlačí úrokové míry nahoru. Potom se úroveň dluhu stane problémem.

Pokud jste v článku našli chybu, napište nám prosím na [email protected].