Nesnesitelná lehkost Senátu a ekonomické střípky

Aniž to kohokoli zaujalo, v Senátu snadno prošel ústavní zákon o zkrácení volebního období, tedy možnost konání parlamentních voleb v říjnu. Celá řada senátorů se ani neobtěžovala na hlasování o klíčové normě přijet nebo přijít. A média to jako obvykle vůbec nezaujalo. Vždyť se to přece čekalo!

Možná “se to čekalo”, ale Senát tentokrát potvrdil, že se mu příliš nedaří potvrdit smysl své existence. Především “rada moudrých” (u poslaneckého stáda bych to ani nečekal) by neměla souhlasit s účelovou změnou ústavy na jedno použití, protože to je ústavní zločin a de facto protimluv (ústava není na jedno použití). Říká se, že pravomoci Senátu jsou slabé a s tím pak souvisí i jeho slabé (a málo sebevědomé) výkony. V případě změny ústavy jsou ale pravomoci Senátu velmi silné a horní komora tak mohla osvědčit svou důstojnost a smysl existence.

Senát ale nepotvrdil svou roli pojistky a hráze proti výkyvům politických nálad a ukázal, že je zcela ovládán partajními sekretariáty. Tentokrát vynikli senátoři sociální demokracie, kteří hlasovali jako jeden muž (při prezidentské volbě mne zaujali senátoři ODS, kteří se nezeptali kandidáta Jana Švejnara a zarytě, neblaze a po mongolsku mlčeli jako mankurti).

Kdy vůbec český Senát ukázal, že má smysl? Napadají mne dvě věci. Bez Senátu bychom měli daleko horší sestavu Ústavního soudu a bez Senátu by se nakoupilo dvakrát tolik Gripenů. Jinak sem tam nějaké to podnětné veřejné slyšení. Takže celkově - nic moc. Jak říká profesor Vojtěch Cepl, konstitucionalismus jako skvělý lidský vynález se u nás prostě neujal, jsme ovládáni tupým diktátem partají.

Pořád je to ale lepší než na Slovensku, kde Senát nemají a ústava se tam mění mnohem snáze, lehčeji a také častěji.
…

Německý systém bankovnictví čekají podle všeho velké změny. Německé Sparkassen, tedy místní, obecní a municipální spořitelny (jsou jich stovky) žádají, aby tzv. Landesbank (každý spolkový stát má jednu Landesbank, tedy Zemskou banku) byly sloučeny v jednu jedinou instituci. Spořitelny jsou významným akcionářem každé z Landesbank a většiny z Landesbank se nachází ve velmi špatném stavu a rozhodně se nevyznačují velkou ochotou půjčovat.

Pokud by ze zemských bank vznikla další “Bundesbank” komerčního rázu (Bundesbank je jak známo německá centrální banka) posune se Něměcko směrem k systému, o kterém mnoho ekonomů tvrdí, že bude dědictvím finanční krize.

Vzniknou supervelké banky, u kterých už nebude během příští krize ani možnost diskuse o tom, jestli mají být zachráněny nebo nikoli. To, že budou zachráněny vždy a za všech okolností, si mohou rovnou vepsat do svého loga.
…

Jaké jsou dobré a špatné zprávy o vývoji české ekonomiky? Dobrou zprávou je, že se v důsledku propadu exportu nezhoršuje naše obchodní bilance. Propadl se vývoz, ale snížil se i dovoz. Stále máme přebytek, vyvážíme více než dovážíme. To ve svém důsledku znamená o důvod méně pro to, že by se naše měna měla ocitnout pod silným spekulativním tlakem.

Horší je to s vyhlídkami ekonomického růstu. Ten má dnes slušnou šanci nikoli na podobu W, ale dokonce na trojité V. Z právě zveřejněných čísel za duben to vypadá, že efekt šrotovného v okolních zemích už se vyčerpal. Propad průmyslu (-23,3 procenta) je větší než se očekávalo a právě nyní se začne opravdu zvedat nezaměstnanost a to (a obecně obavy ze ztráty zaměstnání) přinese další výkyv směrem dolů, tentokrát způsobený propadem domácí poptávky.

A až se i tento efekt vyčerpá, přijde náraz v podobě vládního šetření. Úřednická vláda počítá například se zastavením více než 250 dopravních staveb, což může znamenat ztrátu až 200.000 pracovních příležitostí. Stát tak sice něco ušetří, ale taktéž hodně utratí na dalších podporách a efekt další zvýšené nezaměstnanosti na domácí poptávku také nebude zanedbatelný.
…

Až tato krize – překonaná našim slavným optimismem – jednou (tedy snad brzy) skončí, nabízí se otázka, jak opravdu vysoká bude vysoká inflace, která pak bude následovat, a to podle všeho globálně. Přijde vysoká inflace opravdu? To není tak zřejmé, jak leckdo předpokládá.

Na jedné straně tu máme jeden základní předpoklad vysoké inflace. Centrální banky v USA, Japonsku a Británii přistoupily k tzv. kvantitativnímu uvolnění, resp. tištění peněz a státní pokladny nastartovaly vysoké schodky a nárůst dluhů. Až se vrátí růst, bude velmi obtížné strčit zpátky do láhve džina uvolněné peněžní zásoby.

Jenže proti obavám z vysoké inflace, stojí celá řada argumentů.

Banky uvolňují měnovou politiku, ale komerční banky “pouští peníze dál” o poznání méně ochotně. Peněžní zásoba (M3) příliš neroste, donedávna dokonce navzdory expanzi centrálních bank klesala.

Díky obrovskému propadu výroby existuje všude na světě nebývalé množství volných kapacit, což je silný protiinflační faktor. Americké domácnosti se konečně naučí spořit a šetřit (už se tak děje) a období vládní fiskální expanze začíná všude na světě střídat doba škrtů a šetření.